My chodili za tmy ze školy, ale dřív, v sedesatych až sedmdesatych letech, protože ve škole bylo méně místností než tříd, takže jsme mívali některé dny jen odpolední vyučování. Ale báli jsme se, ne že ne, s kamarádkou jsme tu cestu ze školy domů proběhly tryskem. Každá doba je jiná.

Já byla kdysi s Blue style v Tunisu, předloni v Egyptě a loni na Rhodu. Všechno proběhlo skvěle, delegáti super, nejlepší byl skvěle zorganizovaný letecký výlet z Hurghady do Káhiry, kde jsme samy dvě s dcerou měly celý den pro sebe taxikáře a průvodkyni hovořící česky. Je mi líto, že jiní mají tak negativní zkušenosti.

Mně to tak strašné, jak píše pisatelka, nepřišlo. I když je fakt, že jsme si s dcerou užily hlavně vnitrostátní let z Hurghady do Káhiry, žádné kontroly, jen s kabelkou. A v Káhiře jsme měly celý den samy dvě pro sebe milou průvodkyni a příjemného taxikáře, tento výlet doporučuji.

Nejsem odborník, nemohu posoudit, jen soukromý postřeh. Kdykoli jsme byli ve starším či přímo starém domě, kde měli tepelné čerpadlo, tak měli v domě zimu. Asi je opravdu málo domů, kde se čerpadlo vyplatí a zároveň lidé v domě nemrznou. Sousedé starý dům zbořili a postavili nový a tam jim naopak tepelné čerpadlo vymluvili, že v nizkoenergetickem domě budou muset topit tak málo, že se čerpadlo nevyplatí.

V 70. letech jsme měli na ekonomce zakázané džíny. Minisukne ne, protože už začala moda sukní delších. A na čaje v Nymburce se také nesmělo v džínach, kluci to řešili tak, že vešli v tesilkach a do džín se převlékli na WC, nicméně pokud byl některý z pořadatelů bděly, tak je pak stejně vykázal.

Já osobně si odsunuta na okraj společnosti nepřipadám, zatím jsem ve věku, kdy jsem schopná pomáhat své rodině a také bývalý zaměstnavatel nás důchodce zve na všechny akce, které pořádá pro své zaměstnance. Ale obecně bych řekla, že to tak je. Třeba mě štve, že u každé zprávy, která se týká staršího či starého člověka, je uvedeno, že to je důchodce, jakoby to byl nějaký ponižující status. Zjišťuji snad novináři, že člověk, kterého se zpráva týká, je lékař, dělník, prodavačka, účetní atd. Jistě ne, to už by pro ně bylo složité, zato napsat důchodce, je jednoduché a odsouvá nás skutečně do nějaké podřadne kategorie.

O. K., ale nikdo mladým nezaruci, že nedojde k něčemu neocekavanemu. Tchyně byla velmi spořiva, říkala, že si začala spořit hned od první výplaty, jenže v roce 1953 přišla měnová reforma...

My měli špaletova okna vyrobena někdy po roce 1950, příšerně jimi táhlo. Stáří vím podle toho, že jako izolaci zedníci použili Rudé právo, což jsme zjistili, když jsme je měnili za plastová. 😀. A taky jejich mytí bylo hrozně otravné. Teď jsou ty výrobky určitě o něčem jiném.

Vnučka ve škole probírá v dějepise 13. století. V učebnici se píše, že k tehdejšímu rozvoji společnosti, pěstování plodin mimo jiné vinné revy atd., přispělo i to, že se tehdy zvýšila teplota v Evropě. Tak nevím... Ale asi to nebylo o tolik, kolik dnes vědci předpovídají.

Jako laik si myslím, že nové technologie by se měly prosadit samy, pokud jsou a budou tak skvělé a úsporné, a ne nějakými striktními nařízeními. Tak se to dělo po staletí. Ledaže by se naše společnost stala tak bohatá, že by nastupující generace mohla všechny naše staré domy zbořit a postavit si místo nich nové odpovídající stanovenym požadavkům. Ano, staré domy se mnohé zatepluji, někdo si dal na střechu soláry nebo si pořídil tepelné čerpadlo, ale to jsou dílčí úpravy. Ty požadavky od roku 2050 jsou tak přísné, že upravit starý dům podle nich by bylo extrémně náročné nebo přímo nemožné.

Můj tatínek coby ročník 1921 byl totálně nasazen v Grazu, česky Štyrskem Hradci. Moc na to nechtěl vzpomínat, tak jen střípky. Jednou prý byl nálet, ani nevěděl, co ho to napadlo, ale místo aby běžel ke dveřím, vyskočil z okna a do krytu zaběhl jako poslední. Potom přeživší museli identifikovat své mrtvé kamarády. A po válce prý byly úplně plné vlaky navratilcu, místo bylo jen v prvním vagónu, protože při naletech na lokomotivu byl zasazen často i první vagon. Tatínek se šťastně vrátil. A dědeček od maminky coby zeleznicar byl nasazen v Berlíně, po válce prý šel odtamtud pěšky.

Taky jsem to tak dělala, ne že bych trpěla nepostradatelstvim, ale jednak v práci jste se stala černou ovcí, když jste marodila a jednak nemocenská byla tehdy hodně nízká. Takže časté virozy, i s angínou jsem chodila do práce. Před padesátkou si tělo řeklo dost a já byla na neschopence 5 měsíců. To byl teprve v práci oheň na střeše, co jsem svou nepřítomnosti způsobila. Naštěstí jsem se z toho dostala a dotáhla to až do důchodu, také díky Covidu, kdy jsem mohla pracovat z domova a ušetřila denně 3 hodiny dojížděni. Přeji všem pevné zdraví.

Jednou jsem čekala před Úřadem před jeho otevřením. Vrátný nás potom rozdělil na ty, kdo jdou na Úřad práce a na nás ostatní. Když jsem viděla tu prekricujici se hordu lidí, co šla na Úřad práce, tak jsem si řekla, že tam bych tedy nechtěla pracovat ani za nic. Ti lidé musí mít opravdu pevné nervy.

Za minulého režimu nesměly děti do 3 let vůbec do ubytovacích zařízení. Potom jsme s dcerou někam jezdily každý rok, ale bylo to v klidu. S vnučkami jsme jezdily hlavně do baby friendly hotelů a penzionu, které po revoluci vznikly, kdyby někoho obtěžovaly hlukem, bylo by mi trapně. Ale takhle, jak to popisuje paní v článku nebo někteří diskutujici, tedy nevyvadely nikdy. Je to prostě o výchově.

Znám 2 paní, které jsou přechodné pěstounky, měly v péči už několik dětí a jsou v tom dobré. Jenže kolik takových žen je, které mají energii, empatii a já nevím co ještě, aby se staraly o cizí dítě, často poznamenane předchozím životem v nefunkční rodině. Já bych to tedy nedala, dala jsem vždy přednost péči o vlastní rodinu. Asociace pěstounu vlastně o to, aby byly děti předávány do PP a nikoli do ústavu, bojovala. Ale pokud to úplně dobře nefunguje, jak říká paní Vodičkova, měly by Klokanky zůstat zachovány.

Za mě i za dcery se běžně dávaly k vánocům školní tašky do 1. třídy, aby si dítě uvědomovalo, že už bude brzy školák a těšilo se. Nikdo na tom neviděl nic divného, i když, pravda, dávaly se tašky nové.

My byli s kamarády na horách, lyže jsme vůbec nevybalily, byla obleva. A 1. ledna jsme se vraceli, protože jsem 2. ledna nastupovala do práce po mateřské. Kamarádi, se kterými jsme tam byli autem, tam ještě zůstali, tak jsme museli autobusem, ty ovšem nejezdily. Až asi po 3 hodinách mrznuti venku (Pec pod Sněžkou měla jen malou čekárnu), přijel první autobus na Prahu, pak už jezdily i další. Ale byli jsme mladí, tak jsme to zvládli.

Milá pisatelko, já si nestěžuji, ale že by důchodci už neměli žádné výdaje? Jim se už nikdy nerozbije pračka, lednička atd. a nepotřebují nové věci? Oni už nesmí nikdy si jít popovídat s kamarády? Oni už nesmí nikdy do divadla nebo na koncert? Už si nesmí nikdy koupit nic na sebe? A to asi nevíte, kolik se dnes platí u zubaře, za injekce do kloubů atd. A důchod není sociální dávka, to si pletete. Naopak sociální dávku často pobírají i mladí zdraví lidé, kteří by mohli 40 a více let pracovat tak, jako jsme pracovali my.

Rodiče dokázaly vykouzlit krásné vánoce i z toho, co bylo. Největší radost jsem měla z panenky chodicky. Horší bylo, když jsem se i já stala mámou a na Štědrý den musela do práce. Nás matky sice pustili domů už ve 14 hodin, ale po příjezdu domů to byl fofr, všechno připravit. Vím, že i dnes je Štědrý den v některých zemích pracovní, ale tam není taková tradice slavení tohoto dne, tam slaví až od 25.12.

Tritydenni uhelné prázdniny musely být dřív, pamatuji si je, že nebyla škola, protože uhlí na vagonech zamrzlo. Uhlím se topilo všude, ať přímo v kamnech ve škole, což já ještě zažila nebo v kotlich. A ta Silvestrovská noc, kdy teploty klesly asi o 20 stupňů nebo ještě víc, byla 1979/1980. To zase vím podle toho, že jsme byli na horách, po sněhu ani památky a 1. ledna se vraceli domů, protože 2. ledna jsem nastupovala do práce po mateřské. Nejezdily autobusy, Pec pod Sněžkou plná lidí, čekárna miniaturní. První autobusy začaly jezdit až po několika hodinách. A v Praze hafo sněhu, z Florence na Masarycku, tehdy tedy Praha střed, bychom to klidně mohli vzít na lyžích. 😀