Zámek Jezeří v okrese Most stojí na svazích Krušných hor, na hraně důlní oblasti. Z ptačí perspektivy je krajina za zámkem bohatá na život (hustě zarostlé lesy, zpěv ptáků a vysoká zvěř), na straně druhé je kvůli těžbě jen měsíční krajina.

Na zámku už zhruba 25 let působí kastelánka Hana Krejčová. Rodačka ze zaniklé vsi Albrechtice se do Podkrušnohoří vrátila poté, co jí Národní památkový ústav nabídl práci kastelánky.

Na první roky strávené v malém domku na dvoře u rozlehlé barokní stavby vzpomíná Krejčová s nostalgií i smutkem. "Výhoda byla ta, že na zámek v tu dobu moc lidí nechodilo. Nebylo v něm nic k vidění. Zámek byl do 90. let terčem záměrné likvidace, nebyla v něm okna a celkově připomínal spíše ruinu. Práce tu bylo a stále je až nad hlavu. Pro moji dceru to byl ale první domov."

Dnes je zámek památkou první kategorie, má mimořádnou architektonickou a uměleckou hodnotu, ale také pohnutý osud, neobyčejně krásnou polohu a zvláštní význam pro formování podkrušnohorské krajiny.

Hlavní budovu s podélnými "křídly" ve tvaru H nechal v barokním stylu vystavit na základech renesančního zámku a gotického hradu Ferdinand Vilém z Lobkowicz před víc než 300 lety. Od té doby neměl zámek žádné velké přístavby, přibyla jen výzdoba, jako jsou sochy atlantů od Jana Adama Dietze z poloviny 18. století.

Kdo zámek navrhl, není dodnes jasné. Z pohledu architektury je ale Jezeří unikátním příkladem barokní stavby s antickým dekorem. Vstupní hala má navíc vysoké, staré klenby, pod kterými si člověk připadá jako v římském paláci.

"Nenajdete tu klasické české baroko v podobě podsaditých andílků s mašlí, výzdoba je velmi jednoduchá až strohá, ale v tom je její síla. Je tu určitý rys antické architektury, která nechává stavbu hovořit samu za sebe. Důležitá je v ní hra se světlem, která dá vyniknout jednotlivým liniím a lehce odlišným odstínům těch výklenků," říká Krejčová, když stojíme ve vstupní hale s dvouramenným schodištěm. Právě ta byla jakýmsi entrée pro lidi, kteří mířili do vyšších pater, do "piana nobile" neboli vznešené barokní místnosti, kde se odehrával společenský život. Už odtud, ze schodů, byly slyšet klavírní koncerty.

Podle kastelánky je v architektuře zámku cítit jakási divadelní dramaturgie. Interiér upoutá "svou monumentálností, člověka zve svou výzdobou a pak teprve odhaluje další věci."

Za doby Lobkowiczů byla okolní krajina upravená v barokním stylu. Stavitel promyslel všechny její osy, a protože na protějším vrchu byla mýtina, soustředil veškeré linie do jednoho bodu. "Tady byl velký průhled, odkud bylo vidět na České středohoří a zároveň jím prostupovalo světlo do haly s dvouramenným schodištěm," říká kastelánka, která na zámku vychovala svou dceru.

Na jedné straně vznešeného patra byl divadelní sál, který je v současné době uzavřený kvůli rekonstrukci. Na straně druhé byla prostorná místnost s klavírem...

... zimní zahradou a průchodem do exteriéru.

Ze zimní zahrady se vcházelo do překrásné zeleně upravené v anglickém stylu. Park byl vytvořený na násypu, jsou v něm stáje pro kočáry a zahradní domky.

Okny přitom hosté mohli stále sledovat, co se dělo uvnitř.

Představme si to takto: Obrovské sídlo Lobkowiczů žilo kulturou a společenským životem. Na Jezeří jezdily více i méně vznešené osobnosti z širokého kraje, a proto byly v zámku hned tři jídelny, do kterých se hosté usazovali podle své urozenosti a společenského statusu. Jídelny zabraly tři patra bočního křídla. Tady byla knížecí jídelna, nad ní pro prince a princezny. Dole byli hůře situovaní lidé a pod nimi jídelna s dvěma patry sklepů. Prostor jen na jídlo (jídelny, kuchyň a sklady) byl tak k horní římse vysoký přes 26 metrů.

"Na délku má zámek i se zimní zahradou a pokojem pro kočí 96 metrů. Je to nejdelší barokní zámek v Čechách," říká kastelánka, když vstupujeme do postranních pokojů, které patřily kněžně.

Kněžna měla přijímací salon s klavírem, svou vlastní pracovnu, ložnici, pokoje pro služky, šatnu a tak podobně. V podstatě zabrala půlku celého patra.

Za tajnými dveřmi ve stěně je ukryté schodiště, které vedlo do ložnice knížete.

Hana Krejčová a sedm zaměstnanců, které jí dal památkový ústav k ruce, vybavili pokoje nábytkem a dobovými kulisami.

Většinu věcí - včetně nábytku - jí darovali lidé. "Jezeří je národ sobě. Nebýt lidí, nic z mobiliáře by tu nebylo. Díky srdcařům jsou tu zajímavosti jako textil nebo kosmetika, které evokují, jak se lidé oblékali za první republiky. V 90. letech to tu vypadalo strašlivě. Nebyla tu okna, podlahy, ve vedlejším sále chyběly stropy. Byl to prázdný, vybydlený prostor pokrytý nánosy odpadků," dodává kastelánka.

Takhle dříve vypadala společná koupelna...

... a ložnice kněžny.

Po točitých schodech stoupáme s kastelánkou do třetího patra.

Jemně seškrábané stěny odhalují původní omítky a prostor má díky tomu jedinečnou atmosféru. Většina vybavení tu připomíná první republiku.

Kastelánka se část života živila jako zpěvačka a dlouhou dobu byla obklopená lidmi z divadelního prostředí. I proto to v zámku působí, jako když si jeho obyvatelé zajeli jen na pár dní pryč.

V pokoji nad kněžnou byla ložnice jejího chotě.

Zámek byl v majetku Lobkowiczů do druhé světové války. "Po Mnichově v roce 1938 byly lobkowiczké domény rozděleny. To, co se ocitlo v okupovaném území, bylo podřízeno správě tzv. "věrné ruky" s ředitelstvím v Bílině. Hned v prvních dnech okupace se usídlil na zámku štáb “Leibstandarte SS Adolf Hitler" v čele s Obersturmbannführerem Seppem Dittrichem," říká kastelánka. Za války byli na zámku váleční zajatci, kolem roku 1943 v něm nacisti zřídili vojenský tábor a fasádu přetřeli zelenou maskovací barvou.

Po konci války přešel zámek i panství na čas zpět do vlastnictví Lobkowiczů a v té době byl jeho hostem ministr zahraničí Jan Masaryk. Proto je jedna místnost v "pánském" patře věnovaná právě jeho odkazu.

Další smutná kapitola dějin zámku se začala psát po Vítězném únoru. Sídlila v něm Národní kulturní komise, která na jeho stav napsala velmi negativní posudek. Nejohroženější ale byla stavba v 70. letech, kdy ji velkolom Československé armády zahrnul do své sféry zájmu společně s Dřínovským jezerem, zámeckým parkem pod Jezeřím (tak zvané arboretum), ale i okolními obcemi a svahy Krušných hor v bezprostřední blízkosti zámku. Významná kulturní památka byla ještě v polovině 80. let z důvodu prioritní těžby uhlí určena k postupné likvidaci.

Pravé křídlo je tak jistým památníkem podkrušnohorských vesnic, které musely ustoupit těžbě.

Hana Krejčová tu zařídila i více osobní místnost, ve které lidi nechává nahlédnout do své zpovědi.

Narodila se v obci Albrechtice pod zámeckým areálem a v době dospívání se společně s maminkou a babičkou musela přestěhovat do panelového domu v Mostě. Jejich rodný dům kvůli těžbě čekala demolice. "Dodnes si pamatuji, že nesvítilo světlo, měli jsme zabalené deky a kufry. Nechávali jsme za sebou nábytek a někteří lidé i zvířata, protože do paneláku je vzít nemohli," vzpomíná kastelánka.

V místnosti jsou fotografie starých domů v Albrechticích a okolních obcích, které v 80. letech zmizely z map a povrchu zemského. "Náš domov, komunita, celý dosavadní život byl najednou pryč," říká rodačka ze zaniklé vesnice.

Dnes je v místě Albrechtic měsíční krajina, která vznikla vlivem hnědouhelných dolů. Původně bylo při pohledu z okna vidět Komořanské jezero obklopené krásnými vesnicemi. Před 19. stoletím měla vodní plocha 56 kilometrů čtverečních. Podle kastelánky by se charakter krajiny měl pod Jezeří zase vrátit, do roku 2040 plánuje stát rozvrtanou krajinu zatopit.

Před uhlobarony zámek kastelánka bránila i po revoluci. Boj o limity skončil teprve před pár lety, kdy byla v hře mimo jiné také demolice Horního Jiřetína, v němž dnes Krejčová bydlí.

Zámek se díky nové "covidové" trase dá navštívit už od 11. května. Celé spodní patro zařídila kastelánka tak, aby lidé v expozici načerpali dobovou atmosféru a poznali, jak se žilo na zámku před druhou světovou válkou.

Na zajímavá místa, která jsou oku skrytá, upozorňují návštěvníky umělé figuríny alias průvodci.

Reportáž vznikla ve spolupráci s audiovizuálním projektem Monument/um, který upozorňuje na ohrožené a méně známé památky. Tvářemi projektu jsou muzikantka a zpěvačka Lenka Dusilová a vizuální umělec Aeldryn.