Posledních čtyřicet let sledují odborníci z Norského polárního institutu (NPI) zdraví a pohyb ledních medvědů na Špicberkách, které leží na půli cesty mezi Norskem a severním pólem.

Stejně jako v ostatních částech Arktidy, i zde dochází k globálnímu oteplování třikrát až čtyřikrát rychleji než jinde. (Vedoucí NPI Jon Aars (uprostřed) z Norska a veterinář Rolf Arne Olberg (vpravo) měří velkého samce ledního medvěda ve východní části Špicberků, 17. dubna.)

Letos osm vědců pracujících na norském ledoborci Kronprins Haakon experimentuje s novými metodami monitorování největšího suchozemského masožravce, včetně prvního sledování PFAS, tedy takzvaných věčných chemikálií, které se dostávají do těl medvědů. (Dvě biopsie tukové tkáně ledních medvědů, 9. dubna.)

„Letíme rychle. Snažíme se minimalizovat čas, kdy se přibližujeme k medvědovi, takže ho pronásledujeme co nejméně,“ řekl AFP Oldberg.

Po zasažení šipkou s uspávacím prostředkem se zvíře pomalu skácelo na bok do závěje, zatímco Olberg dalekohledem kontroloval, zda zasáhl sval. Pokud ne, medvěd by se mohl probudit předčasně.

Medvědici je poté nasazen na krk GPS obojek. Mají ho pouze samice, protože samci ledních medvědů mají krk silnější než hlavu.

Olberg provede přesný řez v kůži medvěda, aby mezi vrstvu tuku a maso vložil monitor srdeční činnosti.

„To nám umožňuje zaznamenávat tělesnou teplotu a srdeční frekvenci medvěda po celý rok,“ vysvětlila agentuře AFP výzkumnice NPI Marie-Anne Blanchetová. „Díky tomu zjistíme, kolik energie samice potřebují spotřebovat, zatímco se mění jejich prostředí.“

Veterinář rovněž odebere vzorek tuku, který umožní výzkumníkům otestovat, jak zvíře snáší stres a míru „věčných chemikálií“ v jeho těle.

Prvních pět medvědů bylo takto vybaveno už loni. Nyní budou moci odborníci data poprvé porovnat. Díky tomu zjišťují, jak daleko musí medvědi chodit a plavat, aby se dostali na loviště, a jak dlouho musí odpočívat ve svých doupatech. (Francouzka Marie-Anne Blanchetová ukazuje v laboratoři na palubě vědeckého ledoborce Kronprins Haakon mapu sledování medvědic v průběhu jednoho roku, 17. dubna.)

Vědci již zjistili, že strava přibližně 300 medvědů na Špicberkách se s ústupem polárního ledu mění. První změnou je, že jedí méně tuleňů a více potravy z pevniny.

Kromě změny jídelníčku musí medvědi cestovat dále, aby se nakrmili. „Stále loví tuleně, ale také sbírají vejce a loví soby, dokonce jedí mořské řasy a podobné věci, i když jim to nedodává žádnou energii,“ dodal Olberg.

Tuleni však zůstávají základním zdrojem potravy.

„I když mají na lov jen tři měsíce, mohou během tohoto období získat asi 70 procent toho, co potřebují na celý rok. To je pravděpodobně důvod, proč vidíme, že se jim daří dobře a jsou v dobré kondici, navzdory obrovskému tání ledu,“ podotkl Aars. (Belgická toxikoložka Laura Pirardová s finskou toxikoložkou Heli Routtiovou, obě se specializující na mořské savce, 6. dubna.)

„V jejich chování jsou patrné změny, ale daří se jim lépe, než jsme si mysleli,“ řekla AFP Blanchetová, „Medvědi mají výhodu. Žijí dlouho a celý život se učí ze zkušeností. To jim dává určitou schopnost přizpůsobit se.“ (Ledoborec Kronprins Haakon, 6. dubna.)

„U některých medvědů, které jsme v průběhu let odchytili někdy až šestkrát nebo osmkrát, jsme zaznamenali pokles úrovně znečištění,“ řekla finská toxikoložka Heli Routti, která na programu pracuje již 15 let.

„To odráží úspěch regulací v posledních desetiletích,“ poznamenala. (Otevřené dveře hangáru na palubě lodi Kronprins Haakon, 10. dubna.)

„Koncentrace mnoha znečišťujících látek, které byly regulovány, se v arktických vodách za posledních 40 let snížila,“ uvedla Routti.

„Zvýšila se však rozmanitost znečišťujících látek. Nyní pozorujeme více typů chemických látek v krvi a tukových tkáních medvědů,“ upozornila. (Belgická toxikoložka Laura Pirardová, která se specializuje na mořské savce, v laboratoři na palubě Kronprins Haakon při plavbě ve východní části Špicberků, 6. dubna.)

Odborníci varují, že tyto látky nakonec skončí v lidském těle, zejména v krvi a tkáních ledvin nebo jater.