„Aby to bylo bezpečné pro návrat, tak si potápěči dělají třetinové pravidlo. Třetinu zásoby po cestě tam, třetinu zpátky a třetinu jako rezervu. Tím pádem mají jistotu, že pokud se něco stane, můžou se bezpečně vrátit,“ popisuje instruktor potápění Martin Aišman.

Pro ponor zde potápěči využívají bubínek s lanem (dole na snímku lano). Tento postup vychází ze speleotechniky. Z bubínku, jejž drží v ruce, si vodící potápěč odvíjí lano a má tak o dost větší volnost, než kdyby byl na laně přivázaný.

Učitel a žák. Vlevo stojí Martin Aišman, v současnosti instruktor potápění, který dříve pracoval pro plzeňskou zásahovku. Podle svých odhadů strávil za celou kariéru rok pod vodou. Vedle něj stojí Honza Homolka, kterého Aišman vycvičil.

Předtím, než si potápěč obleče takzvaný suchý oblek, do otvorů pro hlavu a ruce nasype „klouzek“, díky němuž se lépe nasazuje. Suchý oblek izoluje potápěče od vody.

Nejčastěji chodí potápěči do vody ve dvojicích. Aišman vysvětluje, že ve třech už si mohou překážet a v jednom zas může dojít ke krizové situaci, kterou člověk nedokáže vyřešit.

Honza ukazuje svůj potápěčský počítač, který nosí na zápěstí. Na něm má nejdůležitější údaje jako teplotu vody nebo hloubku. Dále má vedle něj zrcátko, které používá pro kontrolu parťáka nebo sebe, jelikož se s přístroji a maskou nemůže tak dobře otáčet.

Jak vysvětluje Aišman, díra do ledu se zpravidla vyřezává někde blízko břehu a nejčastěji v obdélníkovém nebo trojúhelníkovém tvaru. Pod dírou by ideálně neměla být moc velká hloubka, aby do ní potápeč mohl pohodlně nastoupit a dostrojit se.

Vyřezaná kra se pak vyhodí na břeh a po ponoru by se zase měla dát zpět do otvoru.

Honza má pro tento ponor celoobličejovou masku, která má výhodu v tom, že mu neteče na hlavu a je mu tak tepleji. Zároveň se v ní dá dýchat i nosem.

Při potápění je čas i na selfie.

Homolka má pro ponor standardní výstroj, pro kterou je typické, že má lahve na zádech. K prodloužení ponoru si potápěči mohou přidat lahev také na bok. Na hodinový ponor v těchto podmínkách stačí dvě lahve s 12 litry vzduchu. Obsah lahví se pak liší podle hloubky ponoru.

Pohled na led pod hladinou

Stres velmi ovlivňuje dýchání, zejména pak pod vodou. Aišman popisuje dýchání v krizové situaci pod vodou tímto příkladem: „Zkus si dát na hladině sprint na 100 metrů v plné intenzitě, doběhnout, vydechnout a zkusit zadržet dech. Bude tam třeba 8 vteřin hrozně nepříjemného zážitku. Je to boj s vlastním mozkem.“

Pro to, aby se člověk mohl potápět pod ledem, musí absolvovat kurz. Aišman vysvětluje, že se tam seznámí se všemi krizovými situacemi, které mohou nastat: ztracení ze šňůry, ztráta partnera ze šňůry, ztráta bubínku, přerušení vodicí šňůry nebo zaklínění šňůry o překážku.

Druhý z potápěčů, s přezdívkou Olin, má výstroj, jíž se říká sidemount. To znamená, že má lahve připevněné po svých bocích. Technika je o dost lehčí, ale zároveň potápeč musí během ponoru hlídat, aby z obou lahví dýchal stejně. Tudíž pravidelně mění automatiky (část u úst, která slouží k regulaci dýchání pod vodou).

Olin si vzal jako součást vybavení helmu se svítilnami a ještě dodatečnou svítilnu na předloktí. Zároveň na rozdíl od Honzy nemá celoobličejovou masku, ale klasickou na oči a nos.

Časy pod ledem se u tohoto potápění pohybují kolem tři čtvrtě hodiny. Pro běžného potápěče mohou být až dvouhodinové.

Při návštěvě jezera v lomu Hradišťský vrch na západě Čech se teplota vzduchu pohybovala kolem 2 stupňů pod nulou. Voda měla 4 stupně Celsia. Aišman popisuje, že u promrzlých jezer, která dosahují třeba 30 metrů, může mít voda u dna 4 stupně, ale čím blíž je hladině, tak se blíží i nule.