Budova dnešního Goethe-Institutu byla jednou z těch prvních, které na začátku 20. století vznikaly na secesním Masarykově nábřeží u Vltavy. Na nejdražším pozemku v řadě si ji nechala postavit První zajišťovací banka, která nabízela půjčky dalším institucím a zámožným podnikatelům.

Fasádou vyhlíží na Národní divadlo a Žofín, z vyšších pater se otevírá skvostný pohled na Hradčany i Petřín.

Do festivalu Open House, který každoročně otevírá v Praze dveře desítkám zajímavých budov, se institut zapojuje vůbec poprvé. "Pro nás je šance lidem představit, že se sem dá jít i mimo festival. Jsme otevřený dům po celý rok, zjistili jsme ale, že o tom ví spíše česko-německá bublina," říká Tomáš Moravec, mluvčí instituce, která přibližuje kulturu a jazyk sousední země.

Vstup do budovy vede přes luxusní halu zdobenou mramorem.

Převažuje tu slivenecký mramor, na podlaze je ale dalších pět druhů tohoto drahého materiálu.

"Na začátku 20. století chtěla banka lidem vizuálně předat informaci, že je centrem bohatství a hojnosti. Proto na materiálech nešetřila. Při vstupu do budovy měly klienty okouzlit sloupy a další zdobení," říká náš průvodce.

Jedna z výhod historické budovy je ta, že přestože prošla dějinnými zvraty, její vybavení zůstalo do velké míry původní. Nedochoval se jen mobiliář.

Bankéři ke stavbě oslovili tehdy nejdražšího architekta v Praze, Jiřího Stibrala, který byl pracovně napojený na šlechtu. "Byl to hlavně historizující architekt, ale bankéři si od něj přáli secesi, tak ji navrhl. Na fasádě vidíte zlaté secesní klasy, které jsou symbolem hojnosti, je tam také hlava Merkura, boha obchodu, a vedle něj jsou bohyně úrody," popisuje Moravec dílo autora, který navrhl zámek v Průhonicích nebo Husův sbor v Dejvicích.

Fasádu zdobí řada plastik. Jejich autorem je sochař Ladislav Šaloun. "Má to tady v okolí poměrně obšancované, na Staroměstském náměstí stojí pomník Jana Husa a tady na Žofíně je další jeho socha Souzvuk," podotýká dobrovolník festivalu Open House, který symboly soch popisuje blíže v článku.

Za vstupní lobby jsou dvě postranní chodby. Na začátku 20. století to byly byty pro zaměstnance banky. "Tohle byl byt pro manažery banky, ale ne pro ty nejvýše postavené. Ředitel bydlel úplně nahoře, kde je prostor o velikosti 267 metrů čtverečních a vyhlíží na Hradčany," přibližuje nadšenec do historie.

Byty změnily funkci po komunistickém puči, kdy budovu vyvlastnil stát a nechal ji spravovat diplomatickými službami. Nejprve tu byla bulharská ambasáda, rok na to ji vystřídala ta Německé demokratické republiky. "V těchto dveřích sídlila Centrála odposlechu východoněmecké tajné služby. Dva lidé odposlouchávali, co se kde děje," říká Moravec s tím, že když se do budovy v 90. letech minulého století nastěhoval Goethe-Institut, byly všude štěnice.

Po schodišti, které vede středem budovy, scházíme okolo zdobných štuků do sklepa, který ambasádu propojoval se sousedními domy. Kromě spletitých chodem je v něm ikonická východoněmecká sauna, kterou si "na tajňačku" nechal vybudovat tehdejší velvyslanec.

"Je tu echt východoněmecká výzdoba," směje se Moravec. "Sauna je dodnes funkční, ale používá se jen interně pro zaměstnance," dodává.

Odpočívárna má lehátka...

...a dobový nábytek, který za časů východních Němců stával v secesních interiérech dnešní kavárny. "Asi si dovedete představit, jak to mohlo vypadat," usmívá se Moravec.

Nad bývalým bufetem se vyjímá falešné vitrážové sklo. "Ty kresbičky uprostřed pochází od Heinricha Zilleho, slavného drážďanského karikaturisty se slabostí pro lascivní motivy," popisuje Moravec s tím, že historicky může být zajímavé, že si bývalý velvyslanec nechal dát do sauny zrovna tyto erotické motivy.

Z dob velvyslanců se v sauně dochovala i grafika Zwei od prominentního umělce Jürgena Wittdorfa.

"Krátce řečeno, byl za východního Německa tak slavný, že s ním po revoluci nikdo nechtěl spolupracovat. V posledních letech se ale začíná znovu objevovat, v Berlíně si celá ta generace hipsterů všimla, co dělal v 50. a 60. letech minulého století. Je na něm zajímavé i to, že na svou dobu dělal neuvěřitelně homoerotické umění," vysvětluje průvodce.

Výtahem se zdobnou šachtou a plynovou lampou jedeme do prvního patra.

V roce 1905 tady byla zasedací síň a přepážky pro potřeby klientů banky. Dnes je tu výstavní sál, herna pro děti a knihovna.

V době velvyslanectví tu byly přísně střežené kanceláře nejvýše postavených.

"To je naše knihovna, rád říkám, že je tou nejkrásnější v celé střední a východní Evropě," pyšní se Moravec. "Je tu asi patnáct tisíc médií - knihy, časopisy, cd, dvd a tak podobně. Velký důraz klademe na elektronické zdroje, tudíž pokud se k nám lidé zaregistrují, mohou se z domova podívat na tuny filmů a číst zdarma německé noviny, které v Česku jinak neseženou."

Strop knihovny dává tušit, jak to tu vypadalo v době banky. Co výklenek, to stůl pro zaměstnance.

Budovou se kromě centrálního schodiště dalo procházet i boční šachtou. V chodbách je dobře čitelný Stibralův historizující rukopis, sloupy a oblouky připomínají spíš zámek než banku.

Boční schody byly stěžejní v době ambasády, která příchozí nechtěla vystavovat zbytečnému luxusu, a tak je vedla právě tudy.

Vystoupali jsme po nich do třetího patra.

"Je to patro, které se neustále mění. Před pár dny tu skončila výstava o cyklistice, tady na té straně byl zavěšený favorit. Teď tu připravujeme expozici fotografií, které se dochovaly po rodině Franze Kafky. Spisovatel, který zemřel před sto lety, je pro nás jako pro instituci hodně důležitý," říká mluvčí Goethe-Institutu.

Nejzajímavější na tom všem, je tu ale výhled. Hradčany i Petřín jsou odtud jako na dlani.