"Mysleli jsme si, že nejpozději do konce dubna vyrazíme. Jenže cestou ze startu se z motoru začalo silněji ozývat nepěkné klepání, které nás trápilo už nějaký čas."

"Čekali jsme, jestli se nezlepší, když se motor zaběhne. Zhoršilo se!" popisuje Dan Přibáň svízelné začátky výpravy, kdy cestovatelé museli hned dvakrát vyměňovat motor.

Projděte si vyprávění Dana Přibáně přes Slovensko, Maďarsko a Rumunsku až do Turecka i s obrazovou dokumentací.

"Normálně bychom motor prověřili, otestovali a pak teprve namontovali, ale na to nemáme čas. Už jsme jeden mnoho let uložený nový agregát použili ve druhé žábě a šlape bez potíží. Snad to vyjde i podruhé."

"A tak jedeme s úplně novým motorem opatrně, aby se zaběhl. Míříme na Slovensko do nejkrásnějšího města světa, jak své rodné Banské Bystrici říká náš motorkář Marek. Když tam před půlnocí dorazíme z Prahy na jeden zátah, nevěříme, že se nám to povedlo."

"Přes 500 kilometrů v autě, se kterým jsme si mysleli, že se za den dostaneme maximálně k Brnu. To je dobrá zpráva! Snad nám naše tempo vydrží!"

"Otáčíme k jihu a míříme do Maďarska. Poprvé v kompletní sestavě. Dva luazy alias žluté žáby pojmenované Vegu a Vóža (jména nám vymyslely děti ve školce) a tříkolka s mohutnými koly Honda ATC200, na které jede náš motorkář Marek. "

"Honda ATC byla jediná motorka, která je schopna, stejně jako naše žáby, plavat. A protože plave jen prázdná a je potřeba ji tahat jako kačenku, říkáme jí Kačenka."

Ovšem pro jízdu po silnici není úplně vhodná. Zadní kola nemají žádné odpružení a jízda je jakž takž snesitelná jen díky malému tlaku v pneumatikách, které fungují jako velké polštáře. Nemáme ovšem moc zkušeností, jak moc měkké pneumatiky mají být. A tak pořád upouštíme a upouštíme a Marek si pochvaluje, že se mu jede lépe a lépe. Možná by to jelo bez vzduchu úplně nejlépe!

S padající nocí přijíždíme do Maďarska.

...

...

...

V Maďarsku se ukazuje, že naše motorová loterie tentokrát nevyšla.

Z nového motoru teče olej. Chladicí ventilátor ho žene ven a olej v mastných stružkách stéká po kapotě.

Když se podíváme pod ni, je blok motoru celý mastný a vanu naší lodi na kolečkách pokrývají tmavé skvrny.

To není dobrá zpráva. Co je ovšem dobrá zpráva, že jsme v Maďarsku. Jedné z mála zemí v Evropě, kde luazy alespoň trochu znají. Zatímco do našich stanů buší déšť, hledáme na internetu, jestli někde kolem neprodávají díly. A prodávají! Asi čtvrt hodiny od nás! Štěstí v neštěstí.

S ránem nacházíme malý obchůdek zaměřený na díly pro vojenská auta z východního bloku. Když řekneme, čím jsme přijeli a kam s tím jedeme, začne se majitel prodejny smát. Dílů na luazy moc nemá, ale potřebná sada těsnění je hned u vchodu. A pak následuje klasický dotaz těch, kdo naše stroje znají. "Plave to?" Pokud víme, tak plave. A pak následuje náš klasický dotaz. "Neznáte někoho, kdo by měl dílnu?" To už se žhaví dráty a záhy máme adresu nějakých 20 minut od nás. Adresu mechanika maďarského LuAZ klubu. Ano, to opravdu existuje!

Károl čeká už na křižovatce a vesele na nás mává. Vysvětlujeme, co nás trápí, a zjišťujeme, že máme nejen dílnu, ale i někoho, kdo nám s tím pomůže. A je vidět, že už to párkrát dělal. Kde my jsme opatrní a pomalí, Károl ví, kam sáhnout.

Záhy je polovina motoru rozebraná, vyměněna těsnění a zase vše složeno. Za pár hodin je hotovo. Proč my jsme nepřivezli naše motory na generálku do Maďarska!?

Mezitím se na nás chodí koukat další členové LuAZ klubu. "S tím bychom sem nejeli ani z Budapešti," prohlásí. Jsme 20 kilometrů za Budapeští a čeká nás dalších 20 tisíc do Mongolska. S opraveným motorem nasazujeme ostré tempo! Jsme překvapeni, že luaz není až o tolik pomalejší než trabant, a tak ukusujeme stovky kilometrů dálnic.

"Opět v tempu kamionů, kteří nám v kopcích rozráží vzduch. Rumunsko, Bulharsko a už jsme na turecké hranici. Asie je kousek před námi! Už jen pár hodin a jsme tam."

"Projíždíme kontrolou, vypadá to nadějně, dokud se nás neptají na pojištění. Sakra, zapomněli jsme si vytisknout zelené karty. 'Nevadí, běžte na D3,' říkají nám. Chvíli hledáme D3, až uvidíme dvě okénka s hloučkem lidí, z nichž část, stejně jako my, zjevně neví, co tam dělá. Všechny nápisy jsou turecky, a tak tu s Maďary, Rakušany a jednou Britkou dumáme, co se po nás chce."

"Shodneme se, že se tam prodává pojištění. Ale to my máme! Vítězoslavně jdeme k prvnímu okénku a ukazujeme v mobilu naše zelené karty, kde se krásně skví zkratka TR. Na okénku je potěší, že pojištění máme… a pošlou nás na D3. Stejně dopadli i všichni ostatní. A tak čekáme v hloučku, až na nás přijde řada. Pak si opisují údaje z pasů a pojištění, až je náhle hotovo a 'okej'. Sláva, tak to netrvalo ani dvě hodiny. Jedeme ven, zastavíme u závory, kde kamera čte naše značky."

"Not okej, poví nám okénko ve zdi. 'Rentgen.' Tak tohle jsme slyšet nechtěli. Že mají na hranicích rentgen na auta, je velmi zřejmé. Pokaždé když běží, opravdu hlasitě houká. Rentgen se ale nepozná jen podle toho, že dělá hrozný hluk, ale také podle hrozně dlouhé fronty aut, která hrozně pomalu ubývá."

"Na hraniční přechod už dávno padla tma, když se řadíme na její konec. Rakouští cestovatelé s obytňákem na to kašlou a jdou spát, do rentgenu pojedou ráno. My zatím máme noc. Pomalu, velmi pomalu se hodinu za hodinou posouváme vpřed. Po pěti hodinách jsme na řadě."

"V rentgenu jsme byli s auty jen jednou - na hranicích Číny. Turci se rozhodli, že se zařadí na druhou pozici. Všichni před námi vyndávají věci z aut, protože je vyndávali ti před nimi. Nikdo nikomu nic neříká. Vyndáme vše, co není připevněné. Konečně vyleze mladý celník a tváří se, že nám přece mělo být jasné, že se i přidělané věci vyndávají! Nebylo."

"A tak odepínáme bedny a nosíme je ven. 'Okej,' řekne celník, když vše naložíme zpátky. 'Not okej,' řekne budka u závory. Musíme k budce 101, budce, kde Markovi už před mnoha hodinami kontrolovali motorku a do rentgenu nemusel. Jedeme na 101. 'Okej,' řekne celník ze 101. 'Okej,' řekne okénko se závorou, když před tím někam dlouho volá."

"Jsme v Turecku, Asie je na dohled!"