Myšlenka dalekohledu, který by neomezovala zemská atmosféra, se objevila už mezi světovými válkami, reálně se na něm ale začalo pracovat až o půl století později. Společný projekt Národního úřadu pro letectví a vesmír (NASA) a Evropské kosmické agentury (ESA) dostal jméno po americkém astronomovi Edwinu Hubbleovi (1889-1953).
Hubble se jako první věnoval pozorování galaxií a ve 20. letech minulého století mimo jiné objevil rozpínání vesmíru.
Původně měl aparát putovat do vesmíru už v polovině 80. let, ale došlo k odkladům způsobeným technickými problémy. Ke startu mělo dojít v říjnu 1986, ale v lednu téhož roku došlo k explozi raketoplánu Challenger, což odložilo další plánované lety.
Nakonec ke startu došlo 24. dubna 1990 za pomocí raketoplánu Discovery, který teleskop vynesl na oběžnou dráhu Země.
Vypuštění do vesmíru o den později
Dalekohled váží 12,2 tuny a měří 4,2 metru na šířku a 13 metru na délku. Pohybuje se ve výšce 515 kilometrů nad mořem. Trvá mu 95 minut, než obletí naši planetu.
Hned při prvním pozorování bylo jasné, že jeho vlastnosti nejsou tak dokonalé, jak vědci předpokládali, a byla tak potřeba korekce. V roce 1993 proběhla první servisní mise, které se podařilo dalekohled opravit. Od té doby proběhly ještě čtyři další, poslední v roce 2009.
Jeden z největších snímků Krabí mlhoviny, jaký kdy Hubble pořídil, zachycuje šest světelných let rozpínající se pozůstatek po výbuchu supernovy. Japonští a čínští astronomové pozorovali tuto událost téměř před 1000 lety v roce 1054, stejně jako téměř jistě domorodí Američané. Oranžová vlákna jsou roztrhané zbytky hvězdy a sestávají převážně z vodíku.
Pár svítících očí zachytil teleskop při kolizi dvou galaxií v systému Arp-Madore 2026-424. Každé z očí je jádrem jedné galaxie.
Hubble zachytil na tomto snímku masivní hvězdy Eta Carinae obrovská, vzdouvající se mračna plynu a prachu. I když je Eta Carinae vzdálená více než 8000 světelných let, lze rozeznat struktury o průměru 16 miliard km (přibližně průměru naší Sluneční soustavy). Eta Carinae byla místem obřího výbuchu asi před 150 lety, kdy se stala jednou z nejjasnějších hvězd na jižní obloze.
Za pomocí Hubbleova teleskopu se ukázalo, že mnoho galaxií spolu interaguje a spojují se, čímž se zvětšují a vyvíjejí. Na snímku galaxie Tykadla (NGC 4038, NGC 4039).
Jako vlnky na jezírku se pulzy světla rozléhají kosmickými mraky a vytvářejí ozvěny světla. Dalekohled zachytil některé z nejlepších snímků tohoto odrazu světla vesmírem.
Infračervený snímek emisní mlhoviny Sh2-284 poskytuje pohled na mladé hvězdy skryté v oblacích plynu a prachu.
Eliptická galaxie NGC 3561B (vlevo nahoře) a spirální galaxie NGC 3561A (vpravo dole) tvoří třpytivý tvar kytary v probíhající fúzi, která je souhrnně známá jako Arp 105.
Astronomové v roce 1992 oznámili, že na základě snímků pořízených Hubbleovým teleskopem našli důkaz, že v centru obří eliptické galaxie M87 existuje černá díra více než 2,6 miliardkrát těžší než Slunce. Snímky ukázaly, že hvězdy se silně koncentrují směrem ke středu M87, jako by byly vtaženy do středu a drženy tam gravitačním polem masivní černé díry.
Tento snímek zachycuje stovky zářivě modrých hvězd obklopených teplými, zářícími mraky. Jde o nejpodrobnější pohled na největší molekulární mračno v Místní skupině galaxií (patří do ní například Mléčná dráha nebo Andromeda). Masivní, mladé hvězdné seskupení zvané R136 je staré jen několik milionů let a sídlí v mlhovině 30 Doradus.
Jupiter a Ganymed. Hru na schovávanou mezi Jupiterovým měsícem Ganymedem a planetou zachytil teleskop v roce 2009.
V roce 2020 pozoroval dalekohled objekt Caldwell 69, také známý jako NGC 6302 nebo „Motýlí mlhovina“.
Snímky Jupiteru, Saturnu a Uranu. Monitorovat tyto plynné obry je také jedním z úkolů teleskopu.
Malá část Růžové mlhoviny. Na snímku se rýsují tmavé mraky plynného vodíku protkané prachem.
Téměř úplná opozice Marsu. Na levém snímku je vidět jasně oranžová náhorní plošina Tharsis s řetězcem spících sopek. Největší sopka Olympus Mons vyčnívá nad mraky na 10. hodině poblíž severozápadního okraje. Na pravém snímku jsou podél východní části planety vidět večerní mraky ve vysoké nadmořské výšce. Daleko na jihu se objevuje 1 400 mil široká pánev Hellas, prastarý útvar po dopadu asteroidu.
Rudá hvězda CW Leonis. Oranžovo-červené „pavučiny“ jsou zaprášená oblaka začištěného uhlíku, která pohlcují umírající hvězdu.
NGC 3132 je pozoruhodným příkladem planetární mlhoviny. Tento rozpínající se oblak plynu, obklopující umírající hvězdu, je amatérským astronomům na jižní polokouli znám jako mlhovina Eight-Burst, v češtině Prasklá osmička, nebo také Jižní prstencová mlhovina.
Tato fotografie spirálovité mlhoviny Helix je jedním z největších a nejpodrobnějších nebeských snímků, jaké byly kdy vytvořeny. Složený snímek je plynulým spojením ultraostrých snímků z Hubbleova teleskopu v kombinaci s širokým záběrem Mosaic Camera na dalekohledu National Science Foundation na Kitt Peak National Observatory v Arizoně.
1/25