Hlavní obsah

Hon na Hitlerovy katy pokračuje. Štáb Seznamu u hlavního německého lovce nacistů

18. 5. 2017

Reportáž o lovcích nacistů v Německu.

Pátrání po nacistech neukončíme, dokud bude šance, že je kdokoliv naživu, říká detektiv Jens Rommel v exkluzivním rozhovoru pro Seznam Zprávy. Už brzy chce přivést před soud další starce, kteří před více než 70 lety udržovali v chodu vražednou mašinerii holocaustu.

Článek

Přiznává, že se často budí z hrůzných snů, ve kterých ho po rampě vyhlazovacího tábora ženou muži s lebkami na černých uniformách. Titíž příslušníci SS, kterým bylo už hodně přes 40, když se on narodil. A jež teď on, Jens Rommel, německý lovec nacistů číslo jedna, pronásleduje po nemocnicích a domovech důchodců od Německa po Jižní Ameriku.

Místo počítačů – středověk

Jens Rommel, muž, který jen shodou náhod sdílí příjmení s nejslavnějším Hitlerovým generálem, je v Německu svého druhu celebrita. O interview ho žádají BBC, Al Jazeera i Guardian. Vede tým detektivů, který z malého jihoněmeckého města Ludwigsburgu organizuje celoněmecké pátrání po posledních přeživších nacistických zločincích.

Romantické představy o jeho práci ale rychle berou za své, stejně jako očekávání, že po pachatelích největšího zločinu evropských dějin se pátrá za pomoci nejmodernější forenzní techniky. Jens Rommel nás vede do srdce své centrály – místnosti lemované řadami plechových regálů. Jsou napěchované kartotéčními lístky, obyčejnými papírovými kartičkami popsanými buď rukou, nebo na stroji. „Ano, vládnou tu téměř středověké poměry,“ usmívá se Jens Rommel, když zkušenými prsty hledá mezi lístky ten nejznámější se jménem architekta holocaustu - Adolfa Eichmanna. „Těch lístků za námi s údaji o možných pachatelích, obětech, svědcích, táborech a vojenských jednotkách je milion a 700 tisíc. Jsou psané částečně ručně a často s překlepy. Jejich digitalizace by si vyžádala obrovské množství času.“

Hlavní úkol detektivů z Ludwigsburgu proto zní: S pomocí obří kartotéky papírových lístečků pátrat po těch, kteří jsou ještě naživu a u nichž existuje šance, že je soud pošle za mříže. Šance, která je teď mnohem větší než kdykoliv dřív.

Dvojí ostuda

Je to tragický paradox; v poválečných letech drtivá většina pachatelů holocaustu jednoduše splynula s ostatními civilisty a žila poklidný život. Pokud se vůbec dostali k soudu, většinou vyvázli, protože jim nebylo možné dokázat konkrétní zločin. Právní situace se změnila až teď – když je drtivá většina z nich po smrti.

V poválečných letech německá justice trestala téměř výlučně Němce, kteří se provinili na ostatních Němcích. Ke stíhání dozorců z Osvětimi a dalších továren na smrt chyběla vůle. Ostatně, i západní spojenci se spokojili s tím, že norimberský tribunál potrestal nacistické špičky. Samotná centrála v Ludwigsburgu vznikla až v roce 1958, po prvním velkém procesu s příslušníky SS, kteří masově vraždili Židy. Aby nebylo paradoxů málo: Proces začal až poté, co se jeden z Hitlerových vrahů sám obrátil na úřady, aby si vysoudil přijetí zpět do německé armády.

První tzv. osvětimský proces s personálem největšího vyhlazovacího tábora začal díky obětavosti několika právníků, kteří čelili výhrůžkám smrtí, až v roce 1964. I v tomto případě soudy vynesly jen několik tvrdých trestů. Většina obžalovaných se obhájila tvrzením, že vlastní rukou nezabíjeli a při obsluze plynových komor jen poslouchali rozkazy. I proto se v samotném Německu říká, že se země zostudila hned dvakrát; jednou samotným holocaustem, podruhé neschopností potrestat jeho viníky.

Poslední šance

„Utíká nám čas a šetříme silami – mám k dispozici 19 lidí včetně uklízečky,“ říká Jens Rommel uprostřed záplavy kartotéčních záznamů. „Proto se soustředíme na ty ročníky možných pachatelů, kteří byli v době války velmi mladí. Přesto je jim teď hodně přes devadesát."

Rommel a jeho tým se nevzdává. I proto, že prudce stoupla šance dostat dopadené viníky do vězení.

Zlom přišel s datem 12. května 2011. Německý soud tehdy vynesl verdikt nad bývalým dozorcem vyhlazovacího tábora Sobibor Johnem Demjanjukem. Revoluční rozsudek zněl: podíl na 28 060 vraždách. Demjanjuk měl sice pověst sadisty, přesto se ani jemu nepodařilo prokázat konkrétní vraždu vlastní rukou. Soud ale přihlédl k tomu, že samotným účelem tábora Sobibor bylo masové vraždění a Demjanjuk se na něm aktivně podílel.

Rommelovi lidé z Ludwigsburgu zpozorněli – rázem dostali poslední šanci na potrestání zločinců.

V minulých letech bylo odsouzeno několik bývalých osvětimských dozorců. Rommel slibuje, že už brzy stanou před soudem další. Zároveň ale dodává: „Protože byli v době války velmi mladí, půjde jen o malé ryby." A když se rozhlíží po místnosti plné kartotéčních lístků, konstatuje také s náznakem zklamání v hlase: „Zhruba 95 % jmen podezřelých v této kartotéce už je po smrti."

Část rozhovoru s Jensem Rommelem si poslechněte v reportáži nad článkem.

yvarpzumanzesanyknalc

Názory k článku

Reklama