Tamní obyvatelé vytahují rakve z hrobek, které následně otevírají.

Činí tak obvykle jednou za tři roky, ač některé rodiny rituál praktikují každoročně.

Po vytažení těla zemřelých čistí štětečkem od prachu a nečistot.

Hlavním účelem Manene je znovushledání se zemřelými příbuznými, kterým místní tímto způsobem vzdávají úctu.

Po otevření rakve zemřelé, kteří jsou zakonzervováni, postaví před hrobku.

Jde o nevšední podívanou, ale podle místních se jedná o akt lásky a radosti, nikoli smuteční událost.

Výjimkou nejsou ani zemřelé děti. To vlevo už je po smrti 42 let.

Ke konzervaci těl se používají buď přírodní materiály, například sůl nebo pryskyřice, nebo chemické látky, jako je formaldehyd.

Díky balzamování může tělo zůstat v dobrém stavu i po desítky let.

Při rituálu Manene, který trvá celý den, se obvykle setká celá rodina.

Zemřelý muž se svou podobiznou v pozadí (fotografie vpravo)

Po očištění rodinní příslušníci zesnulé převlékají do nových hávů.

A mnohdy jim dopřejí třeba i zapálenou cigaretu.

Rituálu se účastní i děti. Některé jsou na přítomné mrtvé zvyklé více, jiné méně.

Dvě ženy svlékají svého zesnulého předka.

Místní žena češe svoji zemřelou matku a během toho na ni mluví, jako by byla stále mezi živými.

Rozhovory s mrtvými nejsou při Manene ničím výjimečným. Tento přístup zdůrazňuje v místní kultuře kontinuitu života a úzké propojení mezi živými a mrtvými.

Rituál se obvykle koná v srpnu a sjíždějí se na něj členové rodiny z celé Indonésie.

V rámci respektu jsem zemřelé dítě nejprve pochovat odmítl, ale místní si to přáli, tak jsem nakonec vyhověl.

Některým zemřelým dávají na hlavu brýle a mnohdy do kapes i peníze a jiné předměty.

Hrobky Torajů jsou často vytesané vysoko ve skalách, aby byly blíže duchovnímu světu.

Dostávají se do nich po bambusových žebřících.

Vytáhnout rakev z hrobky není jednoduchá záležitost, aktu se účastní hned několik jedinců.

Pro Toraje je smrt považována za přirozenou a velmi důležitou součást života.

Nejmladší přihlížející

Pouto mezi živými a mrtvými nikdy nekončí.

Pro děti, zejména kojence a batolata, mají někteří Torajové vyhrazené speciální hřbitovy.

Pohřbívány jsou do dutin stromů. Věří, že takto jejich duše získává ochranu a může snadněji přejít do ráje.

Tradiční dům Torajů s názvem Tongkonan je charakteristický obloukovitou střechou připomínající tvar lodního trupu.

Rýže je pro Toraje symbolem života a blahobytu. Uchovává se v malých sýpkách zvaných Alang.

U Torajů může pohřeb proběhnout až po letech po smrti, protože rodina potřebuje čas na shromáždění peněz a přípravu nákladného pohřebního obřadu. Zesnulý mezitím zůstává doma a je považován za nemocného.

„Tohle je můj otec. Zemřel před pěti lety v 89 letech. Pohřeb bude možná příští rok,“ svěřil se mi muž na fotografii a dodal, že vedle svého otce občas přespává. Jeho rakev je uložena v místnosti za obývacím pokojem.

Na pohřeb jsem byl pozván již během letu na Sulawesi od paní Margarety, která seděla vedle mě v letadle a se kterou jsme si během cesty povídali. Šlo o pohřeb tchyně jejího bratra.

Pohřební obřad je komplexní slavnost zahrnující mnoho rituálů, obětování zvířat, tance a zpěvy, které mohou trvat i několik dní, protože se účastní celá komunita.

Hosté přinášejí obětní zvířata jako projev úcty a solidarity s rodinou zemřelého.

Prasata jsou nejčastějšími obětními zvířaty při torajských pohřbech, symbolizují bohatství a úctu k zemřelému.

Vysoce ceněným obětním zvířetem je vodní buvol, kterého zajišťuje rodina. Kvalitní a velký buvol může stát i desítky tisíc korun.

Pozůstalá rodina pózuje na skupinové fotografii, madam Margareta je druhá zprava, její bratr první zleva.

Rakev je obvykle umístěna na dřevěné nebo bambusové konstrukci, která ji chrání a symbolicky spojuje svět živých a mrtvých.

Rituální zabití zvířat je nevyhnutelnou záležitostí.

Obětovaná zvířata symbolicky doprovázejí zesnulého na jeho cestě do posmrtného světa.

Většina Torajů dnes vyznává protestantské křesťanství, ale zároveň si zachovávají mnoho tradičních náboženských a kulturních zvyků, včetně pohřebních rituálů jako Manene.

Veškeré maso obětovaných zvířat je během slavnosti zkonzumováno jako projev sdílení mezi pozůstalými a hosty.

Zpracování zvířete však není pro slabé povahy.

O naporcování masa se starají muži.

Obětní místo se kompletně zbarvilo do ruda.