"Je to krutá hora, která vás chce zabít." Tak v roce 1953 popsal K2 americký horolezec George Bell. A pověst soupeře, který neodpouští chyby, zůstala druhému nejvyššímu vrcholu planety (8611 metrů) dodnes.

Podle historických statistik na K2 svůj osud naplnilo více než osm desítek horolezců. Na vrchol se přitom podívalo necelých 400 lidí, což dělá chmurný poměr jednoho mrtvého na čtyři až pět úspěšných výstupů.

Své by o tom mohl vyprávět například Nizozemec Wilco van Rooijen, který byl v létě 2008 jedním z mála přeživších tragédie, která nemá v historii horolezectví obdoby. Ale o tom později.

Pojďme si nejprve přiblížit, v čem spočívá náročnost výstupu na K2 a proč je většinou horolezců považována za nejnáročnější ze všech osmitisícovek.

Zaprvé je K2 odlehlá. Může se zdát, že daleko jsou tak nějak všechny osmitisícovky, ale druhá nejvyšší hora světa se nachází v těžko dostupných místech a náročný je už jen přesun do základního tábora. Do nepálských osmitisícovek, včetně Everestu, se dostanete mnohem snáz. (Na snímku Radek Jaroš).

Takhle například vypadá "karákóramská dálnice", po které se horolezci přepravují z letiště ve Skardu do poslední vesnice v Askole. Nic pro slabé povahy.

Následuje devadesát kilometrů dlouhý trek do základního tábora, který rovněž prověří nejen horolezce, ale také jejich doprovod (snímek Tomáše Petrečka z jeho výpravy v roce 2019).

Odlehlost K2 je ostatně důvodem, proč nemá žádné místní jméno, ale pouze kartografickou značku, kterou jí dali britští zeměměřiči. Ti si původně mysleli, že druhou zaměřenou horu v pohoří Karákóram (proto K2) později pojmenují podle místního názvu, jako se tomu stalo například u Mašerbrumu (dříve K1), ale kupodivu se ukázalo, že zkrátka žádný nemá.

Tím se dostáváme k druhé komplikaci K2. Kromě odlehlosti je tu také nezájem místních o horu i pohyb ve výšce vůbec. Nežijí zde žádní Šerpové jako v Nepálu, pro které by bylo přirozené se v náročném terénu a velkých výškách pohybovat.

Pro větší expedice, které Šerpy v Nepálu často využívají pro natahování lan a prošlapávání cesty, je tedy mnohem náročnější zorganizovat si potřebnou podporu. (Záběr z Mt. Everestu).

Pojďme už k samotné hoře. Velice výrazně zde horolezcům komplikuje život (mírně řečeno) specifické počasí. K2 se nachází na severu Pákistánu a její mikroklima je ovlivněno kontinentálním počasím. A tak zatímco se třeba na Everestu můžete spolehnout na to, že někdy v květnu hezkých pár dní potřebných pro útok na vrchol přijde, na K2 jsou podobné okamžiky vzácnější, nevyzpytatelnější a především kratší.

I proto takový Radek Jaroš (na tomto i předchozím snímku), který vyšplhal jako první Čech na všechny osmitisícovky světa, na K2 čtyřikrát neuspěl a dočkal se až v roce 2015, kdy právě tímto výstupem dokončil "Korunu světa".

A tím už se dostáváme k čtvrtému a patrně nejpodstatnějšímu důvodu, proč je zlezení K2 tak obtížné. Je to zkrátka objektivně náročné lezení. Ať už kvůli počasí, tak kvůli samotné cestě na vrchol. "Tahle hora vypadá, jako by ji vytvořil nějaký umělec," prohlásil kdysi legendární Reinhold Messner.

A kudy tedy na vrchol tohoto uměleckého díla? Na této grafice z dílny týmu Tomáše Petrečka vidíte žlutě vyznačenou nejčastěji používanou Abruzziho cestu. Červená nitka je trasa přes Česenův pilíř, kterou Petreček s kolegy Novotným a Luptákem chtěli při svém pokusu v roce 2019 využít. Další cesty na vrchol se využívají už jen velmi zřídka.

Krátce po spojení obou cest (Abruzziho a Česenovy) přichází nejnáročnější místo celé hory, přezdívané Bottleneck, což česky znamená doslova "hrdlo lahve". Volněji se tento termín používá pro zúžení či těsnou uličku, nebo také nesnáz, překážku či slabinu. Všechny tyhle významy na tento úsek K2 sedí. Horolezecky řečeno se jedná o kuloár, kterým se stoupá těsně pod vrcholovou část hory. (Na tomto snímku je vidět na pravém úbočí hory.)

Bottleneck je záludný hned z několika důvodů. Jednak je velice strmý. Dále zde bývá navátý sníh, nebo naopak zcela vyfoukaná místa z čistého ledu. A především, nad horolezci celou dobu visí obří kusy ledu, zvané seraky, z nichž se kdykoliv může část utrhnout a smést bezmocné lezce do hlubin. Na snímku vidíte, jak pod seraky lezl Libor Uher při svém pokusu v roce 2007. Naštěstí se tehdy nic nestalo.

Bohužel Bottleneck a seraky na jeho vrcholu nejsou vždy tak benevolentní. Právě v tomto místě se v roce 2008 odehrála tragédie, kterou jsme zmiňovali v úvodu. Během dvou dní zde zemřelo 11 horolezců (včetně Nora Rolfa Baeho na snímku). Někteří z nich upadli při náročném výstupu, další smetl padající led a sníh ze seraku, jiní se zamotali do pomocných lan, další zahynuli při pokusu je osvobodit či při sestupu.

Italský horolezec Marco Confortola (na snímku) byl jedním z mála, kteří tuto tragédii přežili. Pokud by vás zajímala blíže, v roce 2012 o ní byl natočen film "Summit", ve kterém se objevují i původní záběry z osudových dní.

Smrt ostatně provázela i vůbec první úspěšnou výpravu na K2, kterou v létě 1954 uspořádali Italové. Mario Puchoz při budování postupných výškových táborů podlehl následkům pneumonie. (Na snímku vidíte tábor italské expedice na ledovci Concordia).

Na vrcholu K2 nakonec stanuli Achille Compagnoni (na snímku) a Lino Lacadelli. I jejich příběh ale rámují temné kontury, neboť při výstupu bezohledně posunuli jeden z výškových táborů a své dva kolegy, kteří se vraceli pro kyslíkové lahve, nechali nocovat bez přístřeší i spacáků ve výšce přes 8000 metrů přímo na svahu hory. Ráno si pak jen došli pro jejich opuštěné kyslíkové lahve, zatímco oba nešťastníci s vypětím všech sil sestupovali dolů a doplatili na to těžkými omrzlinami.

Na vrchol Lacadelli s Compagnonim vystoupali přibližně v šest večer, ale i tady došlo ke konfliktu. Zatímco první navrhoval přes nastávající soumrak okamžitě zahájit sestup, druhý chtěl na vrcholu nocovat. Compagnoniho nakonec ke změně názoru přemluvil až napřažený cepín. Drsný noční sestup ale nakonec oba zvládli.

Mimořádně nebezpečnou variantu přespání na hoře volili v roce 1986 Josef Rakoncaj (na snímku) s Agostinem da Polenzou, kteří kvůli blížící se tmě nocovali jen pár metrů od vrcholu.

Nedosti na tom, o tři roky později vystoupil Rakoncaj jako vůbec první horolezec v historii na vrchol K2 znovu. I vzhledem k tomu, jak málo horolezců se na vrchol dosud podívalo (jen mezi prvním a druhým výstupem na vrchol uplynulo 23 let), jedná se o zcela mimořádný počin.

Další "české" výstupy přišly až po revoluci. Již zmíněný Libor Uher se na vrchol podíval v roce 2007. Volil přitom cestu přes Česenův pilíř.

O dalších pět let později na vrchol vystoupal Abruzziho hřebenem Pavel Bém, tehdy už bývalý pražský primátor.

Výstup Radka Jaroše v roce 2014 jsme již zmiňovali, ale je třeba poznamenat, že spolu s ním na vrcholu stanul i Jan Trávníček. Také oni šli Abruzziho cestou, kterou pro výstup volí valná většina horolezců.

Na K2 zkoušel v roce 2019 své štěstí také opavský horolezec Tomáš Petreček s kolegy, ale kvůli špatnému počasí se mu nakonec na vrchol vystoupat nepodařilo.

Jen pár dní po jeho odchodu ale jako první Češka na vršku stanula Klára Kolouchová. Ta využila situace a přidala se k výpravě Nepálce Nimala Purji, který zde tou dobou dokončoval svůj (úspěšný) projekt dobytí všech 14 osmitisícovek v rámci jediné sezony.

Dlužno dodat, že na rozdíl od výše zmíněných českých lezců si jak Purja, tak Kolouchová při výstupu pomáhali kyslíkovými bombami, které usnadňují pohyb ve velkých výškách, zejména v zóně smrti (nad 8000 metrů).

V těchto dnech je Purja na K2 znovu. A opět chce přepisovat historii. Druhá nejvyšší hora planety je totiž poslední, na kterou se zatím nikomu nepodařilo vylézt v zimním období.

I když několik neúspěšných pokusů proběhlo, až na obávaný Bottleneck se zatím nikdo nedostal. Důvodem je zejména počasí, které je zde v zimě ještě mnohem horší než v létě. Teploty padají hluboko pod 40 stupňů pod nulou, vanou silné vichry (rychlostí až 200 kilometrů v hodině), tvoří se skálopevný led anebo naopak vysoké naváté převěje, přičemž obojí komplikuje výstup.

I takto může vypadat počasí v základním táboře (přibližně 5000 metrů nad mořem). Nemluvě o hoře. Není divu, že zde expedice tráví celé týdny a měsíce čekáním na kratičké časové úseky, kdy se jakž takž dá lézt.

Purja ovšem není pod K2 sám. Poslední velké prvenství na osmitisícovce chtějí uzmout další minimálně tři výpravy. Celkem se pod horou v tuto chvíli pohybuje přes 30 horolezců a dalších přibližně třicet Šerpů. A další jsou na cestě.

Dá se tak čekat, že pokud počasí ukáže na pár dní hezčí tvář, bude na hoře docela živo. A zejména v Bottlenecku může být dosti těsno.

K2 je jako bájný Caradhras z Tolkienova Pána prstenů. Nahoru nepustí nikoho zadarmo a odvážlivce zažene krutým počasím. A tak se alespoň podle zkušených horolezců stále nejpravděpodobnější zdá, že na vrcholu alespoň tuto zimu nestane vůbec nikdo.