Tisíce obyvatel Bosny se v pátek sešly na hřbitově nedaleko Srebrenice, aby si připomněly 30. výročí dobytí této enklávy, která byla vyhlášena bezpečnou zónou OSN. (11. července 2025)

Bosenskosrbské jednotky tehdy zmasakrovaly až 8000 muslimských mužů a chlapců. Asi 1000 obětí nejhoršího zvěrstva, jaké bylo v Evropě spácháno od druhé světové války, stále ještě nebylo nalezeno, připomněla ČTK.

Rodiny, jimž se podařilo najít ostatky jejich blízkých, se stále častěji musejí spokojit s tím, že pohřbí třeba jen pár nalezených kostí, aby jim daly místo posledního odpočinku. Dnes byly při smuteční ceremonii uloženy do země částečné ostatky sedmi obětí, jež přibudou k 6750 mrtvým, kteří už tam byli pohřbeni.

Dobytí muslimské enklávy Srebrenica srbskými jednotkami a následný masakr přibližně 8000 lidí se staly jedním z tragických vrcholů tříleté občanské války v Bosně a Hercegovině. (Snímek z 11. července 1995 zachycuje starší muslimskou ženu a jejího manžela, jak si nechávají ošetřit zranění, která jim způsobily při útěku ze Srebrenice bosenskosrbští vojáci.)

Vyhánění z domovů, masové vraždění, ale i výsměch požadavkům mezinárodního společenství se staly v letech 1992 až 1995 smutnou realitou. Pád jedné ze šesti bezpečných bosenských zón vyhlášených OSN ale tehdy šokoval celou Evropu. (Na snímku ti, kterým se podařilo Srebrenicu opustit, 15. července 1995 v Tuzle.)

Armáda bosenských Srbů obsadila v červenci 1995 srebrenickou enklávu, za jejíž bezpečnost měly ručit mírové sbory OSN. Početně i výzbrojí slabší nizozemští vojáci se tehdy Srbům rozhodli neklást odpor. (Uprchlíci přicházející do Tuzly po útěku ze Srebrenice, 14. července 1995.)

Výsledkem byl nejhorší masakr na území Evropy od druhé světové války, při němž bosenskosrbské síly zavraždily více než 8 tisíc bosenských muslimů. (Forenzní experti Mezinárodního tribunálu pro válečné zločiny v Haagu pracují na identifikaci hromady částečně rozložených těl, nalezených v masovém hrobě ve vesnici Pilica asi severovýchodně od Sarajeva. Oběti údajně patřily mezi muže, pohřešované po pádu Srebrenice. Vyfoceno 4. července 1996.)

Snímek z 13. července 1995 ze základny nizozemského praporu jednotek OSN v Potočarech (součást Srebrenice). Členové mírového sboru OSN sedí na obrněném transportéru, kolem se mačkají tisíce muslimských uprchlíků. Na základnu se tehdy ve strachu před bosenskosrbskými jednotkami uchýlilo na 30 tisíc lidí.

Evakuace z Potočar byla obtížná. Autobusy začaly odvážet ženy, děti a starce do Tuzly odpoledne 12. července. K autobusům se hrnuly davy lidí, selekce probíhala pod taktovkou příslušníků ozbrojených sil Republiky srbské. Ti oddělovali „vojensky způsobilé“ a nedovolili jim odcestovat. Na snímku ti, kterým se podařilo Srebrenicu opustit, na shromaždišti u základny sil OSN u letiště poblíž Tuzly. Foceno 14. července 1995. 

Uprchlíci ze Srebrenice sledují na snímku z července 1995 příjezd dalších uprchlíků skrze žiletkový plot, obklopující základnu OSN 12 kilometrů jižně od Tuzly. Už samotné transporty byly ve velkém horku vysilující, autobusy přeplněné. Lidé přijížděli ve špatném zdravotním stavu, protože ve srebrenické enklávě panoval nedostatek všeho: potravin, léků i šatstva.

Bosenskosrbští vojáci ve Srebrenici zavraždili přes 8 tisíc mužů a chlapců. Svůj zločin chtěli zakrýt v masových hrobech. Použili bagry a  některé ostatky přemisťovali, aby ztížili pozdější vyšetřování. Na snímku jsou novináři na místě hromadného nálezu ostatků nedaleko Srebrenice 4. února 1996.

Analýza DNA prokázala, že ostatky jedné z obětí se nacházely na pěti různých místech. Největší vzdálenost mezi nimi byla víc než 30 kilometrů. Snaha vrátit jména obětem srebrenického masakru představuje jeden z vůbec největších projektů identifikace DNA obětí. (Ostatky oběti na identifikaci v zařízení ICMP (Mezinárodní komise pro pohřešované osoby) v Tuzle, 30. června 2010.)

Útok na enklávu o rozloze 150 kilometrů čtverečních začal 6. července 1995 raketovým ostřelováním, přičemž Srbové v obavě před leteckými útoky NATO postupovali pomalu. Do srbských rukou navíc padlo 30 Nizozemců, kteří sloužili na předsunutých hlídkových postech. Krátce před pádem města letouny aliance zaútočily na srbské pozice, ale bombardování skončilo poté, co Srbové pohrozili zabitím zajatých Nizozemců. (Tuzla, 15. července 1995)

Před srbským útokem žilo ve Srebrenici a okolí asi 45 tisíc lidí. Polovinu z nich tvořili uprchlíci z okolních vesnic, kteří se sem uchýlili v letech 1992 a 1993. (Tuzla, 15. července 1995)

Bosenskosrbské jednotky vstoupily do Srebrenice z jihu kolem čtvrté hodiny odpoledne 11. července 1995. Většina obyvatel Srebrenice, hlavně ženy a děti, se v té době soustředila u základny vojáků OSN v Potočari na severním předměstí. Podle odhadů se zde tísnilo až třicet tisíc lidí, mezi nimiž byla jen asi tisícovka mužů. Právě z nich se o několik desítek hodin později staly první oběti vraždění. Podle svědků bosenští Srbové mnohé z nich na místě zastřelili, některé odvezli. (Tuzla, 15. července 1995)

Muži, vojáci i civilisté, doprovázení asi desítkou žen z významných srebrenických rodin, se pak kolem půlnoci na 12. července vydali na cestu přes hory do Tuzly. Ze zhruba 13 tisíc lidí se jich ale do cíle více než padesátikilometrového pochodu dostala jen třetina. (Tuzla, 15. července 1995)

Během cesty se kolona několikrát střetla s bosenskosrbskými jednotkami. Část lidí zahynula, mnoho vyčerpaných uprchlíků Srbové zajali. A brzy zavraždili, a to - jak se později prokázalo - podle připraveného plánu. (Tuzla, 15. července 1995)

Celkový počet obětí srebrenického masakru, který za genocidu označil Mezinárodní soudní dvůr OSN, se dodnes jen odhaduje. Nejčastěji se hovoří o 8000 mrtvých. Pátrání po osudech mrtvých a jejich identifikaci znesnadnilo i urychlené přemístění těl z původních masových hrobů na nová místa. Dodnes se podařil identifikovat téměř sedm tisíc obětí. (Tuzla, 15. července 1995)

Události ze Srebrenice, kam se po válce vrátila jen část muslimských obyvatel, jsou živé dodnes, a to nejen v samotné Bosně. Srbské vedení ale dlouho odmítalo odpovědnost za masakr. Vláda bosenské Republiky srbské masakr poprvé potvrdila v červnu 2004, kabinet tehdejšího Srbska podobný krok učinil o rok později. V březnu 2010 pak prozápadní srbská vláda svedla v parlamentu velký a nakonec úspěšný boj za schválení rezoluce, odsuzující masakr. (Tuzla, 15. července 1995)

Snímek hromadného hrobu použitý jako důkaz v procesu s dvaapadesátiletým bosenskosrbským generálem Radislavem Krstićem před Mezinárodním trestním tribunálem pro zločiny v bývalé Jugoslávii v Haagu. 2. srpna 2001 byl Krstić odsouzen k 46 letům vězení. Byl prvním odsouzeným Evropanem za genocidu od Norimberského procesu v roce 1946.

Za hlavní strůjce genocidy označil Mezinárodní trestní tribunál pro bývalou Jugoslávii dva muže. Ratka Mladiće, tehdejšího vrchního velitele vojsk bosenských Srbů, a někdejšího bosenskosrbského prezidenta a vystudovaného psychiatra Radovana Karadžiće. V březnu 2019 si před mezinárodním trestním tribunálem Mladić vyslechl doživotní trest. (Mladić na snímku z roku 1993.)

Karadžić po válce rezignoval a na dvanáct let zmizel, srbské úřady jej zatkly až v červenci 2008 v Bělehradě. Vydali jej do Haagu, kde se zodpovídal z celkem 11 zločinů genocidy, zločinů proti lidskosti a válečných zločinů. Dostal doživotí. (Radovan Karadžič 31. července 2008 v nizozemském Haagu, Mezinárodní trestní tribunál.)

Za Srebrenický masakr pykal generál Zdravko Tolimir. Ten měl mimochodem přezdívku „Chemický Zdravko“, za což vděčil svému nápadu použít proti ženám a dětem prchajícím ze Srebrenice chemické zbraně. Tolimir zemřel ve své cele ve vazební věznici v roce 2016, na snímku z Haagu v roce 2010. 

Doživotní trest dostali také bosenskosrbští důstojníci Vujadin Popović a Ljubiša Beara. (Tuzla, 15. července 1995)

Bosenští muslimové se před pohřbem v Potočari modlí za 610 rakvemi s dalšími identifikovanými ostatky obětí masakru ve Srebrenici, 11. července 2005.

Mezinárodním dnem památky obětí masakru se stal 11. červenec. Na výročí masakru se každoročně u Srebrenice konají nové pohřby. V Potočari stojí památník obětem a první pohřeb se zde uskutečnil v březnu 2003. V pátek pohřbili místní obyvatelé ostatky dalších sedmi obětí, nedávno identifikovaných za pomoci analýzy DNA.