My měli jako děti taky ptydepe, aby nám mudlové nerozuměli. A jako čerství skoro dospělý taky slovník, ze kterého dospělí rostli. To je být součástí komunity, ke který patřím.
Ať si mluví, jak chtějí, hlavní je, že si rozumějí - a pokud jim nerozumím já, tak mě to nevzrušuje, když ode mne budou něco potřebovat, oni si ten slovník mně přizpůsobí. No a já od nich nic nepotřebuju, takže tam mě to nevzrušuje taky.
Lidi, já chytrý telefon nemám na sledování televize či pouštění rozhlasu. Ač je zde ta možnost, nezajímá, nepotřebuji. Takže v tuto chvíli si připadám jako kavka k oškubání.
Paninko, to je jen 200 navíc, to máte jen 4 kávy.
A když půjdete do PUPu, tam za kafe dáte 100.
No vidíte, jsou to jen 2 kafe.
Otázka je, zda ten souhlas pacientek byl skutečně bez ohledu na to, že je požádala autorita a jejich lékař, na kterém jsou nyní trochu jako na porodníkovi závislé. Anebo se sebou chtějí něco dělat a tohle je první - a hodně statečnej - krok.
Ale pokud jsou s tím skutečně OK, tak nevidím důvod, proč by jim a všem okolo někdo druhý/ další měl vysvětlovat, že s tím OK být nesmějí, protože někdo by mohl mít "z nich" duševní újmu. Mně někdo říci, že ze mne má někdo duševní újmu, tak mě to fakt hodně potěší.
A není to tak, že maminka nebyla v pohodě sama se sebou a tak trochu se moc u toho posledního snažila? A protože ten skorodospělý není v pohodě sám se sebou, tak to řeší na triko někoho, kdo se moc snažil.
Něčí vina to být musí. Nějakého dospělého. Nejlépe rodičů.
A na kom nejvíce visíme, když se neopíráme sami o sebe? Na mamince.
Rodičům nikdo návod na děti nedal, tak tancovali, jak uměli. Každý děláme ve výchově chyby, vlivem nastavení, vlivem okolností, vždy nám lze něco vyčíst. Vyčítáme v duchu i nahlas i sami sobě. Každý svým dětem život nějak pošaháme od ideálu. A oni - i v dobré víře - zase svým dětem pošmoulají jinými chybami. Nikdo není dokonalý. A k lepšímu se neprovyčítá.
Ono ta paní bez aplikace je paní bez starostí. Nula vcelku od nuly pojde, kupovat jen to, co potřebuji. Jinak je to leckdy nechci slevu zadarmo.
A paní bez chytrého telefonu nehrozí tolik kliknutí na odkaz, co jí vyrabuje účet, nehrozí jí v budoucnu platba za ČT a za ČRo.
Jen - a toto řeším s babičkou - na důchodcích se dá smlsnout jinak. Třeba operátoři kromě předplacených karet nenabízejí tarify bez dat, čili tady zřejmě paní platí v měsíčním účtování - má-li tarif - za data, co nemá šanci využít.
(Víte, že stát mobilním operátorům přispívá třeba na volání ZTP, čili opticky mají tito lidé nižší platby, ale dotuje to vše stát.
A pak pro jim mobilní operátor v rámci zlepšování služeb tarif "vylepší" o data, aka jim zdraží. To už jde za důchodci samotnými, ale protože neradi změny, tak raději měsíčně tu 100 zaplatí navíc. Je nutno být důchodci nebo jeho příbuznému furt ve střehu.)
Myslím, že paní může sama sebe předělat, aby si našla aktivního koníčka, ke kterému ho nepotřebuje. Nemyslím doma plést ponožky (i když taky možno a pak vyrazit na jarmarky), ale koníčka typu jezdím na kole, dostanu se do přírody, poznávám nová místa, potkám se s novými lidmi, denně ujedu víc a víc, fotím, maluji plenéry, chodím na koncerty, do divadla, objedu vlakem celou ČR. Pak se ráda bude vracet do tepla domů. Minimálně ho tolik neuvidí.
A ten ne moc oblíbený kamarád, co mezitím třeba sedí u televize, bude rád, když mu nahrne dojmy.
Neřešila bych pána, ale řešila bych sebe, pokud si život nenaplním štěstím a spokojeností sama, nikdo jiný to za mne neudělá.
Koneckonců, za chvíli zaplní čas děti s dětmi (babi s nimi pojede vlakem přes celou ČR, občas přespí ve spacáku, to bude babi snů).
Láska, spravedlnost a krtek jsou slepí.
Co se stalo, odestát se nedá, ale ven z toho určitě ano. Pokud pánovi skutečně nedá zadek na mráz, tj, nesebere mu zázemí, nesebere mu sebe, člověka, kterému se dá vyčítat, že za vše může, pán se nevzpamatuje - lze-li vůbec. Ale je to poslední šance pro pána.
Ostudy bych se nebála, samozřejmě, každý si ji vychutná, ale ono to přebijí jiní lidé a jiné události. Je to její ostuda? Hloupost ano, ale ostuda je to jen a jen toho pána. Bylo mu 18, zodpovídá za sebe.
Takže sdělit, že se buď půjde na protialkoholní léčení do data X, jde do data Y pryč z bytu. Den X mu začít balit věci a hledat ubytovnu. Zrušit trvalý pobyt, má-li.
Den Y si objednat silné chlapy, nechat mu vystěhovat věci do ubytovny, kterou mu na měsíc předplatit. Zavolat policajty na asistenci, pokud to nepůjde po dobrém, případně bude ožralý (záchytka, bude záznam, pokud to s tím trvalým pobytem nebude tak rychlé, tohle pomůže).
Zajistit si zámečníka a vyměnit zámek. Bude bouchat, bude jí spát přede dveřmi, to vydrží. Pokud by tam spal, volat policii pro pomoc.
Soudně si nechat určit alimenty (nejsou manželé, nemá k němu vyživovací povinnost).
A bude-li za půlrok čistý, může se ozvat a ona uvidí. Ale nedoporučovala bych.
Jde o to jen vykročit a nedělat si iluze.
Tyto situace nemám ráda. Vadilo by mi i to, že si muž nedokázal svůj požadavek vyřídit sám a poslal ženu (a bůhví, zda to nebyla jen aktivita paní)
V letadle se mi nestalo, ale v autobuse či ve vlaku dost běžně. Nemám problém vyhovět, být vstřícná. I mně byla nabídnuta naprosto cizí paní výměna sedadla pro dítě k oknu, když české dráhy změnily řazení vlaku (nepřistavily náš vagon) a o rezervované místo u okna jsme ne vlastní vinou přišli.
Ale situace, které nesnáším: slečna v autobusu sedí na mém místě. Když se o své místo hlásím: jee, my bychom chtěly sedět spolu s kamarádkou.
Proč jste si tedy nerezervovaly místo spolu? OK, kde tedy jste měla původně sedět vy?
Mávnutí rukou někam dozadu.
Promiňte, kde konkrétně?
No vlastně on mi řidič řekl, že si mám sednout, kde je volno.
Tak víte co, v tom se hrabat nebudu, jděte vy tam, kde je volno, tady volno není, chci své rezervované místo. Nebudu řešit, že na příští stanici někdo bude na to "kde je volno" mít místenku.
Člověk může být vstřícný, ale to nerovná se hadr na holi.
Pokud vím, tak děti do školy v Británii nastupují ve věku 4-5 let. Takže se bavíme o čtyřleťákovi. Ale i tak je to věk, kdy by už osobní hygienu zvládat měly. Ono asi jak je toho víc, tak už nefunguje znechucené podivení se a určitý odstup ostatních dětí - a to je na to (zdravé, ale čůrající stále do plen, nebavíme se o postižení, nepohyblivosti) dítě nejlepší tlak. Když to nebere jako základní dovednost rodina.
Taky bych jako učitelka nechápala pravidelné vyprazdňování do plen. Že to ujede občas dětem, co se stydí si včas říci, nebo tvrdě po obědě spí a nestihnou, to je cajk. Tam to proteče do všeho a pro to dítě je to dost trauma. Stane se skoro každému a každý si to jako traumátko pamatuje. Ale vydělat se do pleny pravidelně? Když už jsem zralý na školu?
Ano, není úniku - a to jste se ještě nemusela jako já omlouvat dospělé dceři, že "jsme" jí vehementně tvrdili, že máma není Mikuláš, přitom ona mě poznala podle bot. Jen směrem ke mně jako matce jde každý rok v prosinci výčitka: měli jste to uznat, že mluvím pravdu a ne ze mne přede všemi dělat blbce.
20 let si to pamatuje a k Mikuláši dávnou křivdu pravidelně nadělí.
Ono matička je totiž Bůh, z toho to plyne.
Bůh, aka posvátná všemocná a všudypřítomná bytost, má svý povinnosti, za vše může. K té všemocné bytosti se všichni obracejí. No není to vlastně pěkný, ta vložená důvěra?
Alespoň víte, jak se pánbu cítí, když mu vyčítají války, pogromy, počasí, nemoci. Taky si myslel, že stvořením to končí - a ono prd.
A to ještě pánovi nikdo neřekl, že manželka po něm může chtít zaplatit i jiné náklady, spojené s porodem. A pokud tatínek dětí bude dělat mrtvobrouka, i výživné pro ni.
Jinak zřejmě dobrý (i když možná náhodný) tlak na to, aby se s manželkou pán na rozvodu rychle dohodl podle jejích podmínek. Protože cesta je: "pokud manžel prohlásí, že není otcem dítěte, zatímco jiný muž prohlásí, že je otcem dítěte, má se za to, že otcem je tento muž, připojí-li se matka k oběma prohlášením".
Pravý tatínek musí být ochotný, maminka musí být ochotná - a její (jejich) ochota asi bude pramenit z toho, jak vstřícný bude manžel přistoupit na její (jejich) náhled na rozdělení majetku a péči o děti a výživné.
A je to dvousečné, nedohodnou se na jménech dětí. (Pokud to dvojčata skutečně budou.) O jménech bude rozhodovat soud. Pro pravého otce to také znamená, že jeho děti ponesou cizí příjmení a bude na něm dokázat u soudu v budoucnu, že jsou jeho. A tatínek netatínek se může dožadovat práv otce a hodně znepříjemnit život.
A mluvil někdo nezávislý s tím klukem osobně? Nebo ten kluk je věc, za kterou rozhodují dospělí od stolu? Ať to bylo psáno matkou, podstrčeno klukovi (kluk nepůjde proti mámě), tak věnoval někdo nezávislý svůj čas osobně tomu klukovi a zeptal se, hele, je to to, co chceš/nechceš, jak to cejtíš?
Trochu mám dojem, že i tento článek je vyvolán ze strany "toho, kdo prostřednictvím kluka vyjadřuje svůj negativní názor na otce". Ale je to jen můj dojem.
Ale i přesto - namáhal se někdo vidět tu malou lidskou bytost, mluvit s ním, říci mu, co to znamená, nebo má takový velký přehled a zkušenost, že si troufá rozhodnout o cizím životě od stolu?
A co opakovaně říci: babi, my toho tolik nesníme, i kdybychom se ujedli. Babi chce prostě něco přinést. Pokud se nepodaří snížit množství a babi navíc nejí měsíc potom kůrky, aby to koupila/ napekla (urve si od pusy kvůli vám), pak je v okolí určitě osamělý soused, který si nenapeče. My máme dva pány, co jsou vděční. Bo Vánoce a jsme na sebe milí. A uděláte radost (dát hned druhý den, dort holt ne, to nemá takovou výdrž a někdo je chabrus na žaludek, když to doma stojí týden).
I když je babi určitě šmačná ženská, tak tohle berte jako přístup babi - dveře milých lidí se otvírají za pomoci kopnutí nohou či bouchnutí hlavou, protože máte plné ruce dárků.
Nebo výměna - vaše za její. Babi přinese a nafasuje s mašlí zase to vaše. A pokud má dost, určitě i ona má někoho blízko domu, bytu, kdo bude rád (snacha napekla, nesmím, berte).
A upřímně - nemusí se péci vlastní dva plechy, ale plech jeden, nebo půlka plechu. Tím se do toho snězeného množství vejde i babiččino.
Nebo si to rozdělit - babi, ty peč tohle, já upeču tohle, bude dělení. Pokud babi stejně přinese od všeho, kdo je chytřejší, řeší - příště zase pokus o dohodu a manžel/syn ať jí to přinese předem. Pokud to babi bude mít doma, dojde jí, že je zbytečné nosit.
Babi /máma zřejmě nikoho nemá, pro koho by dělala, komu by dala, tak se takhle realizuje. Nekazit jí radost - a tak bych to i vysvětlila dětem, že nebudeme babi kazit radost. A je to prostě "dort od babi".
Ono z toho přinešeného daru pro přinášejícího radost není, když je ve dveřích odmítáno. A třeba babi nic jiného prostě přinést neumí.
No jo, na vlastní dítě si může sahat jen rodič sám. A vidí je optikou jak se chová s ním/ s ní, ne optikou jak se chová bez dozoru.
Pamatuju, jak jsem s kámošem (oba "takové hodné děti ze slušných rodin") pokosila zahradníkovi záhon kopretin. Nám se líbilo, jak to padá pod klackama a jaký jsme mocný. Že mu to zdobí předek zahrady, že je to živý, to už nás nepálilo. No, bylo nám 5-6. Asi nebýt pána, tak nám to vydrží do 12.
Byli bychom rádi utržili spíš pár facek než ty výchovné přednášky od rodičů (pán si šel stěžovat k odpovědným, nevyřídil si to s námi) a následně zákaz spolu kamarádit.
Ale pár takových nerudných starých pánů jsme okolo sebe v dětství měli, v každé ulici byl - to, že na někoho kdysi vzali hůl, to se předávalo od dítěte k dítěti. Ono věděli, že jsme sice "slušné děti ze slušných rodin", ale když jsme přebíhali přes trávník místo chození po cestě, shazovali jablka klacky, tak na nás vyběhli.
Nestalo se mi, ale také občas přemýšlím, jak blbou vodu pijí ti, co stojí u východu a nenapadne je vystoupit, aby i ostatní za nimi mohli vystoupit. Nebo se natlačí dovnitř, jako by spoj byl poslední ten den a pak jen tma, pusto, mráz a zombíci na peronu.
Ale výchovu mám jinou, takže druhého vycvičit nepotřebuju. Jen se nasamose*u, ale brzy zapomenu.
Čertví - bylo na peronu plno, že nebylo kam vystoupit, měla spočteno, že když vystoupí, nenastoupí, zdřevěněla jí noha, hůř se jí pohybovalo... možností je plno.
Vlastně jsem párkrát zažila, že kvůli zátce lidé nenastoupili, ale nebylo to nikdy smrtelné.
To mi připomíná situaci, kdy se z Limasolu vypravoval kontejner s obilím. Viděli při nakládce vniknout myš. Asi 3 lidé z přepravní firmy seděli u počítače a počítali, jak se případně myš, byla-li březí - namnoží za dobu přepravy, měla-li těsně před vrhem mláďat, kolik to namnožené sežere, vykaká, pohlavně dospěje, porodí.
V přístavu dalším čekala trestná výprava, připravená ty houfy zlikvidovat. Nebyla ani jediná. Zřejmě si myš udělala jen krátký nákup a nenastoupila.
Ale kolegy jsme i o půlnoci mohli probudit a hned dokázali říci, jak dlouho je myš březí, kolik mláďat porodí a kdy zase porodí ta mláďata. V množství myších hovínek neměl nikdo úplně jasno.
2
Sledujících
0
Sleduje
2
Sledujících
0
Sleduje
Vy naděláte. Tak jí hodně mrkve, no.