Hraběnka ve svém domku v Opočně, který stojí kousek od zámku, o který se soudí.

Hraběnka si spolu se svým synem Derekem vychutnává české pivo.

Pohled do zahrady místy připomíná Itálii...

... a vnitřek domu zase naopak hraběnčino oblíbené Řecko.

Zátiší seskládané ze sbírky porcelánu a bažantích per.

Způsobem, jakým hraběnka nosí své šperky, by se mohlo mnoho lidí inspirovat...

...jak podotýkají někteří šperkaři nad jejími fotografiemi.

Hraběnčin pes, kříženec Sambo. „Cítím se zcela mezinárodně. Jsem ráda, když jsem s rodinou, když jsem se svým pejskem, když sedím tady v zahradě. Nebo když jsem u sebe v Rakousku, když jsem u sebe v Řecku. Když vidím své přátelé, to je pro mě to nejdůležitější.“

Hraběnka společně se synem Derekem a vnukem Maxmilianem při cestě na zámek v Opočně.

Hraběnka před tou částí opočenského zámku, kde vyrůstala.

Jelen ze zámecké zahrady v Opočně, jehož kopii si hraběnka nechala zhotovit i na svá jiná sídla.

„Myslela jsem, že zámek určitě dostanu zpátky. A ta první reakce? Strašně jsem se zlobila. A pak jsem si řekla, že to tak nemusí skončit. To tak nemůže skončit – když je tady demokracie, není ani možnost, aby to tak skončilo.“

Hraběnčina ruka symbolicky na stěně zámku, který patřil do majetku jejího rodu po mnoho generací.

Rodinný portrét: vnuk Maxmilian, syn Derek, kříženec Sambo a hraběnka Kristina.

Vnuk Maxmilián se Sambem. „Já se těším na ty mladé Čechy. Myslím si, že ti mladí jsou budoucnost. Ti staří, to víme, to jsou ještě nějací staří komunisté, nějací lidé, co to měli těžké, byli tady třeba zavření nebo tak. Ale ti mladí, ti cestují, jsou venku, vidí jiné věci. V nich vidím velkou naději a přeji jim jen to dobré,“ říká Kristina Colloredo-Mansfeld.

Hraběnka se svým synem u kočáru, který jí také odmítá stát přiznat. „Myslím, že nám nechtěli vrátit zámek, aby si mohli nechat ten mobiliář. Víte, je to tak potom lehčí. Ten mobiliář už je vevnitř – a kam bych ho já dala, kdyby mi ho dali zpátky.“