Jen co překročí hraniční čáru v Medyce, uprchlíci se ptají po informacích. Kam dál? Co dělat? Na všechny otázky se jim hned dostává požadovaná odpověď. Nejen plný žaludek, ale i ujištění, že budoucnost má opět jasnější obrysy, navozují pocit naděje.

Pro lidi, kteří za sebou nechali domov a často i své blízké, je důležité cítit, že na nich někomu záleží, že světu není jejich osud lhostejný.

Všichni uprchlíci obdrží dobitou kartu do mobilu, díky níž se hned po přechodu hranice mohou připojit na polskou síť.

Být online je jednou z nejdůležitějších potřeb. Všichni jsou dychtiví zpráv, co dělají jejich blízcí v Kyjevě, v Charkově nebo Chersonu. Současně mohou dát vědět, že jsou v bezpečí nebo se spojit se známými v cílových zemích.

Uprchlíci jsou na telefonech skoro pořád. Volají, píšou a pomalu postupují koridorem od hraničního přechodu dál do zázemí.

Mezi pomocníky je i spousta mladých lidí ve věku středoškoláků. Dospělým radí, dětem rozdávají plyšáky nebo čokoládu.

Z pomáhání se stala trochu i móda, takže tady vedle zcela nezištných dobrovolníků působí i instagrameři nebo influenceři, kteří se natáčejí a o situaci na hraničním přechodu zpravují své fanoušky na sociálních sítích.

Jsou tu vidět i bizarní formy pomoci. Francouz v paruce Jacka Sparrowa, Skot v národním kiltu nebo Polák vítající uprchlíky tíživými tóny Chopinových skladeb, z nichž se chce brečet i člověku, který zrovna neutíká před válkou.

Typickým uprchlíkem je matka s jedním nebo dvěma dětmi. Pokud jsou děti již dost velké, aby chodily, táhnou za sebou alespoň malý příruční kufřík.

Obětavě pomáhají nejen nadšení dobrovolníci, ale také příslušníci polské armády. Pomoc v jejich podání je vřelá a pozorná, jak jen mohou, podají ruku, podrží, poponesou nebo poskytnou oporu. Je to pravý opak toho, čeho se na druhé straně hranice dopouští armáda pod ruskou trikolorou.

Americký dobrovolník nic neřeší, na nic si nehraje ani nemluví. Celý den od rána do večera tlačí nákupní vozík a v něm převáží zavazadla uprchlíků, aby jim aspoň na krátký kus cesty ulevil od těžkého břemene.

Polská polní kuchyně vaří guláš, hned vedle je čaj. Kdo se potřebuje občerstvit, tomu se hned dostane, co potřebuje.

I přes pohnuté osudy a starosti se uprchlíci překročením hranice dostávají do země bezpečí a z mnohých aspoň na moment spadnou nejhorší obavy. Je tu cítit dobrá nálada, lidé se smějí, někteří pláčou štěstím.

Od hraniční čáry je to k autobusům asi tři sta metrů. Během nich mají všichni příležitost zastavit se, občerstvit nebo spočinout a chvíli se jen tak dívat.

Některé rodiny přes hranice přenášejí staroušky. Jakmile je to možné, dobrovolníci přispěchají s kolečkovým křeslem a usadí na něj babičku.

Řeka uprchlíků se někdy ztenčí jen na říčku, ale ani v noci nepoleví, lidé přicházejí bez ustání.

V přepravkách nebo na vodítku cestují i domácí zvířata.

V odpočinkových zónách si lze nejen zdřímnout na lehátku, ale také dobít telefony nebo osobní elektroniku.

Spousta lidí se ptá na konkrétní zemi, kam se chtěli dostat. Zájem je o jižní země, jako je Itálie.

Hranice překračují Ukrajinci, kteří mají příbuzné nebo známé v některé evropské zemi, a ptají se po ní. Současně je i dost běženců bez kontaktů, kteří jsou bezradní a tápou.

Většina věří, že válka brzy skončí, a chtějí zůstat v Polsku, aby byli blízko domovu. Ptají se na Varšavu, ale ta už praská ve švech a je dávno za hranicemi možností přijímat další lidi bez domova.

„A do Madridu? Já potřebuju do Madridu!” prosí někdo z davu, ale pomocníci každého hned ujistí, že i cesta do Madridu začíná právě na tomto místě, stačí jen nastoupit do správného autobusu, který stojí právě támhle. „Nebojte a pokračujte,“ vlídně radí pomocník.

Autobus uprchlíky sváží do centra pomoci v nedalekém Přemyšlu, které zde vytvořili z bývalého obchodního domu. Sami mu říkají „Tesco“.

Na nádraží v Přemyšlu přijíždí několikrát denně vlak ze Lvova.

Uprchlíci, kteří se dostali na západ země, snadno podlehnou pocitu, že jsou již v bezpečí, ale když v okolí dopadnou ruské bomby, další desítky tisíc lidí se dají opět do pohybu.

Hlavní nádraží v Přemyšlu bylo jedním z prvních center pomoci. K dostání je tady vše, co na hraničním přechodu Medyka.

Z nádraží vyrážejí mikrobusy nebo autobusy do dalších destinací, je to terminál a brána k dalším cestám do světa.

Dobrovolníci uprchlíkům vaří, jiní je pouze utěšují. Někdy stačí málo – třeba přisednout a podrbat pejska, který chlapce doprovází z Ukrajiny.

I na nádraží se odpočívá, jsou tu dokonce místnosti s lůžky.

Se psem člověk není nikdy sám.

Výhoda malých plemen je zjevná.

Čeká se na každou zprávu z domova.

Společným rysem je pozitivní energie, která proudí ze všech kolem. Je tu dokonce muž „uvaděč“, který od rána do večera vítá všechny příchozí a rozdává dobrou náladu.

Dobrovolníci neposkytují jen materiální pomoc. Uprchlíkům dávají pozitivní energii. Zdánlivě to nic nestojí, ale pro člověka na útěku je to strašně důležitá věc.