Když to nezvládáte,Vaše věc.Měla jsem (tedy a mám)tři děti dva roky od sebe.Babička pracující, a bez pomocí jejích otce.Se vším jsem si poradila a bylo to s nima to nejkrásnější období pro mne.Dnes koukám jak vyrůstají moji další miláčkové tedy vnoučata.Také jsem občas byla uštvaná,ale přešlo a zase bylo dobře.Mladý člověk to dá.

Jaký si to uděláš, takový to máš.

I ona měla malé děcko a nějakou dobu s ním byla sama.

Říká se i muži mají své dny .

Jste pravá údernice. Jen by to chtělo doplnit aspoň první stupeň základní školy, abyste se nevyjadřovala jako negramotná a možná by vás při té příležitosti i naučili úctě k ostatním. Možná byste uznala, že většina žen se chce mít lépe a být šťastnější a spokojenější než ženy nahnané ve jménu budování socialismu do fabriky od mimin, kterým sotva začal růst první zub a sotva začala ochutnávat první příkrmy. Vaše děti byly jistě rády, že fabrikou trávíte víc času než péčí o ně, že?

Paní Morávková je pravá dáma,je velice dobře finančně zajištěná, může se o sebe starat a pečovat o svůj vzhled.Syn je tuctový, inteligentní a vzdělaný mladý muž.

No, je pěkné, že dbáme na všestrannou pohodu naší mládeže, ale pak se nemůžeme divit, jakou rychlostí se nám ty šikmooké národy ve všech směrech, jo - mimo lidských práv, vzdalují a ukazují nám nekompromisně záda. Věta v článku o čínském plagátorství byla aktuální tak před více jak dvacetipěti léty, ale dnes čína určuje vývoj zbytku světa. A předpokladem k tomu je jejich, z našeho pohledu, nekompromisní přístup ke vzdělávání a výchově jejich mládeže. Ať se nám to líbí, nebo ne.

A víte paní autorko, že existuje cosi mezi "Čínou" a současným marasmem? Protože zjevně ne, tak si dovolím připomenout, resp. odkázat na stav školství za 1. republiky - kdy kantoři byli velice váženými osobami a být tehdy učitelem / profesorem znamenalo vysokou společenskou vážnost a prestiž. A co se týká žáků a studentů, tak tím dnešním neustálým až nesmyslným rozvolňováním všech myslitelných pravidel a hranic co se týká chování a výukových standardů ve vzdělávacích institucích, snižování požadavků a nároků na žáky / studenty, atd. atd., a aby pomalu každý žák / student měl svého "psychologa", asistenta, a já nevím co vše ještě, tak jsme dostali do vzdělávacího marasmu a současně do stavu, kdy žák / student je skutečným pánem na škole, a nedej Bože, když si kantor (obecně) dovolí něco na onom žákovi / studentovi požadovat, tak je oheň na střeše a začnou se nekonečně jalové diskuse o psychickém zhroucení žáků, které mnohdy končí až nesmyslnými výkřiky o porušování jejich lidských práv. A to nehledě na "administrativní přehlcenost" kantorstva různými nesmyslnými a často protichůdnými požadavky od nadřízených složek v rámci celého vzdělávacího procesu. A to vše vedeno líbivým úmysly o "zkvalitňování" vzdělávání. Prostě děs a běs, a nemá to konce. A závěrem pro odlehčení - dříve (za 1. republiky), když kantor dal žákovi / studentovi pohlavek, což bylo v důsledku různých "lumpáren", tak se to bralo jako něco naprosto samozřejmého. Naproti tomu dnes, pokud by k tomu došlo, tak je kantor na hodinu vyhozen a dehonestován.

Co by také dělali ?

Taková jiná koryta už nikdy nikde neseženou !

Všechny léta jdou s každým kdo jim slíbí koryta !

Děda říkal i s Hitlerem, nyní se sudetoněmeckým Landsmanšaftem Bartošek a spol., a příští rok má být jejich sjezd v Brně !

Milá paní Dádo, bolest dítěte je veliká, nezapomenutelná. Mně zemřel syn 34 letý, je to diagnoza "Bolest" na celý život. Moc optimismu v mých slovech není. Já však se ztrátou syna umím prostě pracovat. Mám práci v pomáhající profesi, je to úvazek na hodně hodin, na celý den. Pak se učím hrát na kytaru a zpívám ve sboru. Svůj žal zaháním plaváním ve Vltavě a to po celý rok. Velkým potěšením jsou mi moji dva vnoučci Oskárek 9 let a Hugysek 6 let, vyrůstají bez táty, ten jim skočil před 5 lety z 10. patra. Život není brko, ale dá se žít dál, musí se pracovat, radovat se, pomáhat druhým, nevzdávat pobyt na tomto světě. Zemřel mi syn, první manžel, druhý manžel, otec mých vnoučků, pak táta, mi zemřel v náručí, tak jako druhý mantel, táta byl vzor všech mých mužů, to všechno se stalo během šesti let. Nevzdávám se, žiji dál..... Milá paní Dádo, držím palce, je to, co jste prožila velká bolest, zažila jsem ji také, ale přejme klid těm našim dětem, musíme jít opravdu dál a radovat se z vnoučátek. Vy máte i manžela, skvělého Felixe. Mně pomáhá otužování hlavně hudba. Držím moc moc palečky. Nedejte se a ty paparazi, pošlete prostě do pr....Buďte prosím silná, alkohol je velký kamarád, ale dá se žít i bez něj, moje vlastní zkušenost, když jsem byla hodně nešťastná. Přeji hodně síly, jít a žíd dál. Pa a pusu.