Tak zrovna Kozma nesplňuje ani jedno, ale v pohodě, ulevil sis.
Ono je to trochu jinak. Měl jsem za souseda jednoho z těch "bojovníků MMA" a on mě zcela bezdůvodně srazil pěstí na chodbě. Hned volal nějakému kamarádovi, že dneska zmlátil prvního chlapa a že mu k tomu stačila jedna rána (jsem invalida, chodím o dvou berlích). Jistě, podal jsem na něj trestní oznámení za napadení, protože jsem měl opravdu strach vyjít na chodbu, skončil nejdřív na policii a odtamtud ho odlifrovali rovnou do Bohnic. Proto mám na MMA a jejich tzv. "bojovníky" svůj, podložený osobní zkušeností, názor.
Stejně je zvláštní, kolik nádherných žen je mezi biatlonistkami. V jiném sportu taková koncentrace krásek snad není.
Budete se divit, ale největší koncentraci nádherných ženských jsem viděl v Krivym Rogu na Ukrajině. Když jsem dělal na Ukrajině, tak jsem tam často jezdil na služebky. Jednou jsem tam seděl v parku a jenom vyvaloval oči : z deseti mladejch ženskejch, které okolo mě prošly, nekecám - určitě 7 TOP modelky! Takovou koncentraci krásných ženských jsem nikde jinde na světě neviděl - pohříchu ani u nás ne !
Já mám dvě takové myšky yorkšírky.Moc dobře chápou každé slovo, taky si pokecáme 🙂Vítají mě ikdyz jdu s košem jako by mě neviděli rok.A když je člověk smutný, přijdou a tak dotíraji a mazlí se ,že Vám je hned lépe.A ta jedna postaví do latě i našeho NO🙂 když ji zlobí.
Jj, moc dobře znám. Když jsem měl toho Novofundlanďana, tak jsem chodil do práce v obleku. Kolikrát jsem přišel domů z práce naštvanej, jenom sundal sako a sedl si do kuchyně. A Dan stál ve dveřích a váhal (věděl, že když jsem v obleku, tak ke mě nesmí). Nakonec ale stejně přišel, položil mi hlavu do klína, aby mi zvednul náladu, tak jsem ho drbal za ušima a laskavě mu říkal : no jo, Ty pitomče, kalhoty rovnou do čistírny (oni strašně slintaj), ale stejně mi to jeho gesto pokaždé neuvěřitelně zvedlo náladu. Jorkšir mě zase nechtěl pouštět do práce. Když jsem odcházel, tak jsem ho vzal do náruče, abych se s ním rozloučil, a on všema čtyřma tlapkama obejmul mojí ruku a nechtěl pustit.
Větší blbost, že přepravní řád zakazuje v prostředcích MHD víc než jeden kočárek jsem neslyšel. Bydlím dlouhá léta v Praze, jezdím samozřejmě MHD pravidelně a často jsou ať v autobuse, tak v tramvaji klidně 2 kočárky, občas i 3. A nikdy jsem žádné protesty řidičů neslyšel. To už by v přepravním řádu mohli také klidně zakotvit, že bez druhé berle - chodím s jednou berlí a asistentkou - mě do MHD nepustí!
Tak to mi povídejte. Už jsem to prožila dvakrát. Vždycky katastrofa. Následuje teplota, zimnice, týden úplně mimo.... A pak dlouhý smutek. Zlatíčka moje. Naše veterinářka vždy říká, okamžitě pořídit nového pejska. Jinak se někteří z nás z toho dostávají hodně špatně.
Já jsem až do narození dvojčat (kluk a holka) chodil jak tělo bez duše. Pořád jsem ho hledal. Domů jsem se vrátil, až bylo dvojčatům 5 let. Dcerka si vybrečela jorkšíra (úplně jiná váhová kategorie, než byl Novofundlanďan, že?), dopadlo to samozřejmě úplně jasně - s pejskem jsem chodil já, dcerka se s ním občas pomazlila. Nejvíc mě bavilo, když jsem s ním jel v MHD (bydlím v Praze), držel jsem ho na klíně a bavil se s ním jako s člověkem. Didi vždycky koukal z okna a na můj dotaz, jestli jedeme správně mě na souhlas olízl a čučel z okýnka dál. Lidi, kteří měli domácího mazlíka se na nás dívali z pochopením a úsměvem, u ostatních jsem v očích četl : tak ten je jasnej, až vrátí psa, tak zpátky do Bohnic. Těm lidem se nedá vysvětlit, že pes rozumí všemu a neodpovídá lidským hlasem, ale svými gesty a mimikou, pohybem - ale vždyť to znáte.
To víte pes to je nejlepší přítel člověka a většinou moc chytrej ten můj je tak šikovnej že se mi v při venčení někam vypaří a já ho pak hodinu hledám. Nedávno se mi dokonce stalo že spolupracoval i s policií. Když jsem ho zase jednou takhle hledal najednou volají policajti že ho našli na vyhlídce a abych si tam pro něj přišel. Naštěstí má čip tak se o něj nemusím bát je tam všechno včetně mého telefonu. Pejsek se jim líbil ještě mi poděkovali že s ním mohli strávit těch pár minut než jsem přišel. Že prej nemají jiné starosti než hledat zatoulaného psa. Tak vidíte byli rádi. A takhle mi dělá radost pořád.
Jj, plně potvrzuji. Když jsem pracoval na Ukrajině (18 let), bydlel jsem v Kyjevě a měl jsem Novofundlanďana - neuvěřitelně silnej pes. Bohužel mi umřel za hodně nešťastných okolností. Jenže 14 dní po jeho smrti manželce doktoři řekli, že je těhotná a čeká dvojčata. Tak jsem usoudil, že můj pes uvolnil místo pro děti. Pochoval jsem ho nad Kyjevem, aby se i z hrobečku mohl dívat na místa, kde jsme spolu chodili na procházky. Doufám, že ti ruští darebáci jeho hrob neponičili. Kdo psa neměl, nikdy nepochopí, co je to za neštěstí, když umře. - je to člen rodiny se vším všudy !
4
Sledujících
1
Sleduje
4
Sledujících
1
Sleduje
Bože to jsou ale hovadiny. Autorka zcela zjevně v životě neměla chlapa, tak ten svůj nedostatek maskuje takovýmito bláboly !