Jen doufám, že to nebude mít vliv na funkci.

Vždyť podobný případ i když s jiným umístěním byl pěkně zpracován ve filmu "Vesničko má, středisková".

Škoda, jak proběhlo médii, že odešla ze světa ta jeho manželkou milovaná kočička Micka.

...tehdy by to ještě mohl svést na ní.

Naše rodina místo památek ale i courání přírodou, dává o vékendech přednost návštěvám moderních Hýper- a Supermárketů a obchodních center.

Zde se děcka rozběhnou mezi regály, a ochutnají a požerou různé pochutiny, které jim ze sociálních dávek, na které se nějakou dobu spoléhat musíme, nejsme schopni dopřát.

Jen dbáme na to, aby kolem papulek pak neměla děcka nějaké drobky a šmouhy, které by cosi o tom jejich stravování naznačovaly.

A domů se děcka vracejí tak přežratá, že mamina jim už žádné svačiny, obědy, či večeře chystat nemusí.

A navíc děcka vymyslela takovou, dalo by se říci bojovou hru, kde vítězem se stává ten, který různě pod čepičkami, svetříky, v nohavičkách a podobně šikovně pronese kol kas a pokladen co nejvíce zboží bez placení.

A děcka to zboží se snažila často zpeněžit na parkovišti nabídkou za výhodné ceny různým návštěvníkům. Ale to jsem jim vzhledem k určitým rizikům striktně zakázal.

Jenže toho zboží získaného onou jejich hrou bylo tolik, že jsme nevěděli co s ním.

Nakonec se to vyřešilo, když jsme vytvořili takový malý rodinný mezinárodní velkoobchód, a to zboží prodáváme k oboustranné spokojenosti majiteli vietnamské večerky na rohu naší ulice.

Dík tomu děckám ani nějaké penízky, jako to takzvané kapsovné, dávat nemusíme.

Ba, děcka jsou tak zodpovědná, že pokud, a což se často stává, se dostaneme do finančních problémů, tak nám občas nějakou tou korunkou přispějí.

A tak jistě se naše děcka v životě neztratí, a v budoucnu budou na ta léta vzpomínat jako ti, co se loudají někde po památkách a peníze tím vyhazují.

Cíglere, v čláňku si zapomněl uvést, jak si zcela zadarmo cestoval jako příkladný eiznboňák se svou přidělenou drážní drezínou z jednoho konce budějckýho nádraží k tomu druhému a po chvíli zase zpátky.

Naše rodina místo památek ale i courání přírodou, dává o vékendech přednost návštěvám moderních Hýper- a Supermárketů a obchodních center.

Zde se děcka rozběhnou mezi regály, a ochutnají a požerou různé pochutiny, které jim ze sociálních dávek, na které se nějakou dobu spoléhat musíme, nejsme schopni dopřát.

Jen dbáme na to, aby kolem papulek pak neměla děcka nějaké drobky a šmouhy, které by cosi o tom jejich stravování naznačovaly.

A navíc děcka vymyslela takovou, dalo by se říci bojovou hru, kde vítězem se stává ten, který různě pod čepičkami, svetříky, v nohavičkách a podobně šikovně pronese kol kas a pokladen co nejvíce zboží bez placení.

Domů se děcka vracejí tak přežratá, že mamina jim už žádné svačiny, obědy, či večeře chystat nemusí.

A děcka to zboží se snažila často zpeněžit na parkovišti nabídkou za výhodné ceny různým návštěvníkům. Ale to jsem jim vzhledem k určitým rizikům striktně zakázal.

Jenže toho zboží získaného onou jejich hrou bylo tolik, že jsme nevěděli co s ním.

Nakonec to vyřešilo, když jsme vytvořili malý rodinný velkoobchód, a to zboží prodáváme k oboustranné spokojenosti majiteli vietnamské večerky na rohu naší ulice.

Dík tomu děckám ani nějaké penízky, jako to takzvané kapsovné, dávat nemusíme.

Ba, děcka jsou tak zodpovědná, že pokud, a což se často stává, se dostaneme do finančních problémů, tak nám občas nějakou tou korunkou přispějí.

A tak jistě se naše děcka v životě neztratí, a v budoucnu budou na ta léta vzpomínat jako ti, co se lou

Ano, musím potvrdit, že lžička ponechaná v šálku s kávou je nešťastná záležitost.

Nejen, že člověk kávu popíjející působí jako buran, ale z vlastní zkušenosti člověka obrýleného, jsem si takto již několikrát rozbil dioptrické a poměrně drahé sklíčko svých brýlí.

Ano Buchtík byl vždy mým velikým oblíbencem, a to už o raného dětství, kdy jsem vášnivě začínal čísti jednotlivé knihy Neználkových příběhů.

A ani dnes po létech mne tento rozhovor s ním nezklamal a vrátil mne ve vzpomínkách, stejně jako jednou snad budu vzpomínat se smíchem cukajícími koutky rtů na toho modrofialového profesůrka, co tak nádherně při svých proslovech máchal ručkami a vysílal všelijaké signály.

Na zásadní změny ještě nenastal čas, a modrofialový profesůrek se svými neustále máchajícími ručkami ještě nevyslal signál.

Ono záleží, jak zodpovědně za každé doby člověk k životním situacím přistupuje. A dík tomu se může v každé době mít dobře a být spokojen.

Můj dědoušek, který mi vyprávěl různé pohádky, byl zakládajícím členem stranické organizace v jejich závodě (tedy tehdy né ještě přímo jejich, ale všech pracujících) a proto zde byl významným a váženým budovatelem a i díky tomu zajistil svému synku, mému tatíkovi v onom závodě šikovné pracovní místečko kde se moc nenadřel a byl i v oněch dobách slušně placen. A dědoušek má dík tomu i velice slušnou penzi.

A tatík měl díky němu a své angažovanosti kromě slušného pracovního místa kde se nenadřel i významnou pozici pokladníka tamní ZO KSČ.

A cosi podobného jsem měl od nich slíbeno i já.

Jenže holt přišly ty převratné události z listopadu 89´ a ke splnění toho slibu již dojít nemohlo.

No, ale když bylo jasné, že je to nezvratné, tatík prozřetelně a manifestačně z tamní jejich stranické ZO vystoupil, aby poté se spoluvystoupivšími soudruhy ten závod zprivatizovali (a stal se už skutečně a jen jejich majetkem).

A jak bylo v oněch 90-tých létech tradicí, tak i oni ten už skutečně jejich závod, jak se říkalo a bylo tehdy běžné tzv. "vytunelovali" a téměř ke krachu přivedli.

Ale naštěstí dík všelijakým předchozím známostem se jim podařilo ten už skutečně jen jejich závod ještě výhodně prodat zahraničnímu zájemci.

A tak moji předci díky šikovnosti a všemu co výše popisuji i přes současnou složitou hospodářskou situaci dokázali naši rodinu vždy slušně zajistit, a i dnes stále prožíváme šťastná období života.

Když odhlédneme od toho materiálního posuzování životní úrovně, tak možná nevím, zda odstavení soudruhů komunistů od moci bylo v oněch dobách kol roku 89´ a devadesátkách poněkud ne příliš rozumné.

Ale hlavně a jednoznačně to bylo opravdu ukvapené, protože jsme možná mohli mít to nebe ještě modřejší a snad i trávu ještě o něco zelenější.

Vždyť většina z nás kteří jsme byli mladí si pamatujeme z různých nástěnek a transparentů četli, ale i jak z vysílání tehdy populárního rozhlasu po drátě znělo úderné heslo: "Poručíme větru, dešti".

A jsem přesvědčen, že by nám pokud by soudruzi zůstali u moci déle, tak za ta léta tento slib jistě splnili a nemuseli bychom se potýkat s těmi různými klimatickými změnami, které nás v současné době trápí a mohli jsme prostě mít počasí jako v pohádce.

...možná dokonce i jako v nějaké té překrásné ruské pohádce.

Víte, ono vše je tak nějak relatývní.

Jak alespoň z vyprávění mých prarodičů a vzpomínek rodičů na tu část jejich životního příběhu, kterou prožili z části svého produktývního života v oněch dobách, tak si myslím a jsem přesvědčen, že dnešní mladí jim mají v určitém ohledu co závidět.

Vždyť jak vím z vyprávění, oni dokázali a měli možnosti dokonce značnou část svých pracovních dob prosedět, a mnohdy i proklimbat v pohodlí zasedacích místností na všech možných různých stranických, svazáckých, ROH, SČSP, Brigád sociálistické práce a bůhví jakých dalších všelikých tehdy svolávaných schůzích.

A když už náhodou byli na pracovišti, tak je především zajímalo, kde jaký melouch zrobit, či co kde pokrást v duchu tehdejšího hesla "Kdo nekrade, okrádá rodinu".

A co dnes také není, bylo to že oni mnohdy za pěkného počasí se ještě s všelijakými prápůrky a transpárenty chodívali v pracovních dobách procházet na čerstvý vzduch mimo areály závodů v rámci všelijakých tehdejších manifestací.

A přitom si ani nedokáži představit, že něco takového bychom my dnešní mladí a další generace mohly zažít a to navíc ještě v současné době mají výhodu, kterou mladší díky chystané reformě penzí mít určitě nebudou.

A to navíc s výjimkou součastné zodpovědné vlády prof. Fialy, jim ostatní vlády neustále a nehorázně se zvyšovaly a valorizovaly důchody které způsobily svým způsobem i současný kolaps státního rozpočtu, který my mladí musíme ze svých daní hradit a přitom sami ani nevíme kdy, a zda se vůbec nějaké té penze dočkáme?.

Byl jsem sice ještě malé děcko, tak nemohu vše posuzovat, ale velice dobře si ze svého dětství pamatuji, ještě z dob kdy mne rodiče vozívali na kárce na procházkách, nebo když jsem později jezdil na tříkolce kolem těch různých betónových obludností, které se tehdy stavěly a které náš pozdější phhrrvní svobodný pán phhrrresident Hável thrrefně khrrálikháhrrnami nazýval.

A já nešťasten si říkal: "Kam že jsem se to narodil" a byl jsem zoufalý z toho, v čemže budu patrně nucen vyrůstat a žít.

No, v tomto případě naštěstí přišly ty převratné události roku 89´ a s tím spojené změny.

A já za svého dospívání jsem v sobě objevil výtvarný talent, a tak jsem jej začal po večerech ve volném čase všeckno toto hnusné, šedivé, betónové okolí alespoň zdobit a vylepšovat estetickými a barevně pestrými tzv. "grafitti".

A jsem šťasten, že jsem to byl i já, kdo toho spoustu kolem nás tehdy vyzdobil natolik, že se na to nechá dívat a je to alespoň trochu esteticky atraktývní a dodnes když ještě někde vidím ta svá výtvarná díla, tak mne zahřeje pocit, že jsem to byl i já, kdo přispěl ke zlepšení našeho životního prostředí.

Ale lidi neblázněte!

Pokrok jde vpřed mílovými kroky. A už dnes není problém si na cestách dobít telefón z Pówerbanky, a tak věřím, že brzy nám pokrok techniky přinese i podobné zařízení pro dobíjení eletrických autíček a budeme spokojení podobně jako naše pozemské klíma.

Mohu to jen potvrdit.

Kousek za domkem totiž máme záhumeňku, kde pěstujeme rajčiny, šalát, uhorky a další zeleninu, a tak chodíváme se synky v období vegetační sezóny vykonávat hygienické potřeby právě sem.

A tím poskytujeme výpěstkům to nejlepší a čerstvé co z nás vychází.

Stejně ani toaletním papírem se nemusíme zabývat, neb na svahu podél cesty roste Lopuch větší (Arctium lappa) který poskytuje k tomu hygienickému účelu ideální veliké a povrchem příjemné listy.

A dík tomu všemu máme tak překrásné výpěstky, že pokud s nimi na Farmářské trhy zajedu, tak lidé nakupující mi mohou ruce utrhat, jak chtějí jen ode mne nakoupit.

A navíc tím i šetříme na neustále se zvyšujícím vodném-štočném.

Jen na závěr si dovolím malou poznámku, že je škoda, že manželka tento celý výše popisovaný systém dosud neakceptuje a bojkotuje, neboť pokud by se do toho procesu též zapojila mohli bychom mít jistě celkové úspory i zisky ještě mnohem vyšší.

Neslyším

No, kdo si může dovolit takto pomlouvat náš národní poklad?

Prostě konečně se objektivně prokázala skutečnost, že my mladí jsme budoucnosti celé společnosti a naší civilizace.

"Seděl za Brežněva, sedí i za Putina..."

...prostě jak to tak bývá, někteří lidé jsou holt nepoučitelní.

Mám nezapomenutelný zážitek s odmítnutým spropitným v Itálii.

Vraceli jsme se z dovolené kolem překrásné oblasti u jezera Lago di Garda.

Bylo to před léty, v roce kdy končila italská měna v lirách a tak jsme chtěli zbytek co nám zbýval prostě utratit.

Cestou jsme zastavili v restauraci, která byla prakticky prázdná, neboť byl již konec sezóny.

Já si objednal Pizzu, ale protože italsky neumím, jen jsem ukázal v jídelním lístku na jednu z nich.

Ale když mi ji vrchní přinesl byl jsem zklamán, protože byla nějaká sýrová, světlé barvy a ani chuť nebyla příliš atraktivní. A tak jsem pana vrchního požádal zda bych mohl dostat ještě kečup.

A z jeho reakce a protaženého ksichtu jsem pochopil, že jsem udělal velkou chybu.

Sice mi kečup po chvíli přinesl, ale hodil mi jej z povzdálí na stůl a přitom kroutil hlavou a tvářil se znechuceně. A protože jsme komunikovali německy tak při kroucení hlavou si šeptal abych to slyšel "Ketschup zum Pizza, das ist Unméglich" a málem si odplivl, když kol nás chodil.

Nicméně chuť Pizzy to zlepšilo a když jsme s manželkou povečeřeli tak jsem chtěl zaplatit a vlastně se i zbavit všech lir které nám zbývaly a požádal o účet.

Ten nám vrchní přinesl a suma k zaplacení byla značně nižší, než kolik peněz nám zbývalo a já si říkal, že jej takto vysokým spropitným potěším a hrdě jsem mu všechny bankovky předal.

Ale pan vrchní mi jejich část rovnou vrátil do poslední mince vyplatil rozdíl a dával najevo, že od někoho, kdo si dá k Pizze kečup si nevezme ani liru, a že jsem pro něho člověk zcela bez jakékoliv úrovně, kterým pohrdá.

I přes toto zde zmíněné plus bych preferoval, kdyby se raději vrátili tam, odkud přišli.