„My dívky už nemáme naději na vzdělání. Okolnosti nás o to připravily, tak pracujeme v této dílně,“ říká devatenáctiletá Sáliha Hasaníová, která společně se stovkami dalších tká v jedné kábulské dílně koberce. Místnost tam je stísněná, vzduch těžký a dusivý. (6. února)

Když se islamistické hnutí Tálibán v srpnu 2021 dostalo znovu k moci, zakázal dívkám starším 12 let přístup k dalšímu vzdělávání. Afghánistán se tak stal jedinou zemí na světě, kde dívky a ženy nemají právo na vyšší odborné vzdělání a nemají možnost navštěvovat univerzity.

Současně jim zabránil vykonávat řadu profesí. Ženy už před nástupem Tálibánu představovaly v Afghánistánu pouze 19 procent pracovní síly a toto číslo se od roku 2021 ještě snížilo.

Země se navíc potýká s tíživou ekonomickou situací, a tak bylo mnoho žen nuceno přijmout práci v tkalcovských dílnách, kde je pracovní doba dlouhá a práce namáhavá.

Jde však o jedno z mála odvětví, které Tálibán ženám povolil a jemuž se daří.

Afghánci vyvážejí své koberce do Pákistánu, Indie, Rakouska nebo i do Spojených států.

Tkaním koberců se podle OSN živí až 1,5 milionu Afghánců a ženy tvoří téměř 90 procent zaměstnanců. (Koberce v kábulském obchodě, Afghánistán, 5. února)

Tato práce je ale špatně placená. Za každý metr si tkalci vydělají v přepočtu 598 Kč, utkat ho však obvykle trvá měsíc. Za den si tak tkadleny a tkalci nevydělají ani 22 korun. Pracovní doba často trvá 10 až 12 hodin.

Nizár Ahmad Hosejní, který vede v zemi jednu z mnoha tkalcovských dílen, stanici BBC řekl, že se po nástupu Tálibánu snažil zaměstnat ty, kterým byl přístup ke vzdělání odepřen. Jednou z nich je i dvaadvacetiletá Šakíla, která u něho tká se svými sestrami koberce pro zákazníky z Francie, Spojených států nebo Číny.

Před nástupem Tálibánu chodila Šakíla se svými dvěma sestrami do školy Sajjida Šuhada. V roce 2021 byla škola bombardovaná - zahynulo tam tehdy 90 lidí, většinou dívky. Tálibán popřel, že by za tímto útokem stál, otec Šakíly se ale ze strachu rozhodl, že už své dcery do školy nepošle.

Šakíla dříve snila, že se stane právničkou, její osmnáctiletá sestra Samíra chtěla být novinářkou. To třináctiletá Mariam si ani nestihla rozmyslet, čím by se chtěla živit. Pak musela školu opustit.

Samíra, která v době útoku byla ve škole, se dodnes potýká s psychickými problémy a často se zakoktá. Přesto se ale odmítá vzdát naděje, že se jednoho dne do školy vrátí.