Naše rodina místo památek ale i courání přírodou, dává o vékendech přednost návštěvám moderních Hýper- a Supermárketů a obchodních center.
Zde se děcka rozběhnou mezi regály, a ochutnají a požerou různé pochutiny, které jim ze sociálních dávek, na které se nějakou dobu spoléhat musíme, nejsme schopni dopřát.
Jen dbáme na to, aby kolem papulek pak neměla děcka nějaké drobky a šmouhy, které by cosi o tom jejich stravování naznačovaly.
A domů se děcka vracejí tak přežratá, že mamina jim už žádné svačiny, obědy, či večeře chystat nemusí.
A navíc děcka vymyslela takovou, dalo by se říci bojovou hru, kde vítězem se stává ten, který různě pod čepičkami, svetříky, v nohavičkách a podobně šikovně pronese kol kas a pokladen co nejvíce zboží bez placení.
A děcka to zboží se snažila často zpeněžit na parkovišti nabídkou za výhodné ceny různým návštěvníkům. Ale to jsem jim vzhledem k určitým rizikům striktně zakázal.
Jenže toho zboží získaného onou jejich hrou bylo tolik, že jsme nevěděli co s ním.
Nakonec se to vyřešilo, když jsme vytvořili takový malý rodinný mezinárodní velkoobchód, a to zboží prodáváme k oboustranné spokojenosti majiteli vietnamské večerky na rohu naší ulice.
Dík tomu děckám ani nějaké penízky, jako to takzvané kapsovné, dávat nemusíme.
Ba, děcka jsou tak zodpovědná, že pokud, a což se často stává, se dostaneme do finančních problémů, tak nám občas nějakou tou korunkou přispějí.
A tak jistě se naše děcka v životě neztratí, a v budoucnu budou na ta léta vzpomínat jako ti, co se loudají někde po památkách a peníze tím vyhazují.
Naše rodina místo památek ale i courání přírodou, dává o vékendech přednost návštěvám moderních Hýper- a Supermárketů a obchodních center.
Zde se děcka rozběhnou mezi regály, a ochutnají a požerou různé pochutiny, které jim ze sociálních dávek, na které se nějakou dobu spoléhat musíme, nejsme schopni dopřát.
Jen dbáme na to, aby kolem papulek pak neměla děcka nějaké drobky a šmouhy, které by cosi o tom jejich stravování naznačovaly.
A navíc děcka vymyslela takovou, dalo by se říci bojovou hru, kde vítězem se stává ten, který různě pod čepičkami, svetříky, v nohavičkách a podobně šikovně pronese kol kas a pokladen co nejvíce zboží bez placení.
Domů se děcka vracejí tak přežratá, že mamina jim už žádné svačiny, obědy, či večeře chystat nemusí.
A děcka to zboží se snažila často zpeněžit na parkovišti nabídkou za výhodné ceny různým návštěvníkům. Ale to jsem jim vzhledem k určitým rizikům striktně zakázal.
Jenže toho zboží získaného onou jejich hrou bylo tolik, že jsme nevěděli co s ním.
Nakonec to vyřešilo, když jsme vytvořili malý rodinný velkoobchód, a to zboží prodáváme k oboustranné spokojenosti majiteli vietnamské večerky na rohu naší ulice.
Dík tomu děckám ani nějaké penízky, jako to takzvané kapsovné, dávat nemusíme.
Ba, děcka jsou tak zodpovědná, že pokud, a což se často stává, se dostaneme do finančních problémů, tak nám občas nějakou tou korunkou přispějí.
A tak jistě se naše děcka v životě neztratí, a v budoucnu budou na ta léta vzpomínat jako ti, co se lou
Ano Buchtík byl vždy mým velikým oblíbencem, a to už o raného dětství, kdy jsem vášnivě začínal čísti jednotlivé knihy Neználkových příběhů.
A ani dnes po létech mne tento rozhovor s ním nezklamal a vrátil mne ve vzpomínkách, stejně jako jednou snad budu vzpomínat se smíchem cukajícími koutky rtů na toho modrofialového profesůrka, co tak nádherně při svých proslovech máchal ručkami a vysílal všelijaké signály.
Ono záleží, jak zodpovědně za každé doby člověk k životním situacím přistupuje. A dík tomu se může v každé době mít dobře a být spokojen.
Můj dědoušek, který mi vyprávěl různé pohádky, byl zakládajícím členem stranické organizace v jejich závodě (tedy tehdy né ještě přímo jejich, ale všech pracujících) a proto zde byl významným a váženým budovatelem a i díky tomu zajistil svému synku, mému tatíkovi v onom závodě šikovné pracovní místečko kde se moc nenadřel a byl i v oněch dobách slušně placen. A dědoušek má dík tomu i velice slušnou penzi.
A tatík měl díky němu a své angažovanosti kromě slušného pracovního místa kde se nenadřel i významnou pozici pokladníka tamní ZO KSČ.
A cosi podobného jsem měl od nich slíbeno i já.
Jenže holt přišly ty převratné události z listopadu 89´ a ke splnění toho slibu již dojít nemohlo.
No, ale když bylo jasné, že je to nezvratné, tatík prozřetelně a manifestačně z tamní jejich stranické ZO vystoupil, aby poté se spoluvystoupivšími soudruhy ten závod zprivatizovali (a stal se už skutečně a jen jejich majetkem).
A jak bylo v oněch 90-tých létech tradicí, tak i oni ten už skutečně jejich závod, jak se říkalo a bylo tehdy běžné tzv. "vytunelovali" a téměř ke krachu přivedli.
Ale naštěstí dík všelijakým předchozím známostem se jim podařilo ten už skutečně jen jejich závod ještě výhodně prodat zahraničnímu zájemci.
A tak moji předci díky šikovnosti a všemu co výše popisuji i přes současnou složitou hospodářskou situaci dokázali naši rodinu vždy slušně zajistit, a i dnes stále prožíváme šťastná období života.
Když odhlédneme od toho materiálního posuzování životní úrovně, tak možná nevím, zda odstavení soudruhů komunistů od moci bylo v oněch dobách kol roku 89´ a devadesátkách poněkud ne příliš rozumné.
Ale hlavně a jednoznačně to bylo opravdu ukvapené, protože jsme možná mohli mít to nebe ještě modřejší a snad i trávu ještě o něco zelenější.
Vždyť většina z nás kteří jsme byli mladí si pamatujeme z různých nástěnek a transparentů četli, ale i jak z vysílání tehdy populárního rozhlasu po drátě znělo úderné heslo: "Poručíme větru, dešti".
A jsem přesvědčen, že by nám pokud by soudruzi zůstali u moci déle, tak za ta léta tento slib jistě splnili a nemuseli bychom se potýkat s těmi různými klimatickými změnami, které nás v současné době trápí a mohli jsme prostě mít počasí jako v pohádce.
...možná dokonce i jako v nějaké té překrásné ruské pohádce.
Víte, ono vše je tak nějak relatývní.
Jak alespoň z vyprávění mých prarodičů a vzpomínek rodičů na tu část jejich životního příběhu, kterou prožili z části svého produktývního života v oněch dobách, tak si myslím a jsem přesvědčen, že dnešní mladí jim mají v určitém ohledu co závidět.
Vždyť jak vím z vyprávění, oni dokázali a měli možnosti dokonce značnou část svých pracovních dob prosedět, a mnohdy i proklimbat v pohodlí zasedacích místností na všech možných různých stranických, svazáckých, ROH, SČSP, Brigád sociálistické práce a bůhví jakých dalších všelikých tehdy svolávaných schůzích.
A když už náhodou byli na pracovišti, tak je především zajímalo, kde jaký melouch zrobit, či co kde pokrást v duchu tehdejšího hesla "Kdo nekrade, okrádá rodinu".
A co dnes také není, bylo to že oni mnohdy za pěkného počasí se ještě s všelijakými prápůrky a transpárenty chodívali v pracovních dobách procházet na čerstvý vzduch mimo areály závodů v rámci všelijakých tehdejších manifestací.
A přitom si ani nedokáži představit, že něco takového bychom my dnešní mladí a další generace mohly zažít a to navíc ještě v současné době mají výhodu, kterou mladší díky chystané reformě penzí mít určitě nebudou.
A to navíc s výjimkou součastné zodpovědné vlády prof. Fialy, jim ostatní vlády neustále a nehorázně se zvyšovaly a valorizovaly důchody které způsobily svým způsobem i současný kolaps státního rozpočtu, který my mladí musíme ze svých daní hradit a přitom sami ani nevíme kdy, a zda se vůbec nějaké té penze dočkáme?.
Byl jsem sice ještě malé děcko, tak nemohu vše posuzovat, ale velice dobře si ze svého dětství pamatuji, ještě z dob kdy mne rodiče vozívali na kárce na procházkách, nebo když jsem později jezdil na tříkolce kolem těch různých betónových obludností, které se tehdy stavěly a které náš pozdější phhrrvní svobodný pán phhrrresident Hável thrrefně khrrálikháhrrnami nazýval.
A já nešťasten si říkal: "Kam že jsem se to narodil" a byl jsem zoufalý z toho, v čemže budu patrně nucen vyrůstat a žít.
No, v tomto případě naštěstí přišly ty převratné události roku 89´ a s tím spojené změny.
A já za svého dospívání jsem v sobě objevil výtvarný talent, a tak jsem jej začal po večerech ve volném čase všeckno toto hnusné, šedivé, betónové okolí alespoň zdobit a vylepšovat estetickými a barevně pestrými tzv. "grafitti".
A jsem šťasten, že jsem to byl i já, kdo toho spoustu kolem nás tehdy vyzdobil natolik, že se na to nechá dívat a je to alespoň trochu esteticky atraktývní a dodnes když ještě někde vidím ta svá výtvarná díla, tak mne zahřeje pocit, že jsem to byl i já, kdo přispěl ke zlepšení našeho životního prostředí.
Mohu to jen potvrdit.
Kousek za domkem totiž máme záhumeňku, kde pěstujeme rajčiny, šalát, uhorky a další zeleninu, a tak chodíváme se synky v období vegetační sezóny vykonávat hygienické potřeby právě sem.
A tím poskytujeme výpěstkům to nejlepší a čerstvé co z nás vychází.
Stejně ani toaletním papírem se nemusíme zabývat, neb na svahu podél cesty roste Lopuch větší (Arctium lappa) který poskytuje k tomu hygienickému účelu ideální veliké a povrchem příjemné listy.
A dík tomu všemu máme tak překrásné výpěstky, že pokud s nimi na Farmářské trhy zajedu, tak lidé nakupující mi mohou ruce utrhat, jak chtějí jen ode mne nakoupit.
A navíc tím i šetříme na neustále se zvyšujícím vodném-štočném.
Jen na závěr si dovolím malou poznámku, že je škoda, že manželka tento celý výše popisovaný systém dosud neakceptuje a bojkotuje, neboť pokud by se do toho procesu též zapojila mohli bychom mít jistě celkové úspory i zisky ještě mnohem vyšší.
Mám nezapomenutelný zážitek s odmítnutým spropitným v Itálii.
Vraceli jsme se z dovolené kolem překrásné oblasti u jezera Lago di Garda.
Bylo to před léty, v roce kdy končila italská měna v lirách a tak jsme chtěli zbytek co nám zbýval prostě utratit.
Cestou jsme zastavili v restauraci, která byla prakticky prázdná, neboť byl již konec sezóny.
Já si objednal Pizzu, ale protože italsky neumím, jen jsem ukázal v jídelním lístku na jednu z nich.
Ale když mi ji vrchní přinesl byl jsem zklamán, protože byla nějaká sýrová, světlé barvy a ani chuť nebyla příliš atraktivní. A tak jsem pana vrchního požádal zda bych mohl dostat ještě kečup.
A z jeho reakce a protaženého ksichtu jsem pochopil, že jsem udělal velkou chybu.
Sice mi kečup po chvíli přinesl, ale hodil mi jej z povzdálí na stůl a přitom kroutil hlavou a tvářil se znechuceně. A protože jsme komunikovali německy tak při kroucení hlavou si šeptal abych to slyšel "Ketschup zum Pizza, das ist Unméglich" a málem si odplivl, když kol nás chodil.
Nicméně chuť Pizzy to zlepšilo a když jsme s manželkou povečeřeli tak jsem chtěl zaplatit a vlastně se i zbavit všech lir které nám zbývaly a požádal o účet.
Ten nám vrchní přinesl a suma k zaplacení byla značně nižší, než kolik peněz nám zbývalo a já si říkal, že jej takto vysokým spropitným potěším a hrdě jsem mu všechny bankovky předal.
Ale pan vrchní mi jejich část rovnou vrátil do poslední mince vyplatil rozdíl a dával najevo, že od někoho, kdo si dá k Pizze kečup si nevezme ani liru, a že jsem pro něho člověk zcela bez jakékoliv úrovně, kterým pohrdá.
14
Sledujících
5
Sleduje
14
Sledujících
5
Sleduje
Ověřený uživatel
Tento účet je ověřený Seznamem a představuje skutečnou osobu, registrovanou firmu nebo subjekt.
Jen doufám, že to nebude mít vliv na funkci.
Vždyť podobný případ i když s jiným umístěním byl pěkně zpracován ve filmu "Vesničko má, středisková".