Generál František Moravec, přednosta zpravodajské ústředny v Londýně. "Důstojník německé rozvědky Paul Thümmel nevaroval Moravce z lásky k Čechoslovákům, nýbrž proto, aby v Praze nepadly do rukou gestapa důkazy o jeho dvojí hře," říká Karel Straka z Vojenského historického ústavu. Ty také Čechoslováci důsledně zlikvidovali, nebo si je odvezli do Londýna. "Pamětníci říkají, že Moravcovi lidé po sobě nechali prázdné trezory, obláčky cigaretového kouře a hromady popele ze spálených dokumentů na dvoře dnešního generálního štábu. Museli neuvěřitelně dřít a improvizovat, aby to do blížícího se příjezdu nacistů stihli," dodává Straka.

Dalším Moravcovým krokem byla dohoda s Brity, aby 14. března přistavili na ruzyňské letiště stroj pro jedenáct zpravodajců. Šéf rozvědky je vybíral podle tvrdého kritéria: čím víc toho víš o Thümmelovi, tím větší máš šanci odletět. Moravec řešil strašné dilema. Ti, kdo letěli, měli naději žít. Naděje rozvědčíků, kteří zůstali, byla minimální. A mnozí z nich také zahynuli. Výčitek, koho vzal s sebou a koho nechal v Praze, se Moravec až do smrti nezbavil. Na snímku zleva Moravcova londýnská jedenáctka: Václav Sláma, Karel Paleček, Oldřich Tichý, Vladimír Cigna, Josef Fořt, Emil Strankmuller, František Moravec, František Fryč, Josef Bartík, Alois Frank a Jaroslav Tauer.

Moravcova zpravodajská operace "Transfer" odpovídá podle expertů i dnešním kritériím. A to tím spíše, že o pár měsíců později se z nacisty okupovaného Česka podařilo do Británie "propašovat" i rodiny zpravodajců, jimž by se gestapo určitě mstilo. Až do svého zatčení v roce 1942 dodával Paul Thümmel (A-54) Londýnu velmi cenné informace o Hitlerových plánech. K nejvýznamnějším akcím, které Moravec naplánoval, patří nicméně likvidace třetího muže nacistické říše Reinharda Heydricha, jehož v Praze zlikvidovali parašutisté Jan Kubiš s Josefem Gabčíkem. Snímek je z manévrů čs. zemského velitelství z počátku 30. let minulého století. František Moravec je úplně vpravo.

Berlín, 14. března 1939, to už Moravcova operace "Transfer" běžela naplno. Prezident Československa Dr. Emil Hácha (druhý zleva) jedná s vůdcem třetí říše Adolfem Hitlerem. Svoboda a samotná existence Československa byla zpečetěna tím, že Hácha pod výhrůžkami vybombardováním Prahy a drsným nátlakem (při jednání zkolaboval) přijal nakonec Hitlerovy požadavky a souhlasil s okupací Čech, Moravy a Slezska, a tedy vznikem Protektorátu Čechy a Morava.

15. 3. 1939, Praha: Zdrcený Emil Hácha po návratu z Berlína. Samostatné Československo bylo v ten čas definitivně ztraceno.

Demolice Československa, jediné demokracie ve střední Evropě, byla završena odtržením Slovenska. Slovenský autonomní sněm odhlasoval vytvoření samostatné Slovenské republiky. Hlavou státu a zároveň předsedou vlády se stává Dr. Jozef Tiso (muž v brýlích, čtoucí prohlášení). Již 16. 3. 1939 požádala slovenská vláda Velkoněmeckou říši o ochranu.

15. 3. 1939, Podkarpatská Rus (součást zanikajícího Československa): Štáb 12. pěší divize Olega Svátka. Ráno přichází rozkaz k ústupu a evakuaci. Po půlročních tvrdých bojích (říjen 1938 - březen 1939) s maďarskými horthyovci, teroristy a poté i armádou. Boje s dotírajícími Maďary, de facto Hitlerovými spojenci, probíhaly ještě 18. března. Tedy tři dny po zániku Československa.

15.března 1939, Hradec Králové: Němečtí a čeští letci před předáváním čs. letadel na hradeckém letišti. Podobná scéna je autenticky podána ve filmu Tmavomodrý svět režiséra Jana Svěráka.

Na území mnichovskou dohodou (29. září 1938) okleštěného a formálně již neexistujícího Československa se 15. 3. 1939 začaly valit kolony německého wehrmachtu s vojenskou technikou z mnoha směrů.

Jednotky wehrmachtu na postupu do českého vnitrozemí.

Do Moravské Ostravy dorazili první němečtí vojáci už 14. března 1939.

15. března 09.00, Praha: Lidé v husté vánici očekávají příchod okupačních jednotek.

První motorizované oddíly wehrmachtu dorazily do Prahy před polednem a okamžitě obsadily centrum Prahy, včetně Václavského náměstí.

Ikonický snímek fotoreportéra ČTK zachycuje náladu v pražských ulicích 15. března 1939. Ještě se nestřílelo. To až 28. října při protinacistických demonstracích. Zastřelen byl student Jan Opletal s pekařským pomocníkem Václavem Sedláčkem.

Pražané dávali 15. března německým vojákům jasně najevo, co si o okupaci myslí.

Motorizované jednotky wehrmachtu zajistily mezi prvními Pražský hrad.

Říšsko-německé okupační vojsko v Praze 15. března 1939.

Okupanti dorazili do Prahy na všech dopravních prostředcích. I na koních.

Jednotka čestné stráže německých ozbrojených sil pochoduje na první nádvoří Pražského hradu, aby se připravila na příjezd svého vůdce - Adolfa Hitlera.

Nad Pražským hradem zavlála nacistická vlajka.

Češi se zlobili, plakali, nadávali, Němci žijící v Praze jásali. Němečtí studenti 15. března oblékli uniformy a vyrazili na Hrad, aby zde přivítali Adolfa Hitlera.

Adolf Hitler v doprovodu a před nastoupeným vojskem vstupuje na nádvoří Pražského hradu v Praze.

Zleva - Heinrich Himmler, Adolf Hitler a později čs. výsadkáři zlikvidovaný Reinhard Heydrich na nádvoří před Pražským hradem.

Reinhard Heydrich, Heinrich Himmler a Adolf Hitler (zleva) na Pražském hradě. Trojice mužů, kteří v čele nacistické třetí říše později po vypuknutí druhé světové války nechvalně prosluli coby organizátoři zločinů proti lidskosti apokalyptických rozměrů.

Nacisté zažívali při prohlídce Pražského hradu triumf.

Hitlerovi se splnil jeden z jeho snů - obsadit Prahu, kterou si bezprostředně po okupaci prohlížel z okna Hradu.

Vůdce a říšský kancléř Adolf Hitler (v pozadí v otevřeném okně) v okně Pražského hradu je pozdravován zfanatizovanými pražskými Němci.

Hajlující pozdravy a nadšení pražských Němců.

Hitler přijímá Emila Háchu na Pražském hradě. Role "hostitele" a "návštěvy" se po zániku Československa prohodily.

Brno, 15. března: ulicemi proudí vojska wehrmachtu, kam dorazila po jedenácté hodině.

Na cestě domů se Hitler zastavil 17. března v Brně, kde pozdravil soukmenovce z balkonu radnice.

Brněnská německá menšina vítala okupační armádu a Hitlerovi připravila okázalé přijetí.

Zpět do Prahy: na Václavském náměstí se uskutečnila vojenská přehlídka. Nechyběla ani vojenská hudba.

Václavské náměstí bylo plné. Právě pochodují pěší oddíly.

Sonda do duší různých typů lidí, kteří na Václavském náměstí sledovali triumfující defilé nacistických ozbrojených sil. Zatímco pražští Němci šílí nadšením a hajlují, zasmušilé tváře českých četníků jako by vyjadřovaly tragickou náladu Čechů, kteří přišli o svobodu.

Přehlídky na Václavském náměstí se zúčastnilo 120 tanků, většinou lehkých.

Březnová nacistická výzdoba na pražském hotelu Šroubek na Václavském náměstí.

Výloha s fotografií Adolfa Hilera. Praha, 15. března 1939.

SS-Obergruppenführer Konstantin von Neurath se ujal 18. března 1939 úřadu říšského protektora (na snímku vlevo vedle Emila Háchy v černém). Vedoucí představitelé státu v čele se státním prezidentem se tak po mocenské stránce stali jeho "loutkami".

Naprostá většina českého obyvatelstva se chovala k příslušníkům nacistických okupačních sil odměřeně, jak zachycuje i tento snímek. Praha, březen 1939.

Po okupaci nacistickými vojsky se v ulicích českých a moravských měst začaly objevovat první výstražné vyhlášky.

Nacistická okupace Československa změnila i dopravní předpisy. Během 14 dní byla zavedena jízda vpravo. Nařízení se týkalo i pěšího "provozu" na chodnících.

Brzy se začalo důsledně uplatňovat dvoujazyčné označování názvu ulic, obchodů včetně nápisů na tramvajových linkách.

Občané Protektorátu Čech a Moravy dostali nové osobní doklady.

Německá polní kuchyně pod sochou sv. Václava na Václavském náměstí v Praze. Propagandistická akce "pro vyhladovělé obyvatele Prahy". Březen 1939.

A opět propaganda: nacistický důstojník krmí dítě na Václavském náměstí. I tento snímek spolu s podobně laděnými fotografiemi měl za úkol vyvolat především v zahraničí dojem, že okupační vojska třetí říše přijela na pomoc československému lidu.

Zrovna tato propagandistická akce ale skončila fiaskem, takže pojízdné kuchyně byly brzy staženy zpět do Německa a výdejny jídla zrušeny. Na fotografii stojí český četník před podobnou výdejnou jídla v Praze na konci Nerudovy ulice v Praze.

Jeden ze symbolických protestů proti okupaci. Pražané při něm vytrvale kladli kvanta květin k hrobu Neznámého vojína na Staroměstském náměstí.

Velitel kladenské posádky plukovník Horn (na snímku vlevo) děkuje starostovi Kladna Františku Pavlovi (uprostřed) "za vlídné přijetí, přátelské uvítání a zajištění ubytování". A dodává: "Chceme žít v klidu, pokoji a pořádku tam, kam nás osud postavil. Věřím, že si při našem společném úkolu budeme dobře rozumět a že zmizí poslední hradby nepochopení, až se navzájem dobře poznáme a navzájem po všech stránkách doplníme." Starosta Pavel zmíněný "klid a pokoj" prožije jen dvanáct týdnů a lživost uvedených slov nacistů o několik let později jen potvrdí masakr obyvatel nedalekých Lidic, které Němci vyvraždili při represích po atentátu na nacistického pohlavára Heydricha. Na vyhlazení Lidic měl nechvalný podíl i major četnictva Josef Vít (na snímku zcela vpravo).

Mezi mnoha československými vojáky, kteří se s okupací Československa nesmířili a rozhodli se emigrovat, aby mohli za osvobození republiky bojovat, byl i absolvent Vojenské akademie v Hranicích Adolf Opálka (na snímku druhý zleva). V roce 1942 padl při obraně kostela Cyrila a Metoděje v pražské Resslově ulici, kde se ukrývali parašutisté, kteří zlikvidovali zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha.

Jako příklad dalších československých vojáků, kteří se navzdory rozkazu velení chtěli postavit na odpor okupačním jednotkách wehrmachtu, patřil důstojník čs. armády Josef Mašín (na snímku druhý zleva v první řadě). Mašína 14. března 1939 suspendovali a obžalovali pro vzpouru, když se odmítl podrobit rozkazu neklást odpor okupantům a plánoval vyhodit do pověří sklad zbraní v ruzyňských kasárnách. Neváhal dokonce fyzicky napadnout nadřízené, kteří se mu v tom snažili zabránit. V civilu se Mašín zapojil do odboje. Stal se členem legendární skupiny Tři králové spolu s bývalými čs. vojáky jako Josefem Balabánem a Václavem Morávkem. Na snímku: Josef Mašín jako kapitán dělostřelectva v Budějovicích (první řada, druhý zleva) na sklonku 20. let minulého století.

Ačkoliv při obsazování okleštěného zbytku Československa nedocházelo po vydaných rozkazech k ozbrojenému odporu čs. armády, tak se našly i výjimky. K ojedinělému boji o Czajankova kasárna došlo mezi vojáky československé armády a jednotkami wehrmachtu 14. března 1939 v Místku v Moravskoslezském kraji. Na snímku Czajankova kasárna zachycená přibližně v 30. letech 20. století.

V Czajankových kasárnech sídlila až do okupace v březnu 1939 vojenská jednotka třetího praporu 8. pěšího pluku „Slezského“. Na snímku: Vojenská přísaha 8. pěšího pluku Slezského v roce 1927.

Další fotografie Czajánkových kasáren z 30. let minulého století. Město Místek, kde se kasárna nalézala, je nyní součástí Frýdku-Místku.

Mužstvo, které v Czajánkových kasárnách až do 14. března 1939 pobývalo, netušilo, k jakému bojovému dramatu se v ten den večer schyluje.

Vojáci mohli ještě nedlouho před okupací chodit ven na vycházky. Na snímku: Jindřich Káňa (druhý zleva), který se stal přímým aktérem ozbrojeného střetnutí s wehrmachtem.

Strojopis svědectví Jindřicha Káni popisující dramatický boj při obraně Czajánkových kasáren v Místku.

Jindřich Káňa (první zprava) s kamarády na nedatovaném snímku z 30. let minulého století.

Reprodukce ocenění od města Frýdek-Místek, které Jindřich Káňa obdržel v roce 1969 za účast na odporu 8. pěšího pluku Slezského proti okupantům.

V době bitvy o Czajánkova kasárna se vyznamenal i velitel kulometné roty kapitán Karel Pavlík.

Příběhem boje čs. vojáků bránících Czajánkova kasárna před nastupujícími jednotkami wehrmachtu se nechal v roce 1956 volně inspirovat režisér Jiří Sequens natočením filmu Neporažení. Film byl sice zatížen komunistickou ideologií 50. let (v čele boje o kasárna tak měli stát paradoxně komunisté), takže fakta až dramaticky zkresloval, avšak i tak může ilustrovat, jak to asi v Místku navečer 14. března 1939 před 80 lety vypadalo. V březnu 1939 byla v Czajánkových kasárnech dislokována pouze strážní jednotka o síle 250-300 mužů, z nichž byla řada nezkušených rekrutů. Většina mužstva praporu byla poslána na Podkarpatskou Rus. V osudový den 14. března mezi 18.-19. hodinou probíhal v kasárnách kurz polského jazyka. Na snímku: Filmová fikce. Záběr z filmu „Neporažení“ z roku 1956 v režii Jiřího Sequense.

Ačkoliv bylo politicky dohodnuto (vynuceně), že jednotky wehrmachtu třetí říše zahájí okupační vpád na území Čech a Moravy až 15. března 1939, tak do oblasti Místku přesto vnikl německý wehrmacht už 14. března. Dvěma vojenským kolonám, které se dostaly do blízkosti kasáren, velel plukovník Paul Stoewer, který je pravděpodobně zachycen na tomto dobovém snímku z 15. 3. 1939 (postava stojící v automobilu).

První kolona wehrmachtu projela 14. března večer v okolí Czajánkových kasáren bez incidentu. Pak k nim ovšem dorazila druhá kolona německých vojáků, která měla objekt čs. armády patrně zajistit. Na snímku: Filmová fikce. Záběr z filmu „Neporažení“ z roku 1956 v režii Jiřího Sequense.

Čelo druhé německé kolony narazilo na první odpor, když se strážný kasáren pokoušel zastavit přicházejícího důstojníka wehrmachtu s namířenou puškou varovným výkřikem „Stůj!“. Na snímku: Filmová fikce. Záběr z filmu „Neporažení“ z roku 1956 v režii Jiřího Sequense.

Němec rozkaz ignoroval a pokračoval dál ke strážní hlídce. Český voják ho na místě zastřelil, což odstartovalo prudkou přestřelku. Smrtelně zasažený důstojník wehrmachtu stačil rovněž vystřelit a lehce zranit českého strážného. Na snímku: Filmová fikce. Záběr z filmu „Neporažení“ z roku 1956 v režii Jiřího Sequense.

Hluk střelby zalarmoval vojáky uvnitř kasáren. Na snímku: Filmová fikce. Záběr z filmu „Neporažení“ z roku 1956 v režii Jiřího Sequense. Uprostřed herec Jaroslav Mareš.

Boj začíná. Na snímku: Filmová fikce. Záběr z filmu „Neporažení“ z roku 1956 v režii Jiřího Sequense.

Čeští vojáci krytí v opěrných bodech za kasárenskými okny nasadili do boje i kulomety. Obsluhovala je kulometná rota pod vedením již zmíněného kapitána Karla Pavlíka. Na snímku: Filmová fikce. Záběr z filmu „Neporažení“ z roku 1956 v režii Jiřího Sequense.

Češi z oken ostřelovali přibližující se vojáky wehrmachtu. Na snímku: Filmová fikce. Záběr z filmu „Neporažení“ z roku 1956 v režii Jiřího Sequense.

Vojáci wehrmachtu se snažili kasárna obklíčit. Ačkoliv v uvedeném filmu Neporažení získává divák dojem, že obléhaná kasárna se nacházela v izolovaném a rozlehlém prostoru se vzrostlými stromy, ve skutečnosti se přestřelka odehrávala z větší části v městském prostranství obklopujícím kasárna. Na snímku: Filmová fikce. Záběr z filmu „Neporažení“ z roku 1956 v režii Jiřího Sequense.

Palba českých obránců. Na snímku: Filmová fikce. Záběr z filmu „Neporažení“ z roku 1956 v režii Jiřího Sequense. Zleva herec Jaroslav Mareš.

Za oběť jí padla řada německých vojáků (odhady mrtvých se různí; pohybují se v rozmezí 6-18 mrtvých na straně Němců). V řadách wehrmachtu panoval zpočátku chaos a šok, protože nikdo z Němců nečekal, že se Češi odhodlají k odporu. Na snímku: Filmová fikce. Záběr z filmu „Neporažení“ z roku 1956 v režii Jiřího Sequense.

Dobře organizovaná a vedená kulometná palba české jednotky kapitána Karla Pavlíka držela dlouho Němce přikované k zemi. Na snímku: Filmová fikce. Záběr z filmu „Neporažení“ z roku 1956 v režii Jiřího Sequense.

Českoslovenští vojáci vůči přesile 1200 vojáků wehrmachtu nemohli uvnitř kasáren vzdorovat dlouho. Na snímku: Filmová fikce. Záběr z filmu „Neporažení“ z roku 1956 v režii Jiřího Sequense.

Asi po 40 minutách intenzivní palby začala Čechům docházet munice. Na snímku: Filmová fikce. Záběr z filmu „Neporažení“ z roku 1956 v režii Jiřího Sequense. Z kulometu pálí herec Jiří Sovák.

Němci, po počátečním šoku a evakuaci asi 60 zraněných, zpřesnili a lépe koordinovali útoky na kasárna. Na snímku: Filmová fikce. Záběr z filmu „Neporažení“ z roku 1956 v režii Jiřího Sequense.

Poté, co útočníci přistavili protitankové kanony a obrněná vozidla, ocitli se čeští vojáci s lehkými pěchotními zbraněmi v beznadějném postavení. Na snímku: Filmová fikce. Záběr z filmu „Neporažení“ z roku 1956 v režii Jiřího Sequense.

V těchto chvílích se projevila statečnost kapitána Karla Pavlíka, který i s vědomím docházející munice zvolal: „To nic, hoši, nebojte se! Poslední rána je pro mne.“ Když už se čeští vojáci připravovali k poslednímu boji na bodáky s cílem probít se z obklíčení, zazněl signál trubače velící k ukončení boje. Obráncům bylo v tento moment již jasné, že bez munice a v podmínkách dělostřeleckého ostřelování nemá smysl nacistům dále vzdorovat, zvlášť když z rádiového spojení vyplývalo, že jsou jediní, kdo Němcům klade ozbrojený odpor. Českoslovenští vojáci posléze s parlamentářem (Karel Martinek) a bílým praporem kapitulovali. Na snímku: Filmová fikce. Záběr z filmu „Neporažení“ z roku 1956 v režii Jiřího Sequense. Zleva herec Jiří Sovák.

Ale i tak, alespoň co do počtu utržených ztrát, pomyslně zvítězila česká vojenská posádka. Její palba v podmínkách přesily cca 1 : 4 usmrtila přibližně až 18 německých vojáků a zranila okolo šedesáti. Na snímku: Autentický záběr na stopy německých střel v interiéru Czajánkových kasáren.

Čeští vojáci přitom utrpěli jen malé ztráty - dva lehce zraněné muže. Na autentickém snímku: Zdemolované zařízení Czajánkových kasáren poté, co byly vojáky wehrmachtu obsazeny.

Za ozbrojený odpor vůči německým jednotkám nebyl žádný z československých vojáků potrestán a celý incident se nacistické okupační složky snažily ututlat. Hrdinný a zuřivý odpor československých vojáků naopak na některé Němce zapůsobil natolik, že odcházejícím bojovníkům vzdávali s respektem spontánně hold salutováním. To ovšem neznamenalo, že některé československé vojáky, kteří bránili před Němci kasárna, nečekal v době okupace pohnutý osud. Například kapitán Karel Pavlík, který se později zapojil do odboje podporou parašutistů, kteří zlikvidovali Reinharda Heydricha, byl zatčen gestapem, mučen a popraven v koncentračním táboře Mauthausen v roce 1943. Na snímku: Autentická fotografie kapitána Karla Pavlíka z 30. let minulého století.

Uznání za odvahu při obraně kasáren v Místku se vojáci, kteří přežili útrapy okupace, dočkali až po ukončení druhé světové války. Na snímku: Karel Martinek (v roli parlamentáře se chopil po ukončení palby bílé vlajky a vyšel z kasáren v ústrety obléhajícím jednotkám wehrmachtu) si podává ruku s prezidentem Edvardem Benešem v roce 1946. S některými dalšími příslušníky 8. pěšího pluku "Slezského" se Martinek zapojil do činnosti partyzánské skupiny Bílá lvice, za což byl ke konci války zatčen a vězněn. "Podruhé byl Karel Martinek zatčen a obviněn z údajné účasti v odbojové skupině demokraticky orientovaných důstojníků, kteří se prý chystali táhnout na Prahu a svrhnout Gottwaldův komunistický režim. Štábní kapitán Martinek byl degradován a odsouzen na 15 let těžkého žaláře. Zemřel v zapomenutí v roce 1975," shrnuje Martinkův tragický osud historik Jindřich Marek.

Pohled na dnes již neexistující budovu Czajánkových kasáren z 60. let minulého století.

Snímek Czajánkových kasáren z 60. let minulého století.

Praha, 14. března 2019: Karlu Pavlíkovi, hrdinovi bojů o Czajánkovy kasárna v Místku, byla na den přesně po osmdesáti letech odhalena v Praze Na Folimance pamětní deska na domě, kde po demobilizaci bydlel. Gestapo ho kvůli spolupráci s parašutisty, kteří zlikvidovali Reinharda Heydricha, během přestřelky zatklo 4. září 1942. Stalo se tak po zradě Ladislava Vaňka, který má na svědomí desítky životů odbojářů. Přesto byl až do pádu totality oslavován jako významný odbojář.

Jana Černochová, starostka Prahy 2, s neteří Karla Pavlíka Alenou Krausovou odhalují desku Karlu Pavlíkovi. Jde o již sedmnáctou pamětní desku hrdinům protinacistického odboje, kterou podnikatel Karel Polata umístil ve spolupráci s úřady na průčelí domu, v němž významní a leckdy pozapomenutí odbojáři žili.

Po brutálních výsleších na gestapu se Karel Pavlík pokusil si podřezat žíly z obavy, aby nikoho nevyzradil. Zavražděn byl v Mauthasenu střelou do týla 26.ledna 1943 v 16:31. Badatel Jaroslav Čvančara seznamuje desítky přítomných s rozsáhlou odbojovou činností Karla Pavlíka.

S umístěním pamětní desky Karlu Pavlíkovi ochotně souhlasili i vlastníci domu. Nebývá tomu tak ale vždy.

Pietního aktu se zúčastnili i druhováleční veteráni. Zcela vpravo Václav Kuchynka.

A vzdali Karlu Pavlíkovi i čest.

Stejně jako zástupce náčelníka generálního štábu Miroslav Hlaváč. "Nezapomínáme," ujistil přítomné.