Hranice, na níž praská oheň, zadušené výkřiky: například v městečku Ribe na západě Dánska je zvláštní muzeum věnované honům na čarodějnice, které poodhaluje tyto často opomíjené události v Evropě. Muzeum se nachází v domě někdejšího inkvizitora a seznamuje návštěvníky s pronásledováním žen silně pověrčivou a hluboce věřící luteránskou společností. Na dobové kresbě je vyobrazeno upálení žen obviněných z čarodějnictví ve 14. století.

Ve výstavních sálech jsou košťata, amulety, panenky i lebky zemřelých, ale také mučicí nástroje a animované rekonstrukce procesů. Hony na čarodějnice a procesy s nimi se v Evropě odehrávaly především v 17. století. Na ilustračním snímku se nachází leták se zprávou o upálení odsouzené ženy v německém Schiltachu v roce 1531.

V této době bylo v Evropě z čarodějnictví nařčeno 100 tisíc osob a polovina z nich shořela na hranici. V Dánsku skončilo v ohni 1000 lidí, převážně žen. "To je poměrně hodně, uvážíme-li, že v té době mělo Dánsko asi jeden milion obyvatel," uvádí Louise Haubergová-Lindgaardová, která se specializuje na dějiny čarodějnictví. Dobová kresba ukazuje upálení žen obviněných z čarodějnictví roku 1585 ve Švýcarsku.

Podle této historičky byla přísnost skandinávského království v tomto směru spojena s horlivostí krále Kristiána IV. (1577-1648). Pro udání mohla sloužit jakákoli záminka, třeba nějaká hrozba nebo podezřelé chování, a obvinění se ocitli před civilním soudem. V Evropě šlo většinou o ženy, ale překvapivě připadal v průměru na čtyři čarodějnice také jeden čaroděj. "Odsouzencem byla nejčastěji stará svobodná žena, která žila na okraji společnosti a byla velmi chudá," vysvětluje Haubergová-Lindgaardová.

Poprava v roce 1632 na dobové rytině zachycující popravu ve Slezsku. Největší čarodějnické procesy v Čechách se odehrály v 17. století na Jesenicku. Štvanici na domnělé spřažence s ďáblem rozpoutal inkvizitor Jindřich František Boblig z Edelstadtu.

Boblig se přitom obohacoval na majetku odsouzených nešťastníků. Při procesech v letech 1678 až 1696 zemřelo asi sto lidí. Nejznámější obětí těchto justičních vražd se stal šumperský děkan a kněz Kryštof Alois Lautner, který proti vyšetřovacím metodám inkvizitora ve svých kázáních nepřímo brojil. Na snímku je ukázka z expozice procesů v Geschaderově domě v Šumperku.

Verze knihy "Kladivo na čarodějnice" z roku 1669 je někdy mylně považováno za hlavní "inspirační" zdroj, který Jindřich František Boblig používal během svých inkvizic.

Na snímku je detail pečeti Jindřicha Františka Bobliga z Edelstadtu, se kterou ztvrzoval úřední rozhodnutí například o mučení či popravách lidí obviněných z čarodějnictví.

Detail podpisu na dopisu, který Kryštof Alois Lautner napsal před svou popravou.

Vyúčtování nákladů za hostinu, kterou si nechali inkvizitoři procesů proti čarodějnicím na Šumpersku proplatit.

Památku obětí čarodějnických procesů připomínají Boží muka, nacházejí se v Koutech nad Desnou, Velkých Losinách a v Rapotíně na Šumpersku. Události zachycuje známá kniha Kladivo na čarodějnice od Václava Kaplického, podle níž natočil Otakar Vávra v roce 1969 stejnojmenný strhující snímek. Film ve své době symbolizoval vynucená přiznání a politické komunistické procesy v 50. letech, jejich nejznámější obětí je Milada Horáková.

Některé druhy mučení. Při procesech s údajnými čarodějnicemi se používaly tři stupně: 1. palečnice, 2. španělská bota, 3. skřipec nebo žebřík.

Mučicí stolice, se kterou si v rámci útrpného práva inkvizitoři vynucovali přiznání u osob obviněných z čarodějnictví. Ukázka z expozice ve Vlastivědném muzeu Jesenicka ve Vodní tvrzi v Jeseníku, která je věnovaná čarodějnickým procesům v regionu v 17. století.

Jména některých z obětí čarodějnických procesů v českých zemích. Ukázka z expozice tamtéž.

Pomník na paměť obětí čarodějnických procesů v Jeseníku.

Salemské procesy představovaly spíše ojedinělý případ inkvizičního stíhání čarodějnic v Americe. Šlo o sérii procesů s lidmi obviněnými ze satanismu ve městě Salem ve státě Massachusetts mezi únorem 1692 a květnem 1693, celkem bylo obviněno více než dvě stě osob. Třicet z nich bylo shledáno vinnými, devatenáct bylo oběšeno, z toho čtrnáct žen a pět mužů.

Tématu využil v roce 1953 dramatik Arthur Miller ke tvorbě světoznámé hry Čarodějky ze Salemu. Vytvořil strhující příběh o tom, jak snadné je manipulovat davem a poštvat lidi proti sobě. Salemské aféře předcházela dlouhá chladná zima a epidemie pravých neštovic, v důsledku čehož se patrně začal šířit názor, že město ovládla skupina čarodějnic za účelem zničení církve a poškození místních obyvatel. Ústřední roli v ní sehrály dvě dívky. Přivolaný doktor usoudil, že děvčata trpí pod vlivem čarodějnických kleteb.

Pod nátlakem doktora a rodičů děvčata označila osoby, zodpovědné za svá utrpení. Povzbuzovány dospělými začaly dívky označovat další a další obyvatele ze satanismu. V červnu 1692 se v Salemu sešel speciální soud. V roce 1696 se všichni porotci oficiálně přiznali k omylu. Podepsali prohlášení o svém pochybení a argumentovali naváděním ďábla k vyvraždění nevinných osob.

Tehdejší guvernér William Phipps z Massachusetts se rozhodl čarodějnický soud rozpustit a nahradil ho nejvyšším soudem, který zastavil popravy a nakonec propustil na svobodu všechny uvězněné. Rehabilitace obětí trvala skoro 300 let, posledních pět "čarodějnic" rehabilitoval zákon z roku 2001. Na dobové rytině je výslech ženy obžalované z čarodějnictví za užití estrapády.