1963, rodí se hvězda. Českoslovenští junioři ve francouzském Vichy poprvé v historii vyhráli Galeův pohár. V následujících třech letech to zvládli ještě dvakrát, vždy k tomu přispěl pražský rodák Jan Kodeš (na snímku druhý zprava). Na snímku s kolegy Štěpánem Koudelkou, Milanem Holečkem a nehrajícím kapitánem Františkem Cejnarem.

V roce 1964 se stal Kodeš dorosteneckým mistrem republiky, o dva roky později už ve dvaceti letech triumfoval mezi dospělými. Okamžitě začal reprezentovat v Davisově poháru. Snímek pochází z duelu mezi Československem a Izraelem z roku 1966. Jan Kodeš hraje volej, sleduje ho spoluhráč Jiří Javorský.

Opět Kodeš s Javorským, v roce 1967 při tréninku na krytých dvorcích na Klamovce. Nadějný a poctivý tenista, který se nevzdával za žádného stavu, začal pravidelně vyhrávat národní mistrovství jak v singlu, tak v deblu. Největší úspěchy kariéry na grandslamových turnajích už se pomalu blížily.

Na snímku z roku 1967 se sestrou Vlastou, rovněž tenistkou, která v letech 1968 a 1970 dvakrát došla do čtvrtfinále French Open. Rodina byla sportovně založená, Kodešův otec vyhrál republikové mistrovství v kolové a reprezentoval v pozemním hokeji. Maminka se věnovala tenisu, hrála pražský přebor.

Mladý Kodeš začal s tenisem v sedmi letech, první tenisové krůčky dělal v prostorách Čechie Karlín. Když mu bylo devět, přestoupil do tenisového oddílu I. ČLTK na pražské Štvanici. Při turnajích tam pomáhal jako sběrač míčků.

Jan Kodeš se v mládí dlouho rozhodoval mezi tenisem a fotbalem. V týmovém sportu si nevedl vůbec špatně, hrál nejvyšší dorosteneckou ligu za Duklu Karlín. Až když v osmnácti vyhrál Pardubickou juniorku, definitivně zvolil tenisovou cestu. Chyba to rozhodně nebyla. Kodeš navíc zdárně studoval a na pražské VŠE dokonce získal inženýrský titul.

Rok 1970, Jan Kodeš se připravuje na tenisové turnaje v Americe. Už coby grandslamový šampion. V roce, kdy jeho sestra zářila na pařížských dvorcích, se poprvé výrazně prosadil i on. Na Roland Garros přišel jeho první nečekaný triumf.

Kodeš v klíčovém roce 1970. Český antukář dva roky po okupaci Československa v Paříži vydřel titul, když v osmifinále i semifinále otáčel proti Rumunovi Ionu Tiriacovi, respektive Francouzi Goergesi Govenovi z nepříznivého stavu 1:2 na sety. Ve finále rozdrtil Chorvata Željka Franuloviče 6:2, 6:4 a 6:0 a dodnes marně shání obrazový záznam z duelu, který z něj udělal prvotřídní tenisovou superstar.

"Existují asi dva záběry ze závěru a jak si jdeme podat ruku k síti, ale celý záznam ne. Je mi to líto. Snažil jsem se záznam sehnat asi deset let a nic. Říkají, že to nemají, že se to nedá najít. Je to neuvěřitelný a skoro tomu nevěřím. Já bych si to i koupil," vyprávěl Kodeš loni při výročí 50 let od triumfu.

Těšit se Jan Kodeš může alespoň z této fotografie. Československý tenista zdvihá trofej pro šampiona Roland Garros. Psal se 6. červen 1970. "Týden jsem pak únavou jenom spal. Dvanáct až patnáct hodin denně. Je to neskutečně těžký turnaj," zavzpomínal Kodeš. Výměny na antuce byly tehdy ještě mnohem brutálnější, dřevěnou raketou nešlo míček tak snadno "zabít".

O rok později přišla obhajoba. Kodeš zvládl roli nasazené jedničky, ve finále přehrál Rumuna Ilie Nastaseho. Fotografie je však z roku 1972, kdy československý tenista prohrál ve čtvrtfinále v pěti setech s domácím Patrickem Proisym. Vítězný hattrick nevyšel.

Kodeš sice platil za specialistu na antuku, takové označení ale nebylo úplně přesné. Ve stínu dvou pařížských triumfů neprávem zůstávají dva obrovské úspěchy na US Open. V letech 1971 a 1973 hrál neohrožený Čechoslovák v New Yorku dvakrát finále. Poprvé ve čtyřech setech s domácím Stanem Smithem, podruhé po pětisetové bitvě s Australanem Johnem Newcombem. Na snímku v roce 1973 s trenérem Pavlem Kordou na kurtech pražské Sparty.

Navíc tady byl Wimbledon 1973. Na travnatém povrchu, který z mládí vůbec neznal, měl Kodeš dlouho problémy. V tomto ročníku ale přišla velká šance, kvůli neshodám mezi čerstvě vznikou organizací ATP a Mezinárodní federací ITF se z turnaje odhlásilo 81 hráčů včetně favoritů typu Smithe, Newcomba, Asheho nebo Rosewalla. Kodeš se stal nasazenou dvojkou a v Londýně si došel pro tenisovou nesmrtelnost.

Wimbledon 1973. Nejtěžší zápasy Kodeš odehrál ve čtvrtfinále a semifinále, v pěti setech zdolal Armitraje i Taylora. Ve finále si poradil se Sovětem Metrevelim a stal se prvním československým vítězem Wimbledonu. I přes neúčast některých favoritů nelze Kodešův triumf shazovat. Nešlo o náhodu, rok předtím v plné konkurenci hrál v Londýně semifinále.

Za výhru ve Wimbledonu dostal Kodeš na dnešní poměry směšnou odměnu 5 tisíc liber. Koupil za ně svému otci v Tuzexu fiata 850. Dodnes si pamatuje, že stál 27 tisíc tuzexových bonů.

Tenisová Masters Grand Prix - předchůdce Turnaje mistrů v roce 1973. Jan Kodeš v Bostonu prohrává s Johnem Newcombem. V životní sezoně stanul na čtvrtém místě světového žebříčku.

Wimbledon 1974, centrální dvorec. Obhajoba na londýnské trávě se československé hvězdě nepovedla. Čtvrtfinále nebylo špatným výsledkem, v něm ale v pěti setech padl s budoucím vítězem Jimmym Connorsem.

Samostatnou kapitolou Kodešovy kariéry byl Davisův pohár. Pětasedmdesátiletá legenda dodnes drží některé národní rekordy: nejvíce vítězství (60), nejvíc sehraných daviscupových víkendů (39) a nejdelší reprezentační období (15 let). Na snímku s tehdejším nehrajícím kapitánem Antonínem Bolardtem při přípravě na duel s Itálií v roce 1973.

Kodeš a Bolardt na Štvanici, chystá se klání proti Němcům. V ročníku 1973 se ještě Čechoslováci k finálovému utkání neprobojovali, v semifinále podlehli v Melbourne hvězdné Austrálii s Rodem Laverem a Johnem Newcombem.

O dva roky později přišla semifinálová odveta proti Austrálii na pražské Štvanici. Takto daviscupový výběr nastupoval. Zleva Antonín Bolardt, Jan Kodeš, Jiří Hřebec, František Pála a Vladimír Zedník.

Štvanice na nohou, Kodeš za hrdinu. V rozhodující dvouhře porazil Tonyho Rocheho a Československo poprvé v historii postoupilo do finále. Ve Stockholmu ale výběr kolem Kodeše podlehl těsně 2:3 a zůstal těsně pod vrcholem. Všechny tři body zajistil Švédům ikonický Björn Borg.

Semifinále hrálo Československo i v roce 1979, Jana Kodeše už tehdy v týmu doplňoval jeho nástupce na pozici národní jedničky, Ivan Lendl.

Tomáš Šmíd a Jan Kodeš zdraví diváky na Štvanici po výhře ve čtyřhře utkání Davisova poháru ČSSR - Švédsko v roce 1979.

O rok později se národ dočkal. Čechoslováci vybojovali salátovou mísu v nezapomenutelném domácím finále proti Itálii. Kodeš byl součástí týmu, do hry se ale nedostal. Triumf zajistili Ivan Lendl a Tomáš Šmíd.

Před koncem kariéry hrál Kodeš ještě dva roky německou bundesligu, koupil si jaguára a po kariéře na tenis nezanevřel, v 80. letech byl kapitánem daviscupového týmu, trénoval i funkcionařil. Muž s vynikajícím topspinovým bekhendem se dočkal i mnoha poct. V roce 1973 získal státní vyznamenání Za zásluhy a roku 1990 byl jako první československý tenista uveden do Mezinárodní tenisové síně slávy.

Při svém slavném triumfu na Wimbledonu britskou královnu nepotkal, v Londýně mu tehdy gratuloval mu vévoda z Kentu. S Alžbětou II. se nakonec ale setkal při její návštěvě v Praze v roce 1996.

"Tenis mi dal moc, prakticky všechno, co mám. Bez tenisu bych nebyl tím, čím jsem. V první řadě jsem prožil pestrý a hezký život. Byla to i nesmírná dřina, ale díky němu jsem objel svět a udělal si obrázek, jak to na zeměkouli funguje."

Vedle tenisu se otec dcer Terezy a Anny a syna Jana po kariéře věnoval podnikání, byl jednatelem módních firem. Staral se o rodinný činžovní dům, synovi pomáhal s tenisovou akademií.

V roce 2012 v pražské O2 aréně sledoval, jak na daviscupový triumf z roku 1980 navazují ve finále proti Španělsku Radek Štěpánek s Tomášem Berdychem.

Jan Kodeš je návštěvníkem tenisových turnajů pravidelně. Na snímku na loňské letní pražské Elite Trophy.

Všechno nejlepší, šampione!