Hluboko v thajském lese sprintuje podrostem mladý muž s foukačkou v ruce, než vystřelí otrávený šíp na opici. Skupina se přiblíží, křičí na sebe a zvíře padá na zem. (Muž z kmene Maniq honí opici, kterou zahlédl v korunách stromů v Phatthalungu v jižním Thajsku, zveřejněno 30. října.)

Tento druh lovu dlouho patřil k tradicím Maniqů, jedné z nejmenších etnických menšin v Thajsku. Šlo o poslední komunitu lovců a sběračů v zemi. Lákadlo v podobě usedlejšího a modernějšího života, včetně vzdělání a zdravotní péče, ale způsobilo, že se jejich způsob života mění. (Zalesněné údolí obývané skupinou Maniq v jižním Thajsku, zveřejněno 30. října.)

Maniqové nyní požadují vlastnická práva k pozemkům, o kterých tvrdí, že jim po generace fakticky patřily. Dnes je chrání thajské zákony.

Jako nejmladší z lovců Maniqů, který se stále učí způsoby džungle, odnesl osmnáctiletý Dan Rakpabon úlovek zpět do thapu – sedmi bambusových přístřešků pokrytých listy na mýtině v Pa Bon.

Zvíře opálil nad ohněm, aby spálil srst, pečlivě ho rozporcoval a maso rozdělil mezi členy komunity, přičemž největší rodiny dostaly největší podíly. „Pokaždé, když lovíme, jsem šťastný. Je to naše jídlo,“ řekl reportérům agentury AFP.

Divoká zvěř je však v thajských oblastech chráněna, takže lov je nelegální.

Tuto potíž řeší mnoho domorodých obyvatel po celém světě, kteří jsou mnohdy pod tlakem, aby opustili tradiční způsob života. (Děti z kmene Maniq dělají za svitu čelovky domácí úkoly, zveřejněno 30. října.)

V mnoha případech jsou domorodci oběťmi snah o ochranu životního prostředí, a to navzdory studiím, které podle agentury AFP ukazují, že nízká intenzita, s jakou domorodci využívají lesy, často pomáhá chránit biologickou rozmanitost. To si uvědomují i někteří úředníci v Thajsku.

Les je nyní klasifikován jako chráněná zóna, kde thajské zákony zakazují soukromé vlastnictví půdy a stanovují přísná omezení pro využívání zdrojů. „Nejenom lidé z kmene Maniq, ale všichni musí dodržovat zákony stejně,“ řekl Chalerm Phummai, ředitel thajského Úřadu pro ochranu divoké přírody.

Po staletí žili Maniqové, kteří patří k širšímu etniku Negrito, jako lovci a sběrači, putovali po deštných pralesích Malajského poloostrova a stěhovali se za potravou podle ročních období. Podle Nadace pro vzdělávání a životní prostředí domorodých národů zbývá pouze 415 Maniqů, kteří žijí roztroušeni v horách Banthat v jižním Thajsku.

Většina z nich opustila kočovný způsob života svých předků a usadila se na okrajích lesů. (Cesta do místní školy v thajské vesnici poblíž lesního tábora Maniqů v Phatthalungu v jižním Thajsku, zveřejněno 30. října.)

Změna s sebou přináší výzvy: život v moderním světě vyžaduje peníze, takže muži pracují na kaučukových plantážích za tři až osm dolarů denně, zatímco ženy vyrábějí tašky z listů pandanu, které prodávají. Někteří mají chytré telefony a děti z komunity žijí během týdne ve vesnici vzdálené deset kilometrů, kde chodí do školy.

„Vyrůstal jsem tak, že jsem chodil s otcem do lesa lovit a sbírat potravu,“ řekl Tom Rakpabon, vůdce čtyřicetičlenné komunity. „Nyní musíme kupovat rýži, maso a zeleninu na trhu,“ dodal. (Obyvatelé vesnice Maniqů porcují zvířata, zveřejněno 30. října.)

Maniqové a jejich příznivci, kteří se ocitli mezi starými tradicemi a moderním životem, chtějí trvalá vlastnická práva k chráněnému lesu, aby měli zajištěné živobytí. „Chceme pořádné domy a půdu, kde bychom mohli pěstovat vlastní zeleninu,“ žádá Jeab a dodala, že „takovéto přístřešky z listí jsou jen dočasné“.

Podle thajských předpisů mohou zavedené domorodé komunity na chráněném území požádat o povolení k užívání na 20 let – a několik takových povolení již bylo vydáno.

Kritici však tvrdí, že tento proces redukuje domorodé skupiny na dočasné obyvatele lesů jejich předků. (Tradiční chýše kmene Maniq, zveřejněno 30. října.)

Jedna komunita Maniqů žije již více než 30 let v Plai Khlong Tong v provincii Trang, kde si mezi vysokými pryskyřičnými stromy lesa založila vlastní kaučukové plantáže a trvalé, ale skromně zařízené dřevěné a betonové domy. Život bez vlastnických listů ponechává komunitu v nejisté situaci, vysvětlil místní vůdce Sakda Paksi.

„Kdyby Maniqové měli půdu, mohli bychom se postavit na vlastní nohy,“ dodal. Někteří Maniqové v provincii Satun byli nuceni žebrat, protože nemohli najít práci. „Pokud nám nikdo nedá jídlo, je to těžké,“ řekl jejich vůdce Jin Sri Thung Wa.