Zvláštně zahnutá hokejka s půlkulatou holí a tvrdý žlutý balónek. Pozemní hokej se v České republice netěší zrovna velké popularitě, přestože ve světě je na špici zájmu.

V poslední letech zválcoval tento sport jednodušší a bezpečnější florbal.

Přitom je to letos přesně 40 let, co československé pozemářky vybojovaly senzační stříbrnou medaili na olympiádě v Moskvě.

Pravda, dodnes se tenhle úspěch trochu snižuje kvůli tomu, že na hrách v SSSR chyběla řada špičkových týmů kvůli oficiálnímu bojkotu olympiády ze strany západního světa.

Ale vzhledem k tomu, že do té doby celé Československo ani netušilo, že se v něm nějaký pozemní hokej hraje, byl to skvělý úspěch.

Za 40 let se v tomto ohledu příliš nezměnilo, pozemní hokej je stále jeden z upozaděných sportů v Česku.

Ale s tím chtějí současné české reprezentantky skoncovat. V areálu pražské Slavie se začíná rodit tým, který zase křísí olympijský sen.

Sešly se tu téměř tři desítky dívek různých věkových kategorií, od 15 až po 33 let, aby v první řadě absolvovaly kondiční testy.

"Tokio je ztracené, Paříž nereálná, ale nastavily jsme takovou koncepci, abychom se poprali o hry za osm let," vysvětluje hlavní trenér žen Filip Neusser (vlevo).

Dívky si nejprve vyzkouší, kolikrát se dokážou přitáhnout na hrazdě.

Poté padnou na tartan a nad tenisákem dělají na čas kliky. Hrudníkem se musí dotýkat míčku a navzájem se kontrolují. Žádná nesmí podvádět.

"Ale já za to nemůžu, mám malý prsa," snaží se smlouvat jedna z reprezentantek. "To je tvůj problém," odpovídá kondiční trenér Daniel Hejret, který v minulosti cepoval tenistku Báru Strýcovou nebo fotbalisty Slavie.

Poté v ostrém červencovém slunci absolvují pětistovku na oválu.

Ve skupinkách po pěti se snaží o co nejlepší čas.

Hejret na ně číhá se stopkami. "Netrapte se tím, že ty testy teď nezvládnete, myslete na to, jak je zvládnout za měsíc," radí jim.

Češky před sebou mají největší akci až v únoru, halové mistrovství světa. Z letošního mistrovství Evropy si přivezly bronz.

Z atletické dráhy hurá do sprchy a pak do klubovny, kde na ně čeká s radami mentální kouč a nebo opět Herejt, který vysvětluje, jak se ideálně stravovat. "Před zápasem nebo tréninkem se hodně napijte vody, sníst můžete třeba ředkvičky, nebo ovoce jako jahody a maliny," říká.

To je ideální naladění před obědem. Po něm už míří reprezentantky na hřiště, aby si také pořádně zahrály.

Naplno se tam ukazuje, že pozemářky musí být schopné snést i nějakou tu ránu. Míčky létají velkou rychlostí a hokejka nebo balónek můžou snadno skončit v obličeji.

Své o tom ví Tereza Mejzlíková jedna z nejzkušenějších hráček reprezentace měla už třikrát zlomený nos. Stehy kolem obočí nebo zlomené články prstů nejsou u tohoto sportu prý žádnou výjimkou.

"Ale člověk si zvykne, bolest snáší tak nějak jinak," culí se blondýnka, která má pozemní hokej v krvi. Hraje ho i její dvojče Adéla, brácha Jakub je rozhodčí a hlavně maminka (na obrázku) je jednou z těch hráček, které si z Moskvy přivezly stříbro.

"Mamka o olympiádě vždycky moc hezky vypráví, ale skromně, nepřehání to. Byl to vždycky můj velký sen, zažít to taky," zasteskne si trochu Tereza Mejzlíková. Je alespoň ráda, že její bratr se podívá do Tokia jako rozhodčí.

Mezi velké naděje pozemního hokeje patří Kateřina Laciná, která si vydřela angažmá v nizozemské lize, která patří k absolutní špičce. Na přelomu července a srpna se tak bude stěhovat.

"Budu tam jako poloprofík, na půl úvazku bych měla mít i nějakou práci a klub by mi s tím měl pomoct," dodává.

Další tři Češky míří na zkušenou do Španělska. Právě angažmá v zahraničí jsou jednou z mála momentálně reálných cest, jak mohou Češky dál růst.

V halovém hokeji jsou sice světovou kapacitou, ale ve venkovní venkovní verzi, kde je potřeba široký kádr, jsou Češky někde ve třetí desítce na světě.

"Abyste mohli být úspěšní ve světě, potřebujete vyjet do zahraničí, kde potřebujete zafinancovat přípravu 30 lidí. To jsou nemalé prostředky a my je momentálně nemáme," říká Neusser a doufá, že se situace pozemního hokeje zlepší se vznikem Národní sportovní agentury.

Aktuálně je klub pražské Slavie největším českým oddílem pozemkářů a přitom má k dispozici jen jedno hřiště a jednu klubovnu. "Ve světě má jeden klub třeba i deset hřišť," líčí Neusser, který jako gólman v minulosti chytal v hned pěti evropských zemích.

Ale s novou koncepcí svazu se zdá, že i Češky pomalu kráčí za lepšími podmínkami. "Když já začínala v nějakých 15 letech nakukovat do reprezentace, co bych dala za to, aby mi na kempu někdo vyprávěl o tom, jak se stravovat nebo trénovat," říká Mejzlíková.

I proto tak mladé české pozemářky mohou snít sen o startu pod pěti kruhy.