Je tomu 80 let, co na Ninošimu, malý ostrov na dohled od Hirošimy, převezla japonská armáda tisíce obětí výbuchu americké atomové bomby. Podle historických záznamů z nich kvůli nedostatečné lékařské pomoci přežilo jen několik stovek.

Mnoho obětí mělo spálené oblečení a maso jim viselo z tváří a končetin, sténali bolestí. Mrtví byli pohřbeni chaoticky na různých místech ostrova. Jejich ostatky se hledají dodnes. (Vědec z Hirošimské univerzity Rebun Kajo opouští oblast, kde hledal ostatky obětí z Hirošimy, 8. července.)

Lidé chtějí uctít jejich památku a přinést úlevu přeživším, kteří jsou stále mučeni vzpomínkami. „Dokud se tak nestane, válka pro tyto lidi neskončila,“ řekl agentuře AP Kajo, který ostrov navštěvuje pravidelně. (8. července, Ninošima)

Vědec dosud našel asi 100 kostních fragmentů, včetně úlomků lebky a čelisti kojence s malými zuby. Našel je v oblasti, kterou mu doporučil obyvatel Ninošimy, jehož otec byl před 80 lety svědkem toho, jak vojáci ostatky pohřbívali. „To malé dítě, které je zde pohřbeno, bylo po všechny ty roky samo,“ řekl Kajo o kostech, jež podle všeho patřily batoleti. „To je prostě nesnesitelné.“

83letá Tamiko Sora (vpravo) byla v době výbuchu s rodiči a dvěma sourozenci jen 1,4 kilometru od epicentra. Výbuch zničil jejich dům, Sora měla popáleniny na obličeji, ale většina rodiny přežila. (Ninošima, 9. července)

Ninošima zažila tři týdny chaosu, smrti a urychlených pohřbů. Během dvou hodin po výbuchu začaly na ostrov do karanténního centra č. 2 připlouvat lodě s oběťmi. Budovy se naplnily pacienty s těžkými zraněními, mnozí zemřeli ještě cestou.

Podle dokumentů města Hirošima byli příslušníci císařské armády na ostrově nepřetržitě v pohotovosti, aby prováděli kremace a pohřby. (Místní historik Kazuo Mijazaki dělá na ostrově průvodce, 8. července.)

Tehdejší osmnáctiletý Eiko Giši dohlížel na přepravu pacientů z mola do karanténní oblasti, kde jim byla poskytována první pomoc. On a další vojáci řezali bambus, aby z něj vyrobili kelímky a podnosy. Mnoho zraněných zemřelo krátce poté, co se napili vody.

Ve vzpomínkách, které město o několik let později zveřejnilo, Giši napsal, že vojáci zpočátku s ostatky zacházeli opatrně. Brzy ale byli zahlceni obrovským množstvím rozkládajících se těl a začali používat spalovnu, která byla původně určena pro vojenské koně. Ani to však nestačilo, takže nakonec ukládali těla do pohřebních mohyl a protileteckých krytů.

„Když jsem uviděl první skupinu pacientů, kteří dopluli na ostrově, byl jsem šokem bez slov,“ napsal v roce 1992 bývalý armádní zdravotník Jošitaka Kohara. (Dělníci staví na pobřeží Ninošimy regály pro pěstování ústřic, místní speciality, 8. července.)

Kohara zůstal v zařízení až do jeho uzavření, kdy naživu zůstalo asi 500 lidí. Když přeživším pacientům oznámil, že 15. srpna skončila válka, ve svých pamětech napsal, že „vypadali bez emocí a slzy jim tekly z rozdrcených očí a nikdo neřekl ani slovo“. (Na snímku místní historik Kazuo Mijazaki, 8. července.)

Od roku 1947 byly na ostrově Ninošima nalezeny ostatky asi 3000 obětí atomového bombardování. Další tisíce se stále pohřešují. (Pohled z přístavu Ninošimy na protější Hirošimu, 9. července.)