Před 70 lety, 27. června před pátou hodinou ráno, tehdejší československý komunistický režim dokonal justiční vraždu. Po vykonstruovaném procesu ve věznici v Praze na Pankráci zavraždil Miladu Horákovou a další tři odsouzené. "Jdu s hlavou vztyčenou – musí se umět i prohrát. To není hanba. I nepřítel nepozbyde úcty, je-li pravdivý a čestný. V boji se padá a co je jiného život než boj. Buďte zdrávi! Jsem jen a jen Vaše. Milada," napsala Milada Horáková v posledním dopise na rozloučenou svým blízkým.

Horákovou si komunisté vybrali do ústřední role vymyšleného protistátního spiknutí. Před únorovým pučem v roce 1948 byla jednou z nejvýraznějších představitelek národně socialistické strany, poslankyní za tuto stranu a předsedkyní Rady československých žen.

Po únoru 1948 odmítla Horáková odejít do zahraničí, z Československa zajišťovala komunikaci s politickým exilem a pokusila se o koordinaci vnitřní politické opozice. Na snímku je z března 1946, kdy jí prezident Edvard Beneš udělil Československý kříž za účast v protinacistickém odboji. Milada a Bohuslav Horákovi byli za války vězněni takřka pět let.

StB Horákovou zatkla 27. září 1949. Vyšetřovatelé se ale nejdříve neměli čeho chytit. Hledali ústřední motiv zamýšleného procesu. Horáková otevřeně uvedla, že po únoru 1948 "viděla jenom dvě možnosti: buď se plně zapojit do výstavby socialismu, anebo se postavit proti". Vyšetřovatelům se ale nedařilo donutit ji k "přiznání", že organizovala spiknutí. "Nemohu být usvědčena z toho, co není," řekla při výslechu. Nezlomilo ji ani psychické týrání - mnohahodinové výslechy a ani to, že jí odmítli sdělit cokoliv o situaci její rodiny.

Teprve na základě vypovědí jiných zatčených a instrukcí sovětských poradců začal režim vytvářet konstrukci "centra protikomunistického spiknutí, napojeného na zahraniční imperialisty". Akce dostala název Střed. Pro komunisty se Milada Horáková ukázala jako "ideální" kandidátka na hlavu celé protistátní akce. Komunisté mohli poukázat na četné kontakty Horákové se zahraničím. Na snímku z letiště Ruzyně v roce 1947 je otočena k ministrovi zahraničí Janu Masarykovi, vpravo stojí tehdejší první dáma Hana Benešová.

Horáková byla jako poslankyně členkou zahraničního výboru parlamentu, do února 1948 často cestovala do ciziny i ve své funkci předsedkyně Rady žen. Po únoru byla v kontaktu s exilem. Komunistický režim vyrobil monstrózní žalobu, která Horákovou a dvanáct dalších obžalovaných vinila z napojení na "zahraniční reakci, snažící se o rozvrat v lidově demokratických zemích a tím usnadnění příprav k nové imperialistické válce".

Komunistický režim kolem Milady Horákové vytvořil obraz širokého spiknutí, které mělo disponovat zbraněmi, municí a bezmála se mělo chystat rozpoutat třetí světovou válku. Proces byl předem zinscenovaným divadlem, v kterém byl předseda senátu Karel Trudák (na snímku) jen loutkou. Obžaloby byly vypracovány pod dohledem sovětských poradců a špiček KSČ. Předem připravili i spolupráci předsedy senátu s prokurátory, aby "nedocházelo ke křížení otázek".

"Základní politické otázky, které souvisely s vedením procesu, byly podrobně probrány za účasti vedoucích soudruhů strany," říká dobový dokument ministerstva spravedlnosti. Žalobu osobně schválil prezident Klement Gottwald. A předem už bylo také rozhodnuto o trestech. Komunisté zcela uměle sestavili i celou "záškodnickou skupinu" třinácti obžalovaných. Někteří se s Miladou Horákovou neviděli od února 1948 nebo se s ní vůbec neznali. Režimu šlo ovšem o to, aby doložil komplot různých "zločinných živlů".

Vedle zástupců předúnorových politických stran byli mezi obžalovanými i bývalý komunista, podle KSČ "trockista", Záviš Kalandra (vpravo). Nebo podnikatel Oldřich Pecl (vlevo) či bývalý četník Jan Buchal, který měl být "důkazem", že skupina připravovala i ozbrojené, teroristické akce.

Proces doprovázela mohutná propagandistická kampaň. Ústřední výbor KSČ zaslal krajským výborům instrukce k "organizování ohlasu procesu". Po celé zemi měly být denně vylepovány noviny, podle sovětského vzoru vytvářeny takzvané stěngazety, pořádala se i různá shromáždění. Komunisté organizovali také skupinový poslech rozhlasu ze soudního přelíčení. Kraje do pražského ústředí dodávaly hlášení o plnění pokynů, ale také "o náladách, o ohlasu a případných incidentech a všech pozoruhodných zjevech v souvislosti s procesem".

Součástí kampaně byly také rezoluce, které požadovaly přísné potrestání zrádců, často volaly po absolutních trestech. Přicházely ze závodů, z továren, ze zemědělských družstev, z různých organizací. Jazyk rezolucí dokládá hloubku společenského propadu 50. let. Historikové Pavlína Formánková a Petr Koura to nazvali "slovní lynč". Rezoluce spílaly Horákové a ostatním obžalovaným do "rozvratníků, přisluhovačů reakce, agentů západních imperialistů, zrůd naší společnosti, spiklenců, cynických špiónů".

Přímo ze soudní místnosti nenávistnou společenskou atmosféru ještě bičoval k většímu výkonu neblaze proslulý komunistický prokurátor Josef Urválek. Aby následně během procesu a v závěrečné řeči, ve které požadoval co nejpřísnější tresty, poukazoval na "vůli lidu".

Předem pečlivě naplánovaná byla i účast "lidu" přímo v soudní síni. Komunisté zařídili, že "veřejnost bude organizována celostátně, s denním měněním publika, výběr veřejnosti bude zaměřen především na dělnické vrstvy, pracující venkov, pracující mládež, školy vnitra a spravedlnosti". Za "spolehlivý výběr" obecenstva ručily krajské sekretariáty KSČ. Přihlížející se měnili i proto, aby žádný z diváků neměl ucelený zážitek z procesu. V soudní síni se během osmi dní procesu vystřídalo přes 4000 lidí z celé republiky.

Obžalovaní měli formálně přidělené obhájce, kteří pro ně ale samozřejmě nemohli nic udělat. Milada Horáková se navíc, jak později uvedl její obhájce Vladimír Martin, ani nesnažila obhajovat. Necítila se totiž vina v tom smyslu, co jí podsouval komunistický režim. V žádném případě se neviděla jako zrádkyně lidu. "Nepopírám, že moje činnost směřovala ke svržení dnešního lidově demokratického zřízení, neboť to považuji za jistou formu diktatury, ne za demokracii ani za vládu lidu, ale za vládu jedné strany. Nikdy jsem nestála ve své činnosti mimo náš lid a stát a také ani touto ilegální činností jsem nechtěla jít proti zájmům lidu a státu," uvedla Horáková během výslechu.

Osmého června 1950 byly vyhlášeny rozsudky. Milada Horáková, Jan Buchal, Oldřich Pecl a Záviš Kalandra dostali trest smrti. Josef Nestával, Jiří Hejda, František Přeučil a Antonie Kleinerová byli odsouzeni na doživotí. Bedřich Hostička byl potrestán 28 roky, Zdeněk Peška 25 roky, Jiří Křížek 22 roky, Františka Zemínová 20 roky a Vojtěch Dundr 15 roky. Když odsouzení opouštěli soudní síň, zfanatizované obecenstvo jim spílalo a křičelo na ně nadávky.

Všichni odsouzení se odvolali, ale režim byl nemilosrdný, bylo to zcela marné. Stejné to bylo s žádostmi o milost, které prezidentu Gottwaldovi podali odsouzení k smrti. Horáková to sama ovšem odmítla udělat. Žádost zformulovanou obhájcem Martinem za ni podepsali její otec Čeněk Král a šestnáctiletá dcera Jana. Za zrušení trestů smrti u československého komunistického režimu písemně intervenovaly světově známé osobnosti. "Prosím Vás o nevykonání rozsudku," zaslal telegram vědec Albert Einstein. Upozornil, že odsouzení trpěli už za nacismu. "Jsem hluboce přesvědčen, že si zaslouží žít," napsal.

26. června 1950 Gottwald milost pro Horákovou zamítl. Téhož dne pozdě večer ji ve věznici, poprvé od jejího zatčení v září 1949, navštívila dcera Jana s tetou Věrou a jejím mužem Josefem Tůmou. Janě nedovolili, aby se mohla s matkou naposledy obejmout či políbit. "Zbylo jen zamávat, poslat vzdušný polibek a odejít. Strašné. Víc už se nepamatuji, jen že jsem se ráno v době popravy probudila se strašně zvláštním pocitem tíže. Den byl krásný a slunný," stojí v rukopisných vzpomínkách Jany, které psala o desítky let později ve Washingtonu.

Bohuslav Horák, kterému se v září 1949 podařilo v Praze uniknout komunistickému zatčení, si vyslechl rozsudek smrti nad svou manželkou z rozhlasového vysílání v utečeneckém táboře Valka v americké zóně v Německu. Na snímku je fotografie Milady, kterou si Bohuslav, jak je na fotce připsáno jeho rukou, odnesl z Československa schovanou v hodinkách.

V posledních dnech před popravou, která připadla na 27. června nad ránem, napsala Milada dopisy své rodině a přátelům. Jejím posledním přáním bylo, aby jim byly dopisy odevzdány. Ani to komunistický režim nesplnil. Její dcera Jana Horáková-Kánská dopisy dostala až v roce 1990. Komunisté také záměrně zašantročili ostatky Milady Horákové. Urnu s popelem se nepodařilo dohledat ani po pádu jejich zločinného režimu.

V Německu se stal Bohuslav Horák (na snímku uprostřed) členem exilové zpravodajské služby generála Františka Moravce (vlevo). Mezi jeho úkoly patřila příprava agentů-chodců, kteří nosili zprávy do Československa a zpět do Německa převáděli uprchlíky.

Bohuslav Horák se snažil dostat do zahraničí i svoji dceru Janu, jeden z agentů-chodců byl vybaven jejím falešným průkazem. Tyto pokusy ale ztroskotaly, komunistická policie Janu a její příbuzné měla v Praze pod dozorem. Od počátku věděla o všech kontaktech, které Horák z Německa vysílal. Jana se s otcem znovu setkala až po sedmnácti letech.

Jana Horáková-Kánská žila po vraždě své matky a útěku otce do zahraničí v Praze u své tety (sestry Milady Horákové) a strýce, manželů Věry a Josefa Tůmových. Také je režim pronásledoval. Věra nemohla dále pracovat jako učitelka, až do odchodu do důchodu byla uklízečkou. Strojnímu inženýrovi Josefu Tůmovi komunisté zavřeli jeho prosperující projekční kancelář, živil se jako řadový referent. Na snímku je Jana (vpravo) s tetou Věrou a otcem Bohuslavem v roce 1947.

Zásluhu na tom, že Jana v Praze vůbec mohla dostudovat gymnázium měl farář evangelického sboru v Praze na Smíchově Jan Kučera. Osobně se velmi dobře znal i s Miladou Horákovou, po jejím zatčení navíc pomohl Bohuslavovi Horákovi s útěkem za hranice. Na snímku je farář Kučera s Janou, když ji v roce 1947 konfirmoval.

Přáním Milady Horákové, které vyjádřila ve svém posledním dopise dceři z vězení, bylo, aby Jana šla studovat medicínu. To ale komunisté nedovolili, na vysokou školu nemohla, vyučila se zubní laborantkou a v tomto oboru pracovala až do svého odchodu do USA v roce 1968. Na snímku jsou manželé Horákovi s dcerou Janou v sezoně tanečních 1947 až 1948. Byly to jedny z posledních šťastných chvil před únorem 1948.

Materiál StB z listopadu 1950 dokládá, že už v době procesu s Miladou Horákovou na jaře 1950 tajná policie měla její dceru Janu pod dohledem. Materiál ukazuje, že StB zachytila zprávy, které Bohuslav Horák posílal Janě z Německa. K informaci o tom, že Jana studuje gymnázium, jsou rukou dopsány patrně od nadřízeného. Má kamarádky? Které? Jak tráví volný čas? Jaké prostředí? Jaký prospěch?

V roce 1954 Bohuslav Horák odešel z Německa do USA, kde žil v hlavním městě ve Washingtonu. Stále pracoval pro americkou zpravodajskou službu, ve volném čase se věnoval svým největším zálibám - kresbě, malbě a sochaření. V roce 1956 například ilustroval knihu Průvodce Prahou, která tvrdě sarkasticky odsuzovala režim v tehdejším Československu. Autorsky knihu připravila a v Chicagu vydala Vlasta Vrázová.

Do ilustrací knížky Průvodce Prahou se promítla hořkost, kterou Bohuslav Horák cítil ke československému komunistickému režimu, i bolest z vraždy Milady. Manželé Bohuslav a Milada Horákovi přežili pět let německého vězení. Komunisté Miladu zabili a on před nimi musel prchnout z Československa.

Svá nejšťastnější léta prožili manželé Milada a Bohuslav Horákovi (na snímku jsou ve svatební den v únoru 1927) před druhou světovou válkou. Oba byli profesně velmi vytížení a úspěšní. Kromě své práce na sociálním odboru pražského magistrátu se Milada angažovala v červeném kříži a především v ženském hnutí. Bohuslav Horák byl vystudovaný zemědělský inženýr, ale měl velký výtvarný talent a cit pro jazyk. Přestoupil do publicistiky, v roce 1927 začal pracovat v Českém rozhlase.

Společně s redakčním kolegou vymyslel Bohuslav Horák vlastní nový pořad určený především venkovu. Jako dva sousedé - Bohuslav Horák (vpravo) coby "pantáta Matěj Rákos" a Jaroslav Prokop (vlevo) jako"soused Tomáš Brázda" – rozmlouvali o zemědělských otázkách. Jejich zábavný, ale zároveň informačně hodnotný pořad se stal velmi populární, nejlepší scénky vyšly i knižně.

Není samozřejmě náhoda, že ve své ilustraci pro knihu Průvodce Prahou z roku 1956 Bohuslav Horák vykreslil na pozadí Hradčan, kde úřadoval Klement Gottwald, čtyři oběti režimu. Právě tolik trestů smrti Gottwald pět let před tím v červnu 1950 podepsal v procesu s Miladou Horákovou.

V prosinci 1933 se manželům Horákovým narodila dcera Jana. Při extrémním pracovním vytěžení a společenských angažmá Milady trávila Jana v dětství více času s otcem Bohuslavem. "Táta byl vždycky číslo jedna," říká sama Jana Kánská. Své matce ovšem to, že ji často vídala jen o víkendech, zpětně ani v nejmenším nevyčítá. "Nic, co dělala, nedělala jen pro sebe," říká Jana Kánská.

A ještě jedna ilustrace Bohuslava Horáka z knihy Průvodce Prahou z roku 1956. Horák měl v té době jen velmi málo informací o tom, jak se jeho dceři Janě a jejím opatrovníkům Věře a Josefu Tůmovým v Československu vede. Nedostatek masa přitom byl pro ně ještě tím nejmenším problémem. StB je stále sledovala, především teta Věra chodila často na výslechy, několikrát si pozvali i Janu. Jeden výslech trval od dvou do osmi večer a Janu vyslýchalo hned několik mužů. "Domů jsem šla už za tmy. Ale nedokázala jsem si udělat obrázek, co je jejich cílem, co se chtějí dozvědět. Jen se stále střídali a vyzvídali," vzpomíná Jana Kánská.

Jeden ze záznamů StB z roku 1955 žaluje, že Jana Kánská se "ke všem současným událostem staví nevšímavě a bez zájmu. Výchova její matky měly velký vliv na její politické zaměření". "Přesto, že prošetřovaná se nijak na veřejnosti proti řízení nestaví, ani nevede žádné špatné řeči, po stránce politické ze strany soudruhů jí není důvěřováno." O Věře Tůmové pak informátor konstatuje: "Ve svém vystupování se jeví jako měšťačka a ještě dnes vzájemně se svými známými se titulují 'milostivá paní', 'rukulíbám' a podobně. Oblíbená v bydlišti není."

Když Janě Kánské v roce 1965 už podruhé nedali devizový příslib, aby mohla jet na sportovní zájezd do tehdejší Jugoslávie, šla se ministerstvo vnitra zeptat, zda má vůbec smysl, aby žádost podávala. A stal se zázrak, řekli jí, že ji pustí do USA. "Myslím, že se mě už chtěli zbavit," vzpomíná Jana. A jaké bylo setkání s otcem po bezmála sedmnácti letech odloučení? Žádný ztracený čas mezi nimi najednou nebyl. Nic nebylo ztraceno. "Nebylo to rozpačité, ani trochu, okamžitě jsme byli zase spolu." Přes měsíc cestovali Greyhoundem po USA. Na snímku je Jana v San Francisku.

Z prvního tříměsíčního výjezdu do USA v roce 1966 se Jana musela vrátit do Prahy, ale už také byla rozhodnuta, že se chce do Ameriky vrátit a už tam zůstat. Povedlo se jí to o dva roky později, v dubnu 1968 dostala vystěhovalecké vízum a odlétla z Prahy. "Do Ameriky jsem šla i za tím, abych se stala sama sebou." Ve Washingtonu je v novém prostředí, ale shodou náhod se tam hned v prvních týdnech během jeho tehdejší návštěvy v USA setká s Pražanem Václavem Havlem.

Z Československa Jana ve svých třiatřiceti letech odešla jako svobodná žena. "Když se dozvěděli, že jsem dcera Milady Horákové, tak se vždycky nějak stáhli," popisuje, s čím měli muži v Praze problém. Svého manžela Karla Kánského poznala Jana až ve Washingtonu. On sám z Československa utekl v roce 1956 zahrabán ve vagónu s uhlím. Vzali se v dubnu 1971, na svatební fotografii jsou s Bohuslavem Horákem.

Bohuslav Horák zemřel ve Washingtonu v roce 1976. Do Československa, ze kterého odešel v roce 1949, se už nikdy nepodíval, i když se mu nikdy nepřestalo stýskat. Třeba po smrkových lesích na Šumavě. Jezdil si je připomínat až do Kanady, protože v okolí Washingtonu, kde žil, jsou lesy listnaté a smíšené.

"Byla, zůstává a jest po všechny časy krásná a dokonalá. Má jediná," zaznamenal Bohuslav Horák chvíle, když se v červnu 1950 v utečeneckém táboře Valka v Německu dozvěděl, že komunisté v Praze zavraždili Miladu. Tak to bylo od chvíle, kdy se za Miladiných studií práv (z té doby je snímek) seznámili - a tak to skutečně navždy zůstalo.

V říjnu 2007 byla Milada Horáková in memoriam oceněna Záslužným křížem ministerstva obrany. V lednu 2020 udělila Horákové in memoriam slovenská prezidentka Zuzana Čaputová Řád bílého dvojkříže I. třídy. Autorem kresby portrétu Milady Horákové je Bohuslav Horák. V únoru 1990 Jana Kánská v Praze navštívila Klub Milady Horákové, v závěru proslovu k památce své matky řekla: "Čas, který uplynul od její smrti, je nesmírně dlouhý a stalo se mnoho špatného. Já ale pevně důvěřuji v duchovní sílu lidí této země a vím, že budou schopni ji zase přetvořit v krásný domov. Tím bude splněn její odkaz."