Umělec známý jako „syrský Banksy“ Bilál Šorba se po návratu z exilu vrátil do jedné ze zdevastovaných kolébek syrské revoluce – jediného města, které během téměř 14 let trvající občanské války přišlo o celé své obyvatelstvo. Byl překvapen, že některé z jeho děl přežily, popsal reportérům agentury AFP. (Šorba si fotí kus zničené budovy, kam v roce 2016 namaloval své dílo „Symfonie revoluce“, které ukazuje tragický vývoj od nenásilného idealismu k neúprosné smrti – žena hraje na housle, zatímco ozbrojenci podporující i odmítající Asada na ni míří svými kalašnikovy.)

Pouhých sedm kilometrů od hlavního města Damašku a na dohled od rozlehlého prezidentského paláce Asada rozdávali lidé z Daráji růže vojákům, které režim vyslal, aby v březnu 2011 potlačili jejich pokojné protesty. Důsledkem byl jeden z nejhorších masakrů války - asi 700 mrtvých. Vojáci v  srpnu 2012 chodili od domu k domu a vraždili každého, koho našli. (Obhájkyně lidských práv a členka Národní komise pro pohřešované a zmizelé osoby v Sýrii Amní Chúláníová si prohlíží trosky domu své rodiny v Daráji, 28. října.)

Následovalo strašlivé čtyřleté obléhání, během kterého město hladovělo, armáda ho ostřelovala a bombardovala barelovými bombami. V roce 2016 Asadovy síly zlomily odpor a město zcela vylidnily.

Ani jeden z 250 000 předválečných obyvatel nemohl zůstat, mnozí byli nuceni odejít do exilu.

Šorba přišel do Daráji v roce 2013 z nedalekého Damašku, aby se připojil k rebelům, ěl s sebou jen oblečení, tužky, skicák a arabský překlad románu Victora Huga Bídníci. Zůstal tam tři roky, snášel obléhání a bombardování, jedl plevel a divoké byliny, aby přežil. V srpnu 2016 byl spolu s ostatními bojovníky a obyvateli evakuován do povstalci kontrolované severozápadní Sýrie.

Většina obyvatel čekala na návrat až do pádu Asada - 8. prosince 2024. Vrátili se lékaři, inženýři, učitelé, dělníci a zemědělci – a často s sebou přinesli nové dovednosti získané v zahraničí nebo peníze, aby pomohli nyní s obnovou. (Skupina Syřanů kreslí nástěnnou malbu na zříceném stropě válkou poškozeného domu v Daráji, 3. listopadu.)

Všichni v Sýrii podle reportérů agentury AFP hovoří o nezdolném duchu Daráji, jejíž obyvatelé jsou již dlouho vyhlášení pro svou energii a elán. Jak totiž vychovávat rodinu ve městě, kde je podle studie Syrsko-americké asociace inženýrů 65 % budov zničeno a dalších 14 % vážně poškozeno? (Příprava výstavby nových domů v Daráji, 28. října.)

Je zde nedostatek elektřiny a vody, městských studní funguje pouze čtvrtina. V některých oblastech se odpadní vody vylévají do ulic. (Umělkyně kreslí na zeď v Daráji, 3. listopadu).

„Jsme jediní, kdo dokáže znovu vybudovat naše domovy,“ řekl agentuře AFP Husám Lahhám, který se vrátil zpět do svého města. Zpátky ho přivedli také mrtví. Lahhám přišel o více než 30 přátel a příbuzných a silně vnímá dluh za „oběti, které Darája přinesla, aby znovu získala svobodu“. (Umělec Bílal Šorba u jedné ze svých maleb, 30. října).

Nyní je dobrovolníkem v městské civilní správě a chce ukázat, že život jde dál, i v těchto nejistých podmínkách. V Daráji jsou rodiny, které se přistěhovaly zpět a usadily se v rozbořených domech. (Syrští stavební dělníci opravují budovu v Daraji na předměstí Damašku, 29. října.)

Některé oblasti jsou plné činnosti, dělníci opravují střechy, fasády poškozené bombami nebo vodní čerpadla. Mnohé z nábytkářských dílen, kterými bylo město dlouho proslulé, obnovilo provoz. (Syrský tesař Mohammed Nakkash (31), jehož dvě děti se narodily v exilu v Turecku, třídí dřevo ve své dílně v Daraji, 29. října.)

„V Daráje nezůstala žádná nemocnice, žádný operační sál ani pohotovost,“ řekl Lahhám. Mnoho pracovníků ze zdravotnictví uprchlo do Egypta, Jordánska, Turecka nebo Evropy a většina se nevrátila.

Jedinou skutečnou pomoc poskytuje tým charitativní organizace Lékaři bez hranic, který se zavázal provozovat jediné zdravotnické centrum do konce roku. Na snímku ošetřuje pacienta lékař Husám Džamús, který se vrátil do Daraji, a téměř ji nepoznal.

„Očekával jsem, že bude zničené, ale ne v takovém rozsahu,“ řekl pětapadesátiletý specialista na ušní, nosní a krční onemocnění, který uprchl se svou rodinou na začátku obléhání v roce 2012. (Muž čeká na zákazníky u stánku vedle budov poškozených válkou v Daráji, 4. října.)

Darája přišla během války o sedm ze svých 24 škol a nyní, když se vrátilo 80 % předválečné populace, potýká se také s nedostatkem učitelů a vybavení.

Mnoho žáků se narodilo v exilu v Jordánsku, Egyptě nebo Libanonu. Ti, kteří chodili do školy v Turecku, „mají potíže s arabštinou, kterou mluví, ale neumí psát“, řekl agentuře AFP zdroj z místního školství. (Darája, 12. listopadu.)

Dva muži se starají o hroby bojovníků zabitých během obléhání Daráji, 4. července. Na pozemku naproti, pod záhony dobře udržovaných keřů, leží hromadné hroby dosud neidentifikovaných obětí masakru z srpna 2012, kdy vládní síly a spojenecké milice řádily ve městě a za pouhé tři dny zabily 700 lidí.

„Bojuji za to, aby moji bratři dostali hrob,“ řekla Amní Chuláníová (na snímku). Tři z jejích bratrů byli zatčeni a už je nikdo nikdy neviděl.

„V Daráji panuje velké utrpení. Mnozí nevědí, kde jsou jejich děti,“ podotkla Chuláníová, členka Národní komise pro pohřešované osoby. (Děti si nesou nové stoly a židle do školy, 28. října.)