Nejspíš zase jen kecy a Trumpův pokus, jak se vyzout z něčeho, co fakt nezvládl. Kdyby to zvládl, nabídl by konferenci v USA. Stejně to dopadne tak, že Trump doporučí Zelenskému kapitulaci a Evropě, aby držela hubu. A pak je tu ještě možnost, že Trump svého přítele Putina podpoří vojensky.

Velmi stručně: kdo zajistí, že příští volby budou podle stejných pravidel jako letos a budou za čtyři roky, kdo nebude přepisovat ústavu a nedá nás Putinovi k sežrání, toho budu volit. Ano, až tak hluboko naše politická krize sahá: máme tu téměř polovinu voličů, kterým parlamentní demokracie smrdí a chtěli by diktaturu. Aspoň takovou soft jako v Maďarsku. Je mi velice líto, že se opět nemůžu rozhodnout podle volebních programů v celé šíři a že budu volit záchranu zastupitelské demokracie, i když nejspíš prostřednictvím strany, se kterou nesouhlasím. Konečně, v roce 1946 volili lidovce i nekatolíci.

Ficovi se blíží poločas, spojil se s pomatenci a programovými hlupáky -- vlastně nespojil, vláda rozhoduje za zavřenými dveřmi bez nich a jim nezbývá než si občas postěžovat. V Moskvě mu o vánocích ukázali to jeho okno, načež ho domů dopravili vysloveně mafiánským stylem. A on by tak moc chtěl to Palermo, jenže ona to vůbec není jeho hra.

"Tož demokracii bychom měli, teď ještě nějaké ty demokraty."

"V novinách čtu, že parlament už nedostačuje. Ne už, ale ještě nedostačuje. Republika má svoje chyby, protože občané mají svoje chyby. Naše politiky vychoval starý režim a te jen mnoho demokratického nenaučil. Napravujme ty chyby a ne demokracii."

TGM podle Karla Čapka. OK, může to být po redakci Alicí Masarykovou, ale smysl je jasný. Od obnovení naší státnosti pořád čekáme na nějaké ty demokratické politiky a nedochází nám, že nepřijdou sami odnikud. Sto let totálního deficitu výchovy k samostatnosti, sto let represí na jedné straně, podkuřování a podplácení na druhé a pěstování vzdušných zámků na třetí straně opravdu občana, který ví, že s pravomocemi přichází odpovědnost a že za své problémy si může především sám, po sobě nezanechá. V tom pětatřicátém to bylo ještě pochopitelné, první republika si klidu moc neužila, stejně tak po válce -- jak chcete učit odpovědnosti někoho, kdo je plný frustrace a potřeby zadostiučinění, případě se opírá o trancendentní marxleninské bláboly. Zato posledních 35 let se provařilo dokonale: volič je uplácen, aby volil podle potřeby. A teď se divíme, že ten samý volič preferuje levné buřty a pivo v akci před skutečnou svobodou.

Je to jednoduché: jít svobodně do rizika, nebo se zaprodat a přežívat bez sebeúcty? Po patnácti letech soustředěného ruského tlaku je naštěstí poslední normalizační, Husákem a Štrougalem v přikrčenosti trénovaná generace v raně důchodovém věku.

Většina dezolátů stejně neumí pořádně česky.

Mě by zajímalo, jak se k avizovanému pozastavení habeas corpus postaví Saša Vondra, který byl sám mnohokrát bezdůvodně policií sebrán a držen v base bez obvinění.

To bude křiku o cenzuře a omezování svobody slova.

No, a přesně to je ten "autoritativně-prezidentský" systém, kterým drulákovci chtějí nahradit zastupitelskou demokracii.

Stalin řekl: dluhy, které u vás máme, vám odpouštíme.

A ještě jedna věc: Sovětským svazem opěvované železárenské komplexy na Uralu budovali američtí inženýři v třicátých letech. Když bylo postaveno, dal Stalin svým prokurátorům za úkol vymyslet pro všechny Američany patřičná obvinění, která by skončila provazem nebo doživotím. Naštěstí se to ve víru vlastních čistek odložilo a inženýři se vrátili domů. Stejně byli ze špionáže obviněni na dálku.

Ruské trestní právo nezná pojem jurisdikce. Jsou přesvědčeni, že kdekoli stojí Rus nebo se něco ruského připomíná, je z principu věci Rusko. Takto argumentovali už před lety, když požadovali po Rakousku exteritorialitu pro všechny Rusy vlastněné nemovitosti. Mimochodem, tímto veřejným vyjadřováním nesouhlasu s ruskou politikou se dopouštíme celé řady trestných činů a Rusko se cítí oprávněno kteréhokoli z nás zavléci do Ruska, soudit, odsoudit a potrestat.

To zase bude keců, jak je potřeba uzavřít smlouvu o věčném přátelství s Ruskem, abychom měli levný plyn (o ropě se mlčí). Ale že taková smlouva není hospodářská, ale politická, že VŽDYCKY její součástí byla exkluzivita a zákaz obchodování, a tedy že vedla k energetické a politické závislosti na Rusku, o tom se v lepším případě mlčí, v horším se to chválí jako výraz slovanské vzájemnosti nebo dokonce práva Ruska na celé území dobyté Sovětským svazem. Neposloucháte Moskvu? Nedostanete nic, i když platíte. A naše dluhy vám odpouštíme.

Jojo, nácek není nácek, když se kamarádí s Rusem. A kdo se s Rusem nekamarádí, nácek je, i kdyby byl Žid. Logika malého českého rusáčka.

No jo no. Ale co dělat, když smlouva s Gazpromem je vždycky politická: exkluzivita, zákaz obchodování a povinnost odběru za jakoukoli cenu. Stačí se podívat do Maďarska, jak sypou.

No hlavně že vy jste málem vybudovali na Moravě rezidenturu KGB krytou za Rosatom, ty kmenová buňko.

Klasická ruská lež: akce neschopný a rozložený Západ životně ohrožuje svatou Rus. Tenhle spor uvnitř jedné věty lze vyléčit jen chlastem. A to je Rusko: lež podepřená alkoholem.

Beneš rozhodně nebyl postava otřesná a tragická. Zasloužil se o obnovení české státnosti a udržoval mezinárodní pozici ČSR i po Locarnu a demontáži demokracie v Polsku (proběhlo to podobně jako před nedávnem v Maďarsku), p situaci v Německu nemluvě. Kdyby neměl takové renomé, nebyl by pozván do Chicaga jako politický ztroskotanec, nepodařilo by se mu ustavit prozatímní státní zřízení v Londýně a anulaci Mnichova.

Ta tragédie začíná v době, kdy Churchill odmítá zásadnější smluvní provázání s budoucí ČSR -- logicky, britské impérium se rozpadalo, Británie samotná se propadala do recese, která naplno propukla hned po válce. Jenže Benešovo zdraví se v té době rapidně horší, prodělává první mrtvici a sovětské sliby a přímočarost byly pro jeho ješitnost příliš přitažlivé. Nepochopil situaci na Slovensku, kam poslal místodržícího a nedokázal pochopit, že SNP je i národně emancipační proces. V Moskvě nechal vše na komunistech. Nebyl v tom sám, Roosevelt v té samé době dopustil zaplevelení USA sovětskými agenty, komunistický odboj ve Francii získal takové pozice, že poválečném parlamentu zasedala více než třetina komunistů. Celková nálada válečné a poválečné Evropy směřovala doleva a s tím se prostě nedalo nic dělat, byla to reakce na krach pravicových režimů, nebo jen, jako v ČSR, projev dlouhodobého vývoje.

Beneš žil v omylu, že politika je věda a že vše se dá vyjednat. Zároveň nikdy nepochopil roli parlamentu a princip spojení rovných. Vždy hledal mocnost, ke které stát upnout a pokaždé se šeredně spletl. Tragický ano, otřesný ne. Jen člověk své doby.

Proč ne. Třeba Zdeněk Nejedlý odvedl obrovskou práci v oboru muzikologie středověku, zmapoval život Bedřicha Smetany a T. G. Masaryka (ten si po mrtvici dokonce podle Nejedlého knihy občerstvoval vzpomínky na vlastní život). A taky se zaprodal komunistům a stala se z něj tragikomická postava přemoudřelého popleteného starce.

Edvard Beneš se bezpochyby o stát zasloužil, v prvním odboji a potom ve Versailles, posléze ve Společnosti národů. Ani ten mnichovský gambit bych mu nevyčítal, věděl moc dobře, že anglo-francouzská zabedněnost skončí nějak podobně, proto nabízel SdP úplně všechno ("mein Gott, der Kerl hat uns alles gegeben..."), a zároveň, což se málo ví, připravil instrukce pro přesun velení armády do ilegality -- splněno bylo jen něco, ale v té době už jako soukromník přednášel v Chicagu.

Jeho válečné angažmá bylo poznamenáno jednak neochotou pochopit britskou situaci, jednak pocitem křivdy (neoprávněně, leda vůči Francii, a ta mu problémy nijak nedělala) a taky postupující chorobou. Dobře si toho všiml například Feierabend. Beneš mimoto nikdy nepochopil, že politika není věda, že Stalin má zájem jen na zvětšení říše (toho si bohužel všiml jen Churchill) a že komunisté se o moc nedělí. To nebyla zlá vůle, ale ochota ješitného stárnoucího muže trpícího mnichovským komplexem nechat sebou manipulovat. Poválečná Benešova role je potom tragická až do samého závěru, kdy fakticky nebyl schopen úřad vykonávat. Dobře to popsal prof. Černý: "připomíná Háchu v jeho posledním čase...".

Za mě tedy Beneš je postava kontroverzní, ale ve vztahu k době a svým možnostem kladná.

Historické bádání vždycky sklouzávalo k subjektivizaci. Ať už v podobě aktualizací starší historie, nebo postavení soudobé historie na vyprávění pamětníků. Bádat v archivech je totiž pracné a často vede k deziluzím, protože najednou zjistíte, že doklady o době vypovídají jinak, než vám říkali učitelé a právě pamětníci. Člověk si "pamatuje" jen ty hezké věci, proto tolik lidí, ktwří se považují za konzervativce a volají po návratu starých časů normálního světa, který byl v pořádku, vlastně jen chtějí, aby byli zase mladí a zdraví. Takže sedmdesátníci vzpomínají na šedesátá léta, sedmdesátníci na normalizaci a šedesátníci na zlatá devadesátá. A když příslušně otitulovaná autorita napíše knížku, která jim dává za pravdu, ti jednodušší to berou jako důkaz. Jak by to nemohla být pravda, když píše, co si myslím?

Kardinál denunciant. Hlavně že upozornil, koho viděl.