Maroš Straňák a David Šimon aktuálně pobývají v kuřimské věznici, která je vzdálená zhruba půl hodiny od Brna. Její počátky spadají do padesátých let, aktuální podoba je z let osmdesátých. Věznice je určená pro odsouzené muže, kteří mají nařízený výkon trestu s ostrahou.

Reportérka Adéla Jelínková s fotografkou Christine Havranovou jely Šimona se Straňákem do vězení poprvé navštívit loni 13. prosince. Do areálu prošly přes hlídanou vrátnici a bezpečnostní kontroly. Na fotoaparát a diktafon musely mít povolení.

Kuřimská věznice je na okraji města, poblíž jsou jen průmyslové areály a fabriky. Na obrázku reportérka Adéla Jelínková v doprovodu vychovatele a obhájce Davida Šimona.

V Kuřimi je jediné vězeňské oddělení v Česku, kde se specializovaně zabývají sexuálními úchylkami odsouzených. Spolu s dalšími odděleními pojme kuřimská věznice něco málo přes 450 vězňů.

Jednotlivé budovy areálu věznice jsou děleny na takzvané oddíly – a ty pak na pokoje. Odsouzení obvykle spí na pokoji s dalšími minimálně třemi lidmi. Maroš Straňák i David Šimon jsou na stejném oddílu, ale v jiném pokoji.

Pětatřicetiletý Maroš Straňák (na fotce) je na pokoji s dalšími 12 odsouzenými. Šimon se sedmi. Straňák i po 11 letech za mřížemi tvrdí, že vraždu nespáchal. „Pravda se ukáže, všechno chce čas,“ říká.

Do vězení se Straňák dostal už v roce 2011 – za loupeže ve zlatnictvích v Uherském Brodě a Hodoníně. Soud ho tenkrát odsoudil na osm a půl roku. Loupežemi vysvětluje, proč se na něj začala soustředit policie a on skončil, podle svých slov neprávem, ve vězení za brutální vraždu.

„Kdybych mohl, tak to obrátím vše nazpět, ale bohužel ten čas nejde vrátit. Jsem byl blbý, že jsem dělal zlatnictví. Za to si můžu sám,“ vyčítá si dnes Straňák.

Maroš Straňák se po svém uvěznění rozešel s přítelkyní Monikou (na fotce). „Když vás odsoudí i na pět let nebo na 10 let, nemůžu po někom chtít, aby na mě nečekal, to prostě nejde. Tak jsme si na začátku řekli, že prostě konec bude lepší,“ vysvětluje Straňák.

Straňákovi rodiče (na fotografiích s malým Marošem) se rozvedli, když mu bylo 10 let. S otcem se neviděl 20 let, s matkou dnes už také několik let nekomunikuje. Má nevlastní sourozence, s nimi se ale také nevídá: „Je to se mnou složité ten život.“

Pak žil zhruba čtyři roky se svou babičkou (na dolní fotce) v malé slovenské vesnici Hliník nad Hronom v okolí Banské Bystrice. „S bábinou mi bylo nejlíp,“ vzpomíná dnes Straňák. Potom, co umřela, žil chvíli s matkou a následně se přestěhoval do Česka a začal žít sám.

Straňák při rozhovorech emoce příliš najevo nedává. „Veškeré city a emoce mi po těch letech opadly. I když cítím s člověkem. Ale za tu dobu, co sedím, tak tady to všecko probíhá jinak – nic nevidíš, neslyšíš, nepráská se. Po tolika letech se vybuduje trošku tvrdší nátura.“

Podle svých slov Straňák nebyl na začátku policejního vyšetřování vraždy ve Slopném ostražitý a netušil, kam až vše může zajít. „Venku jsem byl vždycky názoru, že nevinný člověk neexistuje, že soudy jsou stoprocentní a že soudy se nemýlí. Nevěděl jsem, co se děje, že ty postupy police a ty výslechy… A vlastně jsem nevěděl, že by se tyhle věci mohly dít. Nebál jsem se, ani jsem tomu vyšetřování nevěnoval žádnou pozornost.“

Na otázku, co bude nejtěžší, až se dostane ven, odpovídá: „Nevím, zkuste mi poradit, vy jste venku. Nemám vůbec ponětí, jak to chodí venku a nevím nic. Jsem tady izolovaný, jsem násilník podle soudu. Tak prostě musím sedět.“

Dvaatřicetiletý David Šimon se podílel na prodeji šperků uloupených ve zlatnictví v Uherském Brodě v roce 2011. Za to dostal podmínku, za vraždu 20 a půl roku. „Nevím, na koho se zlobit. Nejsem asi člověk, že bych přemýšlel nějak mstivě. Beru život takový, jaký je. Prostě mě potkalo, co mě potkalo. Asi jsem potřeboval nějakou životní ránu, přestože to byla rána za něco, co jsem neudělal.“

Šimon má prý pořád naději, že ho z vězení pustí, ta se ale s dalšími roky za mřížemi postupně zmenšuje. „Tady má prostě člověk kopec času nad vším přemýšlet, všechno si otáčet z různých stran. A čím víc to sleduju, myslím si, že tím víc se do toho nořím, ta víra v ten kladný výsledek je menší a menší.“

Davida Šimona po jeho odsouzení v roce 2014 poslali do věznice Valdice, která má jeden z nejpřísnějších režimů. Tresty si tu odpykávají třeba sérioví vrazi. „Když to řeknu otevřeně, když jsem přijel do Valdic, tak jsem devět měsíců přemýšlel nad tím, jestli se mám oběsit, nebo ne.“

„Je to těžké, že člověk asi potřebuje nějakou motivaci, aby to nějak vydržel. Já vím, že ta rodina je dostatečná motivace, ale to právě navazuje, že mají svůj život. A mě strašně, strašně, strašně tady bolí, že ten život nemůžu jakkoliv rozvíjet, prostě nemůžu tady nic.“

Případem vraždy ve Slopném se nejaktivněji zabývá Šimonův otec Dalibor. Sám se snažil zjišťovat informace a mluvit s lidmi, kteří znali zavražděného Miroslava Sedláře. „Mně to sebralo 10 let života, noci probdělé a furt jsem vymýšlel, co udělat, jak bych mu pomohl. Ale pak dojdete k soudu a zjistíte, že jste nula, nemáte absolutně proti nim šanci cokoliv udělat, nic,“ říká Dalibor Šimon.

David Šimon se učil automechanikem, školu nedokončil. Ve Valdicích se vyučil kovoobráběčem. V rodině má velkou oporu. Kromě matky a otce si pravidelně telefonuje i s babičkou a sestřenicemi.

Šimonovi policisté nabízeli nižší trest za to, že se přizná a promluví o Straňákovi. „Prý kdybych se k tomu postavil jinak, tak jsem mohl mít 10 let. Ale já jsem si říkal, jako co mám vypovídat? Mám křivě vypovídat na někoho? To bych musel být úplný idiot. Jsem tady a sedí tady člověk, u kterého mám za to, že to taky neudělal.“

Na „pobyt“, jak svému uvěznění říká, si Šimon prý už zvykl. „Člověk si zvykne na všechno, když musí. Přečetl jsem si Motýlka (autobiografický román o člověku, který je neprávem odsouzen na doživotí – pozn. red.) a zjistil jsem, že to může být i horší.“

„Sám nevím, co si o tom mám dodneška myslet, o všem, o celé té situaci, proč jsem vlastně zavřený nebo proč se tady tohle vlastně děje. Jestli je to pomsta policie za něco, nebo je to prostě jenom blbá náhoda?“

Šimon i Straňák tvrdí, že se před vraždou neznali a že se začali stýkat až v půlce října 2011 – po loupeži ve zlatnictví v Uherském Brodě. Reportérky našly svědka, který říká, že je seznamoval právě v tuto dobu – tedy měsíc po vraždě Miroslava Sedláře.

Šimonovi zbývá ještě zhruba 10 let trestu, Straňákovi 14.