Starodružiníci (legionáři) z řad volyňských Čechů, na fotografii muži zejména z rodiny Klichů. Rok 1914.

T. G.Masaryk v roce 1917 při návštěvě kyjevské nemocnice, kde se léčili čs. legionáři. Vlevo od TGM je volyňský Čech lékař Václav Girsa, pozdější zmocněnec čs. vlády na Sibiři.

Na Volyni byly české vesnice typické svojí výstavností a prosperitou. Důležitá byla i úprava a zpevnění komunikací, což nebylo v tamních končinách obvyklé. Na fotografii dláždění silnice zvané Široká v české vesnici Volkov.

Český pivovar "Albrecht" v Krošně České, dnes je tato bývalá česká vesnice součástí města Žitomir.

Boratín na Volyni. Ludmila Vlková (za svobodna Švejdarová) u koňského spřežení.

Evangelický sbor v Boratíně na Volyni v roce 1936.

Chmelnice v Českém Boratíně.

Reklamy firem volyňských Čechů v "Rodinném kalendáři volyňských Čechů", vydaném v roce 1939.

Obyvatelé Českého Malína před kovárnou V. Kechrta.

Usedlost Josefa Dobrého - Spáleniště, kde nacisté 13. 7. 1943 upálili většinu žen a dětí Českého Malína. Zahynulo celkem 374 Čechů (104 mužů, 161 žen a 105 dětí).

Zbytky stodoly, ve které byli upáleni občané Českého Malína.

Malín po tragédii 13. 7. 1943.

Mládež Českého Malína na fotografii přibližně z roku 1937. Osoby označené křížem se nedožily konce války.

Vypálené hospodářství Václava Vignera.

Dobová fotografie společného hrobu obětí masakru v Českém Malíně.

Do školy bylo nahnáno kolem 80 lidí, z toho bylo 65 Čechů. Zbytek tvořili Ukrajinci.

Společný hrob obětí řádění nacistů v Českém Malíně.

Marie Hvězdová Zajícová našla v roce 2013 v Českém Malíně hrob svého dědečka - Josefa Činky.

Příslušnice 1. čs. armádního sboru, vlevo zdravotnice Olga Krejčíková-Pěničková.

Zdravotní sestry z tankové brigády Miroslava Smulská-Pavelcová z Horodanky a Antonie Bílková ze Zdolbunova na Volyni.

Volyňačka Emílie Závodská-Kudrnová (čtvrtá zprava) na školení vojenských zdravotníků v Kyjevě. Snímek z roku 1944.

Snímek volyňských Češek. Emílie Závodská-Kudrnová vpravo. Závodská se narodila v Hulči České na Volyni v Polsku v rodině zemědělce Josefa Kudrny, měla dvě sestry. Působila v ilegální organizaci Blaník, pomáhala hlídat vesnici před banderovci, kteří kradli, na co přišli. V roce 1944 vstoupila spolu s otcem do 1. čs. armádního sboru a absolvovala zdravotnický kurz v Kyjevě. Tam strávila čtyři měsíce školením v nemocnici, které úspěšně ukončila zkouškou. Poté se vrátila domů. V lednu roku 1945 byla na Slovensku přidělena ke 3. zdravotnímu praporu a do konce války působila v armádě jako zdravotnice. V nemocnici se také v roce 1945 seznámila se svým manželem, který zde byl jako pacient. Po válce se na Volyň již nevrátila a zůstala v Čechách, kam se také přistěhovali rodiče a obě vdané sestry.

Do armádního sboru narukovaly často celé rodiny volyňských Čechů. Zleva sourozenci Kozákovi Anastázie, Jaroslav, Emílie.

Kozákovi po válce u Karlova mostu.

A do třetice Kozákovi. Tentokrát na poválečném snímku pózují před americkým džípem.

Tanková esa čs. tankové brigády volyňští Češi Mikuláš Končický (vlevo) a Bedřich Opočenský.

Velitel tanku Bedřich Opočenský.

Tankista Bedřich Opočenský, který se vyznamenal v bojích o Ostravu.

Setkání válečných veteránů - volyňských Čechů. Bedřich Opočenský (sedící) s Karlem Šerákem (vlevo) či Václavem Kuchynkou (uprostřed).

Volyňský Čech a tankové eso v jedné osobě Karel Šerák na dobovém snímku.

Karel Šerák (stojící třetí zleva).

Karel Šerák (v kukle ve věži) ve svém tanku.

Josef a Karel Šerákovi z Boratína v roce 1945 a 2015. Karel se v době osvobození proslavil jízdou v tanku 603 až na Pražský hrad.

Delegace volyňských Čechů u prezidenta Edvarda Beneše, žádající o povolení reemigrace volyňských Čechů do Československa (rok 1945).

Příjezd prvního transportu volyňských Čechů do Žatce v roce 1947.

Návrat do vlasti předků. Transport volyňských Čechů v roce 1947.

Červenec 1991. Vracejícím se volyňským Čechům z Malé Zubovštiny, vzdálené 90 kilometrů od černobylské jaderné elektrárny, připravil městský úřad v Českých Velenicích ubytování. Muži začali pracovat v závodě Formsklo poblíž Českých Velenic. Emilie Gabrielová se synem Vladislavem a Ludmila Vlačihová se synem Sergejem.

Nataša Vlačihová: "Jsem šťastná - Česko se stalo mým domovem. Dostali jsme šanci a chytili ji za pačesy..."

Alexandr Koníček se synem Vítkem: "Každý z nás se velmi snažil, aby v Česku obstál. Svým způsobem to byla otázka cti a prestiže."