Hluk, horko, nepohodlí, ale jedeme! Dál a dál na východ, závratnou rychlostí, která někdy dosahuje i osmdesáti kilometrů v hodině. Zní to jako pomalá jízda, ale čekali jsme, že to bude mnohem, mnohem horší. Tohle je tempo, na které jsme zvyklí od trabantů. Sto kilometrů za dvě hodiny, to jde!

Ale ve všem ostatním byla jízda trabantem v porovnání s našimi žlutými žábami naprostý luxus. Teď, daleko na východě Turecka, těsně před hranící s Íránem, máme s žábami najeto přes 4000 kilometrů, takže konečně můžeme říci, jak se s nimi vlastně jede. Sami jsme to před startem pořádně nevěděli.

Hluk je jedna z mála věcí, o které jsme věděli, a od začátku se to snažili vyřešit. Pokud se ptáte, jak moc je to hlučné, zajděte si na nejbližší sportovní letiště, najděte si tam nejbližší malé vrtulové letadlo a poslechněte si ho. Takhle je to hlučné.

Žáby pohání roztomilý vzduchem chlazený čtyřválec z hořčíkové slitiny, která by se skvěle hodila do letadla… a podle toho taky zní. Samotná konstrukce auta, byť auto je v tomto případě dost silné slovo, je motor posazený na rám s koly, dekl přes motor a okno. Nic víc. Prostor pro posádku, který by se dal u jiných vozů označit za kabinu, je mnoha otvory propojen prostorem pro motor.

A tak všechen ten letecký hluk leze do kabiny. Tedy "kabiny". Vymýšleli jsme spoustu způsobů, jak jej odstínit nebo alespoň zmírnit, ale nepomohlo nic. A tak jsme skončili tam, kde jsme začali, u leteckého řešení. Jezdíme s interkomem a sluchátky do závodních aut.

Že nám bude v autě, které nemá žádné topení, vedro, jsme nečekali. Potíž ale trochu je, že auto nejvíce topí, když je největší teplo. Je to tím, že ono netopí, ono se chladí přes "kabinu". Zavřít vzduchem chlazený motor z malého osobáku (motor pochází ze záporožce, což byl takový sovětský trabant) do vany plovoucího auta je recept na to, jak jej spolehlivě upéct. Místo aby k němu přicházel stále nový chladný vzduch, dusí se zavřený v sauně svého vlastního vedra.

Zatímco běžný postup u vzduchem chlazených motorů bývá, že ventilátor fouká chladný vzduch na motor, u žáby si saje horký vzduch z vany okolo motoru a fouká ho ven výdechy na kapotě, které žhnou jak sušák na ruce na veřejných záchodcích.

Aby ale tohle alespoň nějak fungovalo, musí se do vany k motoru dostávat chladný vzduch. Ale protože je vana zavřená, aby do ní neteklo, když žába plave, dostává se tam klapkou na kapotě, která se otevře proti směru jízdy, a nápor vzduchu žene chladné povětří k motoru.

A kam že mizí horký vzduch z prostoru motoru? Do prostoru pro posádku. Valí se tam všemi možnými dírami, kolem pedálů, kolem volantové tyče, pod podlahou… pokud auto nemá na sobě plachtu, ještě se to dá, ale my tam plachtu máme a horko se hromadí uvnitř, a tak větráme, co to dá. A samozřejmě motor je potřeba nejvíce chladit v největším horku a nejméně chladit v největší zimě. Takže čím je větší horko, tím je vám větší horko, a naopak.

I když žáby pohání o něco silnější motor než trabanty, tím, že jsou těžší, vyjde to tak nějak nastejno. Každý větší kopec vás zpomalí a pořádný kopec, ten vás donutí jet na jedničku, pomalu, 15 km/h, stále výše a výše, než je motor tak horký, že musíte zastavit a počkat, až vychladne.

Auto nemá žádnou automatiku, jen slušnou řádku budíků, které je potřeba si hlídat. Otáčky, teplota oleje, tlak oleje. Je to jako ovládat lokomotivu. Když je olej moc studený, zavřít chladicí klapku, pak ji otevřít napůl, pak úplně, pak zapnout přídavný ventilátor chlazení oleje… a pak jej zase vypnout, přivřít klapku… a tak pořád dokola.

Brzdit opatrně, protože bubnové brzdy moc nebrzdí, řadit opatrně, protože převodovka není vrcholem přesnosti… esence řízení z dob, kdy se auta neřídila sama. Jezdit žábou je zážitek, ne vždy pozitivní, ale rozhodně intenzivní!