V okruhu 30 km od epicentra havárie byli narychlo evakuováni všichni obyvatelé. Ve školkách zůstaly na podlaze panenky jako vzpomínka na úprk.
Budova čtvrtého bloku rozmetaná explozí byla nejprve zalita do takzvaného sarkofágu, který byl později nahrazen novým, mnohem trvanlivějším a těsnějším krytem s cílem zabránit úniku radioaktivních látek.
Nový kryt byl dokončen předloni. Turisté se dnes dostanou až téměř k němu.
Nejde o velikonoční dozvuky v oblasti s postapokalyptickou turistikou. Pravoslavné Velikonoce letos připadají až na 2. května.
Zatímco několik set původních převážně starších obyvatel se do místa vrátilo, mnoho dřevěnic zůstává neobydleno a trouchniví.
Do záchranných akcí a likvidace škod se zapojilo mnoho dálkově ovládaných přístrojů. Dálkové ovládání ovšem nefungovalo nebo zlobilo kvůli vysoké radiaci. Největší podíl na dekontaminaci oblasti tak měla lidská práce.
Jeden z robotů nasazených na úklid radioaktivních trosek byl odvozen ze sovětského Lunochodu. Měl radlici, hasicí zařízení a operátoři ho ovládali z odstíněné budovy.
Další z příkladů robotů, které měly pomoci odstranit následky havárie.
Vítejte v Pripjati. Sídlištní město bylo postaveno v 70. letech pro zaměstnance jaderné elektrárny.
Pripjať byla považovaná za mladé, moderní město plné inženýrů a vědců. Na poměry v tehdejším SSSR mělo nadstandardní občanskou vybavenost. S trochou nadsázky se dalo považovat za ukrajinské Slušovice.
Necelých padesát tisíc obyvatel města se začalo evakuovat až den po havárii. Evakuace probíhala několik dní přesně před pětatřiceti lety.
Jak moc blízko elektrárny žili lidé, si uvědomíte, když ze střechy šestnáctipatrové budovy uvidíte současný kryt čtvrtého reaktoru. Mnoho původních obyvatel zemřelo na nemoc z ozáření.
Uvnitř budov zůstaly věci tak, jak je zde obyvatelé zanechali.
Silně emotivně působí panenky. Některé děti byly zasažené vysokou dávku radiace, což u nich zvýšilo výskyt rakoviny štítné žlázy.
Světová zdravotnická organizace v roce 1995 spojila původ rakoviny štítné žlázy u 700 dospívajících s následky havárie. Jiné zdroje mluví o tisícovkách dětí a dospívajících.
Také při pohledu na dětské postýlky zamrazí.
Z tehdejších dětí jsou dnes již dospělí lidé – pokud stále žijí.
Náletové dřeviny za tu dobu vyrostly do výšky patrových budov.
S odklízením kontaminovaných trosek pomáhaly i staré buldozery přezdívané Stalince.
Mělo to být město vědy a pokroku.
Není reportáže z Pripjati bez fotky ruského kola. V zóně se vypráví příhoda, jak ho návštěvníci z Polska odblokovali a ručně roztočili. Jejich průvodce kvůli tomu přišel o licenci.
Existují filmové dokumenty, jak kolotoče v Pripjati vozí děti. Byla to jen propaganda. Kolotoče se měly slavnostně rozjet na 1. máje. K tomu již nikdy nedošlo.
Proud z nedaleké jaderné elektrárny měl rozjet nejen tato autíčka, ale pokrýval zhruba 10 % ukrajinské spotřeby elektřiny.
Palác kultury v Pripjati nesl symbolické jméno Energetik.
Na oslavy 1. máje v roce 1986 se připravovaly i tyto propagandistické obrazy.
Ukrajinský Komsomol byla organizace dodávající komunistické straně mladou krev. Ve straně byla většina dospělých obyvatel Pripjati.
Žáky základních škol vábil Pionýr.
Velká část dětí byla s rodiči evakuována do Kyjeva. V hlavním ukrajinské městě tehdy obyvatelé neměli z oficiálních sdělovacích prostředků žádné nebo jen mlhavé informace o tom, co se 140 km daleko od nich stalo.
Můžeme jen hádat, jak se sem to staré gynekologické křeslo dostalo.
Samotné město až tolik zamořené není, protože prošlo dekontaminací. Během ní byla vyměněna půda v městských zelených plochách do hloubky 20 cm.
Jako kdyby to tu ztichlo teprve včera.
Bojové tradice Sovětského svazu jsou stále aktuální.
Uzavřenou zónu navštíví kolem sedmdesáti tisíc turistů ročně. Není divu, že pro ně lidé z oblasti tu a tam něco mírně naaranžují.
Na místě zůstaly tisíce plynových masek, které tu zanechali likvidátoři následků. Vyčištění zóny se měly účastnit statisíce lidí, často branců.
Sovětské údaje hovoří o 300 až 600 tisících pracovníků, kteří sem byli nasazeni. Ani v období bezprostředně po havárii nebyli vybaveni osobními dozimetry. O míře ozáření se lze jen dohadovat.
Vylidněné město opanovala příroda. Budovy pohltila vegetace a do lesů se vrátila divoká zvířata. Hvozdy se toulají losi, jeleni a prý i medvědi. Daří se též uměle vypuštěným divokým koním Převalského.
V souboru fotek z Pripjati nemohou chybět ani tato skokanská věž plaveckého bazénu Lazurnyj.
Palubovky tělocvičen již nahlodal zub času.
Do zakázané zóny se načerno dostávají vandalové a také takzvaní „stalkeři”. Stalkeři se vyznačují tím, že třeba opraví a vymalují některý z bytů v opuštěné zástavbě – jen tak.
Během likvidace následků byly nasazeny tisíce kusů vojenské techniky, která byla kontaminována.
Většina vraků byla uložena u vesnice Rasocha, vzdálené 27 km jihozápadně od elektrárny.
Aby se předešlo vykrádání a volnému šíření kontaminovaných dílů, vrakoviště dlouho hlídala armáda.
Impozantní atrakcí je také tajný vojenský radar Duga, zvaný též Oko Moskvy. Vznikl v 70. letech s cílem zachytit start amerických balistických raket.
Jeden systém byl nasazen na východní Sibiři, druhý nedaleko Černobylu.
K radaru se váže spousta mýtů včetně těch, že byl předražený, spotřeboval 40 % elektřiny vyrobené v elektrárně nebo že nerozpoznal civilní letadlo od vojenského, a před havárií byl odstaven.
„Většina dílů nerezaví, protože jsou z ušlechtilých kovů,” říká Monika Nedvědová z agentury Černobyl Zaraz, která v Česku zprostředkovává exkurze do černobylské zóny.
Památník připomíná oběti osmadvaceti hasičů, kteří zahynuli během zásahů v prvních hodinách po havárii.
Muž, o kterém se dá téměř jistě říct, že tuto tragédii nezpůsobil.
Krátce po havárii byli prý v oblasti psi vybiti. Dnes jsou čtyřnozí tuláci zpátky i se svými psími starostmi.
35/51