Koncem 90. let minulého století hostil komplex Galaxie na pražských Hájích první české multikino. Tuto sobotu se znovu otevírá jako kulturní centrum, které by mělo fungovat zhruba rok, a zároveň coby dějiště 30. ročníku festivalu současného umění 4+4 dny v pohybu.

Návštěvníkům nabídne divadlo, výstavy i taneční performance. Tu na fotografii připravila Tereza Ondrová na remix skladby White Rabbit kapely Jefferson Airplane, odkazující k Alence v říši divů.

Foyer dominuje bar navržený Krištofem Kinterou (na snímku). Místo známých značek whisky či rumu jsou na policích lahve a sklenice nadepsané emocemi či duševními stavy, jako jsou něha, rozkoš, ostuda, mámení či souznění.

Bar sestává z více než tří tisíc skleněných nádob. „Zaměřili jsme se na to, aby ten bar byl středobodem zájmu,“ řekl Kintera, jehož spolupracovníci na tvorbě instalace strávili „tisíce hodin“.

Z foyer se vstupuje do devíti sálů bývalého multikina. V jednom bude hrát Dejvické divadlo, jehož budova na Praze 6 se momentálně rekonstruuje. Na fotografii je nový umělecký ředitel divadla Jiří Havelka.

Dejvické divadlo uvede v Galaxii tři premiéry: v listopadu dokumentární inscenaci Facka v Havelkově režii, v březnu 2026 scénickou koláž Sluhové irského režiséra Wayna Jordana a koncem května komornější inscenaci. „Přirozeně dojde k nějakému posunu tím, že budeme v úplně jiným ekosystému, než jsme byli zvyklí,“ avizuje Havelka. Sál Dejvického divadla v Galaxii pojme stovky lidí.

V Galaxii bude hrát také divadlo Minor, které sem rozšiřuje působnost z původní lokality ve Vodičkově ulici. „Jsem strašně rád, že to děláme společně právě v době, která má přívlastek rozdělená. Tady probíhá něco, co spojuje,“ pochvaluje si ředitel této scény Jan Jirků. Připojila se i fakulta DAMU, která do Galaxie umístí svůj magisterský program světelného a audiovizuálního designu pro živá umění.

Ve dvou sálech se nacházejí výstavy, které připravil festival 4+4 dny v pohybu. Ta první přibližuje život na českých sídlíštích. Vstup do sálu uvozuje pohled na Jižní Město, který nakreslil slovenský ilustrátor Jakub Bachorík.

„Podstatnou část výstavy tvoří práce, pro které bylo sídliště inspirací. Ty ostatní reflektují současnost Jižního Města,“ vysvětluje jeden z kurátorů Ondřej Horák.

Nad vchodem do sálu visí text písně Jižák od Lesíka Hajdovského a skupiny Manželé z roku 1985. Dvě sochy hrajících si dětí vytvořil Jakub Janovský.

Dále jsou tu k vidění díla Magdaleny Jetelové, Kurta Gebauera, Kateřiny Šedé, Josefa Bolfa nebo Vasila Artamonova. Vlevo je Jednota bydlení od Patricie Fexové z roku 1999, „autentický průřez budovou studentských kolejí na pražském Jižním Městě“.

Kurátor Horák zdůrazňuje trojici maleb od umělecké dvojice Convict, kterou tvoří americký výtvarník Conrad Eric Armstrong a český Viktor Valášek. „Obrazy vytvořili přímo zde sídlišti. Všechny motivy si sesbírali tady mezi paneláky,“ říká Horák.

„Skutečně strávili asi 25 dnů v terénu a vždy měnili místo, takže je to zároveň 25 lokací. Když si ty obrazy prohlédnete detailně, určitě narazíte na něco z okolí Galaxie, co jste viděli, když jste šli cestou z metra nebo autobusu,“ doplňuje kurátorka Denisa Václavová.

„Vzhledem k omezenému prostoru ani nešlo udělat nějaký výzkum a ukázat všechny projekty, které se kdy týkaly sídliště,“ pokračuje.

„Spíš jsme se snažili ukázat různorodé přístupy umělců, jak pracují s veřejným prostorem nebo nějakou reflexí sídliště,“ dodává Denisa Václavová.

Součástí přehlídky jsou fotografie ze sídlišť od Květoslava Přibyla nebo Jaromíra Čejky (na snímku).

Obě výstavy v rámci festivalu 4+4 dny v pohybu lze navštívit až do konce roku 2025.

Ta druhá ve vedlejším sále se jmenuje Planeta Hlava, vytvořili ji výtvarník David Böhm se spisovatelem Ondřejem Buddeusem a lidé si ji mohou užít buď vsedě, anebo do ní vlézt. Obří hlava má vchod a také východ v podobě skluzavky.

Projekt nabízí „hravý i filozofický pohled na lidskou mysl“. Obří hlavu doplňuje stěna plná nejrůznějších tváří, masek či hlav.

„Máte tu i polici knih, které pojednávají o hlavě. Při pohledu zvenku můžete leccos objevovat. Anebo máte možnost do té hlavy vstoupit a tam zažít jiný přístup k tématům, jako jsou paměť, citlivost k sobě nebo naslouchání druhým,“ říká Ondřej Buddeus (na snímku).

Instalace, která na diváka zároveň mluví, se ptá, jak poznáváme sami sebe i druhé nebo proč si někdy nerozumíme, i když mluvíme stejným jazykem.

„V sále je to nějaký sdílený zážitek, uvnitř je ten zážitek mnohem tišší, intimnější. Šlo nám o empatii, potkávání se s druhými i potkávání se sebou, o citlivost a opravdovost,“ dodává Ondřej Buddeus.

Obě výstavy lze vidět do konce roku 2025, samotná Galaxie pak zůstane otevřená až do června 2026.