Hlavní obsah

Hrát Klause bylo na hraně karikatury. Režisér po mně chtěl, abych mňoukal, vzpomíná Plesl

16. 7. 2017

Jaroslav Plesl v ukázce z rozhovoru vysvětluje, jak se rozhodl pojmout roli Václava Klause v seriálu České století.

Přinášíme vám písemnou verzi rozhovoru s hercem Dejvického divadla Jaroslavem Pleslem, který tento týden přijal Výzvu Jiřího Kubika a mluvil nejen o letním představení Hamleta, ale i o svých rolích reálných postav – Václava Klause a Adolfa Hitlera.

Článek

Je těžší zahrát Hamleta pod širým nebem, nebo Václava Klause v televizním filmu? 

Oboje bylo pro mě velkou výzvou. K Hamletovi jsem se vrátil po jedenácti letech, kdy jsem ho hrál u nás, v Dejvickém divadle v režii Miroslava Krobota. Tato inscenace je samozřejmě jiná, už tím, že je venku. Ale je jiná i tematicky... No a Václav Klaus byl samozřejmě také velká výzva: Hrát živoucí osobnost, která je navíc pořád aktivní a činná, je vidět, a diváci mají srovnání, tak to je vždycky těžké. Jde o to tu osobnost neparodovat, zahrát ji s nějakou důstojností a spíš postihnout její způsob uvažování.

K roli Václava Klause v seriálu České století se ještě dostaneme. Teď zůstaňme u Hamleta, kterého právě hrajete v rámci Letních shakespearovských slavností v Královské zahradě na Pražském hradě a budete jej hrát i v Brně a Ostravě. Co je na té roli nejtěžší? Proč po ní tolik herců touží a zároveň se jí možná i bojí?

Já jsem po ní nikdy netoužil. Ani na škole, když se nás ptali, co bychom chtěli hrát. Já Hamleta nikdy hrát nechtěl, protože jsem si uvědomil rozsah té role a komplikovanost textu. Ale čím víc se jím zabývám, tak tím ho mám radši. Protože ta hra je geniální. Je to nejlepší Shakespearova tragédie. Ty jeho komedie moc nemusím, ale tragédie jsou fantastické. A samozřejmě ten jazyk, ve kterém je napsán! To je nerýmovaný verš, je docela těžké se to naučit, protože má strukturu, má řád. Přeložil to pan profesor Hilský, o Hamletovi jsem s ním docela dost diskutoval.

Hamlet, který píše esemesky Ofélii

Hamleta jste hrál, jak už jste říkal, před jedenácti lety v Dejvickém divadle, ale v překladu Jiřího Joska. Derniéra byla před šesti lety. Nenaskakují vám při hraní asociace na tu minulou verzi?

Já jsem se vlastně těšil, že už si to nebudu pamatovat, že jsem to zapomněl. Ale ten mozek je opravdu tak geniální zařízení, že ačkoliv jsem si na začátku zkoušek chtěl vzpomenout na nějakou repliku, tak jsem si na nic nevzpomněl. Ale jakmile se začnete pohybovat, tak tělo má takovou paměť pohybu, která je propojena s mozkem, že najednou mi mozek začínal posílat ty Joskovy věty. Ale v úplně přesném znění.

Hrajete Hamleta podruhé, to je asi unikát? Znáte nějakého jiného herce, který by hrál Hamleta dvakrát, ne-li víckrát?

Ne, ale jedna paní novinářka zjistila, že jsem unikát, ale světového rozměru.

Na celý záznam rozhovoru s Jaroslavem Pleslem se podívejte zde:

Rozhovor s Jaroslavem Pleslem.

Verze Hamleta, kterou hrajete teď v režii Michala Vajdičky, je velmi upravená, vykrácená, moderní: Místo mečů tam používáte pistole, vzkaz vám neříká duch zemřelého otce na hradě Elsinoru, ale dostanete ho v záznamníku telefonu. Komoří Polonius nahlas přečte esemesku, kterou Hamlet poslal Ofélii… Jak se vám takové úpravy líbí?

Vůbec se jim nebráním, jsou mi sympatické, ale nesmějí jít za roh. Kdysi jsem viděl v jednom divadle představení, které mělo být ze středověku, ale bylo posunuté do padesátých let. Najednou se to odehrávalo na poli mezi snopy a nějakými ploty. To už bylo na sílu. Ale Michal Vajdička je současně uvažující a chytrý režisér, že to uměl posunout tak, že – když jsme to začali číst – tak jsem se u toho fakt smál. Zjistili jsme, že tahle velká tragédie by se mohla klidně odehrávat v kuchyni nebo v bytě 1 plus 1. Četli jsme ty dialogy a říkali jsme si: Gertruda odchází a najednou se ozve spláchnutí. A přichází s kafem. Teď se tam řeší, jak se tedy vdala, jak ten kluk nechce nového tátu… A normálně to fungovalo. Ta hra je tak chytrá, že se dá takhle napasovat. Od Michala je to tak citlivě udělané, že to diváka možná nějak dráždí, vzrušuje, ale neuráží ho to. Ani herce.

Za Hitlera jsem chtěl zvýšit honorář

Hamleta hrajete podruhé, ale váš herecký rejstřík je poměrně široký: Hrajete různé ztroskotance, šíbry, ale i romantické hrdiny… A jak už jsem zmiňoval v úvodu, hrál jste i reálné postavy. Václava Klause, ale také prvorepublikového filmového magnáta Miloše Havla… Ještě někoho dalšího?

Třeba Adolfa Hitlera. To byl hraný dvoudílný dokument, točila to německá televize ZDF s takovou poměrně přísnou režisérkou. Asi šetřili, protože honoráře českých herců jsou zlomkové oproti honorářům herců německých. Věděl jsem, že hraju za šestinu toho, co by chtěl německý herec.

Takže jim Hitler nestál za větší honorář.

Oni mi to zvedli, protože jsem řekl, že za tohle hrát nebudu. A paní režisérka na mně naštěstí trvala, protože na castingu se mi to povedlo udělat. Pak mi tedy honorář zvedli, ale stejně to bylo spíš úsměvné. Ale sáhnul jsem si k téhle zrůdě, k tomuhle monstru. Vždycky mi přijde zajímavé podívat se do hlav takovýchto lidí. Nebylo to úplně lehké, strávil jsem spoustu času i na internetu, protože Hitler měl spoustu typických gest. Takže i takovou postavu jsem si do sebe napasoval.

Když se vrátíme k Václavu Klausovi v Českém století. Váš kolega Marek Daniel tam hrál postavu Václava Havla - a on k té roli přistoupil tak, že se jej snažil napodobit i řečí těla, dikcí i vadou řeči… Jak jste pojal Václava Klause vy?

Od začátku jsme ho chtěli s režisérem Robertem Sedláčkem prozkoumat, udělat obraz takovéhle politické osobnosti. Václav Klaus je titánem politiky, pozoruhodná osobnost, spoustou lidí vzývaná, spoustou zatracovaná. Chtěl jsem se spíš zabývat způsobem jeho myšlení. Ale během prvního natáčecího dne, kdy jsem naštěstí nemluvil, ale mluvil Marek Daniel, tak jsem zjistil, že Marek dělá pana prezidenta Havla se vším všudy. Takže za mnou přišel Sedláček a říkal: „No, musíš začít mňoukat.“

Šlo vám to? Aby z toho zároveň nebyla úplná karikatura?

To bylo docela těžké. Když už se tomu začali lidé ze štábu pochichtávat, tak jsme věděli, že už je to moc. Tak jsme se vrátili zpátky. Myslím, že se nakonec podařilo udělat to na takové hraně, že to nebyla parodie, že jsme ho neshazovali, ale chovali se k němu s respektem. A i lidé, kteří ho znají, tak říkali, že to bylo postihnuto velmi přesně. Nejen to, jak jsem mluvil, ale právě ten způsob, jak myslel a jak se choval k lidem. A to mě potěšilo, že jsem tyto vlastnosti postihl.

Dokázal byste jen tak z ničeho Václava Klause napodobit?

Před každým záběrem jsem si na to musel dát čas. Jakmile to začnete dělat technicky, jako na lusknutí prstů, tak to už sklouzává do imitace. Já se do toho opravdu musím ponořit, i když to zní pateticky, herecky, ale pak se najednou tou postavou vlastně částečně stanu a nemůžu udělat chybu, protože hraju pravdu.

Jaroslav Plesl v roli Václava Klause v seriálu Roberta Sedláčka České století.

To ponoření do postavy trvá jenom po dobu natáčení, nebo se toho pak ještě nějak zbavujete?

Z těch věcí se snažím vyskočit, protože té práce mám zaplať pánbůh docela hodně. Když celý den hrajete buď Klause, nebo nějakou jinou těžkou roli – točil jsem s Bohdanem Slámou film Čtyři slunce, kde jsem měl těžké scény, kdy se mi skoro zabil syn a bylo to opravdu emočně vypjaté – a dvě hodiny po natáčení jsem hrál v Dejvickém divadle crazy komedii Davida Ondříčka 39 stupňů, tak to se toho všeho musíte zbavit už v autě. Všechno ze sebe sklepat.

Je to nápor na psychiku?

Je. Kdysi na škole nás varovali, že herectví je strašné povolání. A my jsme se tomu smáli a říkali jsme, vždyť je to perfektní povolání, tak si hrajeme, děláme, co nás baví. Ale postupem času člověk ztratí ten mladický entuziasmus a začne to brát jako řemeslo, ve kterém se samozřejmě nějak zdokonaluje, ale pochopí, že na těle a na psychice se to nějak odráží. Tělo neví, že hrajete. To víte vy. Vy ho zatížíte nějakou emocí, třeba hlubokým smutkem nebo bolestí, a vy víte, že to předstíráte. Ale tělo to neví. A já pak odjíždím z placu, je mi úplně fyzicky zle, protože když se snažíte, aby to pak na diváka dopadlo, tak je to neobelhané, ale neobelžete ani to tělo.

Jste spokojený herec?

Jsem. Jsem spokojený, občas si tak povzdechnu, herci si pořád stěžujou, že toho mají buď moc, nebo málo. Já jsem spokojený, že toho mám dost. Občas si povzdechnu, že jsem unavený. Ale jsem spokojený.

Napadá mě, že jste letos musel Hamletovi obětovat jednu svoji zálibu - průvodcování na zámcích v Hrádku u Nechanic a ve Vranově nad Dyjí. Je to tak, že letos nebudete provázet?

Budu! Utrhl jsem si dva víkendy. Teď budu v pátek na Hrádku, pak jsem v sobotu a neděli na Vranově. A v srpnu budu ještě čtyři dny na Vranově. A mezitím Hamlet a ještě točím s Tomášem Svobodou letní komedii. Je toho pořád dost.

yvarpzumanzesanyknalc

Názory k článku

Reklama