Legendární jakartský pankáč Onie má ve svém bytě neuvěřitelnou sbírku hudby na kazetách.

Za soumraku končí zvuková zkouška, aby hudba nerušila pravověrné muslimy v modlitbě maghrib. Velká část indonéských pankáčů vyznává islám, což jim nebrání v požívání alkoholu. Říkají, že je to jen malé rošťáctví.

Zkušený pankáč Onie pomáhá muzikantům z Guyovi skupiny AGAINST! s účesem.

Anjas Rukmana, baskytarista ze skupiny AGAINST!, pózuje s vytvořeným čírem před nápisem Jakarta u vchodu do Kreativního centra Thamrin 10 - bývalého parkoviště mezi mrakodrapy v centru megapole.

Koncertu se zúčastní i děti pankáčů. Vyrůstá nová generace a punk v Indonésii zřejmě jen tak nezemře.

Před začátkem koncertu panuje v zákulisí mírná nervozita.

Vystoupení Guyovi skupiny AGAINST! má neskutečnou energii, přestože pod pódiem poguje sotva deset lidí.

Ally Akbar Hasiba se už před koncertem posilňoval domácí kořalkou čiu a nyní se snaží telefonovat ze dvou mobilů zároveň, což mu moc dobře nejde.

Během koncertu většina návštěvníků posedává u stolků daleko od pódia.

Guy zpívá s diváky hit Fuck the USA od skupiny The Exploited. Většina Indonésanů s hrůzou sleduje vraždění civilistů v Gaze. Spojené státy a Izrael jim leží v žaludku víc než kdy jindy.

Kytarista Herianto z Guyovy skupiny AGAINST! během vystoupení v Thamrin 10.

Zdaleka nejlépe vymóděný pankáč Ally Akbar Hasiba se při vystoupení posadil na pódium.

Podobně jako na českých punkových koncertech se nikdo nediví, když si kamarád na chvíli schrupne, aby mohl o něco později pokračovat v pogování s ještě větším nadšením.

Nikdo by ovšem nechtěl zaspat vystoupení Glenna a jeho skupiny The Vicous Boys.

Čtyřiapadesátiletý Glen založil svoji první punkovou skupinu S.H.I.D.S. již v roce 1987, když o punku v Indonésii ještě nikdo neslyšel.

Chandra se v Onieho bytě vyzdobeném plakáty chystá na koncert v městě Bogor nedaleko Jakarty. Na koncert jedou i s Guyem více než hodinu taxíkem a až na místě pankáčsky zjistí, že nemají na zaplacení.

Onie, vlastním jménem Leonardo Ichwan Redion Mahahit, má pankáčskou přezdívku Fuck Guy. Každý indonéský pankáč má svoji přezdívku a často se ani neznají vlastním jménem. Když se ptám Guye, jak se jmenuje občanským jménem jeho kytarista, musí mu nejdřív zavolat.

Onie se baví s přáteli na terase před klubem Fairway Cafe v Bogoru. Dovnitř se platí v přepočtu sto korun vstupné, a tak část pankáčů poslouchá koncert venku.

Na festivalu Rain City Death Fest v Bogoru občas převyšuje počet muzikantů posluchače.

Velkou část posluchačů tvoří muzikanti ze skupin, které se chystají vystupovat. Nechybí ale ani fanynky zahalené v hidžábech.

Jednou z mála možností, jak si můžou muzikanti a organizátoři festivalů přivydělat, je prodej triček a dalšího punkového zboží.

Na jednom prodejním stolku objevuji vinylovou desku s nápisem Gorc - rychlý pramen z Posázaví. Jedná se o punkovou skupinu z Ledče nad Sázavou, která je stejně jako Gutalax z Křemže mezi indonéskými pankáči populární.

Třicetiletý Sanusi Supriyandi sice v Bogoru vystupovat nebude, ale jistě by vyhrál soutěž o nejefektnější účes večera.

Guy (třetí zleva) pózuje se svými přáteli u stánku na ulici naproti klubu Fairway Cafe, kde proklábosili značnou část festivalu.

Celé odpoledne i večer leje jako z konve. Bogor je častými dešti proslulý, a proto se i festival jmenuje Rain City Death Fest - v překladu Festival smrti ve Městě deště.

Veškerá vystoupení pankáči zaznamenávají na mobil nebo je rovnou streamují na sociální sítě.

Festival pomalu končí, ale nikdo zatím neřeší, jak se dostat uprostřed noci do desítky kilometrů vzdálených domovů. Pankáči jsou všude na světě bezstarostní.

V Bogoru došlo také na obligátní spánek mezi vajgly a kelímky, ale brzy se bude muset vstávat a vyrazit domů.