Ženy v nikábech nakupují v lékárně v Temboru. Obyvateté města na východní Jávě řídí své životy podle sunny, což je soubor Prorokových zvyků, činů a doporučení pro muslimský život.

V Temboru sídlí islámská internátní škola Al-Fatah, kde studuje na dvacet tisíc studentů, z nichž polovina jsou dívky. Některé studentky nebydlí v internátu, ale mají ve městě pronajaté pokoje nebo byty. Do školy dojíždějí, a tak několikrát denně zaplaví ulice jinak poklidného městečka stovky dívek v nikábech na skútrech

Dívky čekají před školou v Temboru na začátek vyučování. Během školní docházky jsou dívky povinny na veřejnosti nosit nikáb, ale po skončení školy se samy rozhodnou, jestli budou v jeho nošení pokračovat.

Nikáb není v Indonésii tradiční oblečení. Ačkoli islám dominoval na Jávě od 18. století, ještě na začátku 20. století nosily ženy v některých venkovských oblastech tradiční oděv s odhalenou horní částí těla.

Atiqah Farid obědvá s dcerou, zetěm a vnukem Pashou v oddělené rodinné části restaurace v Temboru. Nikáby mají ženy jen kvůli přítomnosti fotografa. Pokud by byla rodina samotná, můžou je odložit.

Jednapadesátiletý učitel angličtiny Dadang Budiana ukazuje ve školním skladu učebnic knihu, kterou sepsal o historii Tembora a místní internátní školy Al-Fatah.

V internátní škole Al-Fatah se učí i studenti ze zahraničí. Do vyhlášené školy přijíždějí žáci z Kambodži, Vietnamu, Malajsie, Thajska, Číny nebo dokonce Egypta.

Osobní věci mají studenti v malých skříňkách. Uchazeči o studium nemusejí dělat přijímačky, jen test znalostí, aby učitelé věděli, kam je zařadit. Do internátní školy přicházejí ve dvanácti letech a studium trvá šest let.

Vliv Arábie je ve škole poznat i při společném obědě. V arabské kultuře, zejména v oblasti Perského zálivu, je běžné jíst společně z jednoho velkého talíře, ale v Indonésii to obvyklé není.

Studenti školy Al-Fatah se po odpoledních modlitbách v mešitě vracejí do internátu. Na přechodu dávají přednost ženě v hnědém nikábu, což je poněkud odvážná barva. Drtivá většina nikábů je černých.

Internátní škola Al-Fatah je od 80. let minulého století propojena s hnutím Jamaah Tabligh, což je islámské misijní hnutí založené před více než sto lety v Indii. Jeho cílem je obnova víry mezi muslimy prostřednictvím kázání, duchovní disciplíny a návratu k původním islámským praktikám.

Studenti vstávají každý den v půl čtvrté ráno kvůli noční modlitbě zvané tahajjud. Dobrovolná modlitba vykonávaná před úsvitem je považovaná za velmi ctnostnou. První část vyučování končí v půl desáté a je čas na krátký spánek.

Absolventi školy se nejčastěji uplatňují jako islámští učitelé, kazatelé a misionáři, zakládají nové školy nebo šíří islám v Indonésii a v zahraničí. Někteří se věnují podnikání v halal sektoru či pracují v islámských institucích.

Ačkoliv je hnutí Jamaah Tabligh vnímáno jako nenásilné, apolitické a zaměřené na duchovní obnovu, v některých zemích jako Saúdská Arábie, Rusko, Tádžikistán a Uzbekistán bylo zakázáno kvůli podezření z šíření extremismu nebo kvůli obavám, že jeho uzavřená struktura může poskytovat útočiště radikálním skupinám. V jiných státech jako je Indonésie, Malajsie nebo Bangladéš se těší široké podpoře.

Na hřišti trénují žáci speciální bojové umění furusiyah, které vymyslel Syekh Ubaidillah Ahror, jeden ze synů zakladatele školy Syekha Mahmuda.

V minulosti studenti sedávali na zemi s nohama zkříženýma pod sebou a dlouhé hodiny se učili nazpaměť více než šest tisíc veršů koránu, studovali hadísy nebo islámské právo a měli problémy s kyčlemi a chůzí. Díky pravidelnému sportu se jejich zdraví výrazně zlepšilo.

Ve škole je žákům k dispozici hala s hřištěm na fotbal, posilovna nebo dva bazény. Chlapecký bazén je od dívčího oddělený vysokou zdí, aby se studentky nemusely koupat zahalené.

Syekh Ubaidillah Ahror má údajně na tři sta koní, některé dovezené až z Anglie nebo Arábie. Jízda na koni nebo střelba z luku byly oblíbenými kratochvílemi Proroka Mohameda, a tak není divu, že jsou tyto sporty populární i mezi muslimy.

Skútry a motorky jsou v Temboru hlavním způsobem dopravy. Obyvatelé města se snaží žít dle pravidel zaznamenaných v 7. století v Arábii, ale používají většinu současných vymožeností, jako jsou moderní dopravní prostředky nebo mobilní telefony.

Podle lidskoprávní organizace Human Rights Watch oblékají v současnosti hidžáb tři čtvrtiny indonéských muslimek. Patří mezi ně i dívka, která připravuje ledový čaj ženám v nikábech na hlavní ulici v Temboru. V devadesátých letech 20. století nosilo hidžáb jen pět procent muslimek.

Imám káže v rozestavěné mešitě, která má zatím střechu z vlnitého plechu, ale jednou by to měla být velkolepá stavba, která má pojmout až sto tisíc věřících.

Turisté s úžasem obdivují malý černý kamínek. „To je kámen z pekla! Habešský král Abraha zaútočil na Ka’abu, a tak Bůh seslal na jeho armádu hejna ptáků Abábil, které na ně shazovaly kameny z pálené hlíny,“ vysvětluje průvodce Ahmad Saifudin.

Průvodce Ahmad Saifudin ukazuje repliku místnosti v domě v saúdskoarabské Medině, kde zemřel Prorok Mohamed. Muzeum islámských artefaktů Galeri Joko Tingir bylo založeno před pěti lety.

Chlapec s bázní pozoruje luk a šípy, které dle certifikátu pravosti patřily samotnému Prorokovi. Předměty daroval místnímu šejkovi malajský sběratel profesor Abdul Manan Embong z Universiti Malaya v Kuala Lumpur. Pro ověření pravosti najalo muzeum experta a samo vystavilo certifikáty.

Otisk chodidla Proroka Mohameda je vystavený v nejposvátnější části oddělené těžkým závěsem, kde se nesmí fotografovat. Průvodce Ahmad Saifudin laskavě učinil pro Seznam Zprávy výjimku. V certifikátu se dočtete, že otisk váží 6 kg a vytvořil se během Prorokovy cesty do Jemenu. Uvádí také, že existuje 44 dalších otisků, které jsou uchovávány na různých místech ve světě.

Průvodce v muzeu ukazuje na fotografii hrobu Prorokovy první manželky Chadídžy. Když se potkali, Chadídža byla již podruhé vdovou a dle většiny zdrojů byla o patnáct let starší než Mohamed.

Turisté pózují v muzeu pro společnou fotografii před černou hedvábnou tkaninou, která je zdobena zlatou a stříbrnou výšivkou s verši z koránu. Říká se jí kiswah a slouží k zakrytí Ka’aby - svatyně v mešitě Al-Haram v Mekce, která je považována za nejposvátnější místo islámu.

Syekh Ubaidillah Ahror, syn zakladatele školy Al- Fatah, pořádá ve svém sídle v Temboru slavnost pro návštěvníky z jižního Thajska.

Hosté uctivě zdraví šejka, který je pozval do paláce na hostinu.

Na hostině se podává spousta pokrmů vycházejících z arabské kuchyně, což je v Indonésii trochu neobvyklé, ale všechno je tak chutné, že by nikoho nenapadlo stěžovat si.

Ukázka bojového umění furusiyah - kromě nejrůznějších hmatů a kopů se sportovci učí zacházet i s mečem, kopím, mačetou nebo dřevěnými tyčemi.

Syekh Ubaidillah Ahror v tmavě hnědém gamisu - dlouhé košili, kterou v Temboru nosí skoro všichni muži - žertuje během hostiny s návštěvníky z jižního Thajska, kde u hranic s Malajsií žije početná muslimská komunita.

Dívky trénuji střelbu lukem ve sportovním klubu v Klatenu asi dvě hodiny jízdy od Tembora. Sport byl stejně jako jízda na koni oblíbenou kratochvílí Proroka Mohameda, a proto je populární i mezi muslimy.

Na Jávě jsem potkal mnoho nezávislých a vzdělaných žen, které se rozhodly zahalovat z vlastní vůle podobně jako lučištnice v Klatenu. Věří, že se dostanou blíže k Alláhovi, když budou žít dle pravidel sunny. Pochvalují si, že díky nikábu lehce uniknou nežádoucí pozornosti mužů. Boří představy, že žena v nikábu musí být buď teroristka nebo ušlápnutá chudinka, které odívání nařídil despotický manžel nebo otec.