Hlavní obsah

Rakovina byla taková horší chřipka, vzpomíná mladá česká výtvarnice

12. 8. 2017

Jak mladý člověk vnímá rakovinu? Ukázka rozhovoru s Eliškou Podzimkovou.

V šestnácti letech onemocněla rakovinou. Výtvarnici Elišku Podzimkovou to ale nastartovalo k „životu na plný plyn“.

Článek

Dnes pětadvacetiletá česká výtvarnice Eliška Podzimková odjela studovat do New Yorku v devatenácti letech. Její netradiční ilustrace se dostaly mimo jiné i do amerického módního magazínu Vogue. Přinášíme vám písemnou verzi rozhovoru.

Řekla jste: „Vesměs doteď nevím, co jsem, a ani nechci. Baví mě od všeho trochu – fotografie, film, animace, grafika, režie, ilustrace. Asi by mi přišlo fádní dělat jen jedno, ještě když se to takhle hezky doplňuje." Takže jak je nejlepší vás uvést?

Nevím, kam se zařadit. Ani se nepotřebuju takhle dávat do nějakého šuplíčku. Mě baví všechno kombinovat do sebe a vytvářet si ty svoje další šuplíčky.

Tady se vlastně teprve dostáváte do povědomí a přitom v New Yorku už jste za sebou zanechala citelnou stopu. Mimo jiné jste se dostala na titulní stranu newyorského deníku Metro nebo amerického Vogue, pracovala jste také pro Jamieho Olivera... Jak jste se v pětadvaceti dokázala dostat na takovou pozici?

Ono to všechno zní hrozně velkolepě.

Ono to je velkolepé.

Nevím, asi to jsou životní náhody, které se mi poštěstily. Ale všechno to vzniklo díky mému instagramovému účtu, který jsem si kdysi dávno založila a začala jsem tam dávat ty dokreslené obrázky.

Všiml si mě Jamieho fotograf David Loftus a oslovil mě, jestli bych pro něj nechtěla upravit fotku. A pak z toho vznikla krátká spolupráce s Jamiem na jeho Food Revolution Day. Vogue – to samé, zase Instagram. Přes něj mi přišel e-mail, že tady bude focení, modelky od Diora a já se úplně lekla: „Ježíš, modelky...“ Ale dobře, Vogue asi nemůžu odmítnout, tak jsem se vydala do New Yorku na takovou akci, kde jsme fotili modelky a já jsem si tam pak dokreslila to svoje. Zase z toho vznikla takováhle kraťoučká spolupráce.

V New Yorku museli počkat

Vy si prostě jen tak chodíte, fotíte, pak si vyberete nějakou fotku, tu si dokreslíte různými příšerkami a do toho vám chodí tyto absolutně zlomové, zásadní e-maily, na které jiní lidé čekají celý život. 

Možná to tak trošku je. Vždycky si připadám hrozně blbě... Teď už to ale samozřejmě beru profesionálněji, protože se tím živím na volné noze. Už to není tak, že si jen maluju obrázky. Převážně už dělám nějaké projekty na zakázku. Ale dřív při škole jsem měla relativně čas a takhle se to vyvinulo. Na základě článku v newyorském Metru mi přišla nabídka práce na New York Film Academy, kam jsem odjela asi na rok pracovat.

Spíš to bylo tak, že vám nabídli a ještě museli čekat, než si tady v Praze dostudujete.

No, jsem řekla panu řediteli, že bych si ráda dodělala bakaláře. Vzhledem k tomu, že je ředitel školy, jsem si myslela, že pochopí, že si ráda dodělám nějaké studium. A opravdu to vzal v potaz. Vlastně ani nebylo kam spěchat...

Chápu to správně, že takovým tím vítězstvím je pro vás zatím Jamie Oliver?

Pro mě je největším vítězstvím to, že dělám, co mě baví. Já to asi neberu takhle konkrétně, protože každý ten projekt je úplně jiný a mě právě tahle rozmanitost hrozně baví.

Pusťte si celý rozhovor s Eliškou Podzimkovou:

Výzvu Renaty Kalenské přijala výtvarnice Eliška Podzimková.

Nicméně jste se rozplakala, když vám Jamie Oliver mailem osobně poděkoval.

To jo. Protože my ho s mámou odmalička žereme. Máme všechny kuchařky... Bylo hezké, že mi osobně napsal, protože do té doby jsme samozřejmě komunikovali s různými sekretářkami, marketingačkami a podobně. A před tou obrovskou akcí, která je prostě globální, poslat e-mail, podepsat se tam, říct „moc díky“... To je fakt krásný, a hotovo. Prostě mě potěšilo, že si udělal čas.

A nečekala jste, že ta spolupráce bude pokračovat? Nemrzí Vás to?

Třeba to ještě přijde. Nebráním se ničemu a nemrzí mě to, protože si myslím, že dveře jsou otevřené.

Foto: Eliška Podzimková/eliskap.com

Ukázka z tvorby Elišky Podzimkové.

Řekla byste o sobě, že jste ambiciózní, nebo vaše ambice skutečně spočívá jen v tom, že chcete dělat, co vás baví?

Asi spíš to druhé. Já si jdu vždycky za svým, když mám něco vysněného, jako jsem měla vysněné, že chci pracovat v New Yorku a odstěhovat se tam. Tak se to stalo. Samozřejmě jsem tomu nějakým způsobem napomohla, ale fakt jsem spíš měla ve více věcech hodně štěstí.

New York vás nejprve nadchl a potom vám zevšedněl. Skoro mě to překvapilo, jak může New York zevšednět?

Mně zevšedněl jako obyvateli. Nebo spíš to bylo více okolností do sebe. Já tam hrozně ráda jezdím, ale už jen jako návštěva. To tam člověk prostě jede, nemusí nic řešit a obráží si ty svoje oblíbené podniky, jídla, kultury a všechno. A to je hrozně zábavné.

Baví mě sledovat lidi na ulici, v metru, to se mi neomrzí nikdy. Ale ta newyorská nátura... Sjíždí se tam lidé z celého světa, kteří chtějí prorazit ve své kariéře. Všichni si za tou kariérou jdou a nic jiného neřeší. Vlastně jsou v tomhle hrozně sobečtí. Ani vám pomalu nikdo neporadí, když mu za tu radu nezaplatíte.

Všichni tam řeší jen práci, no a pak je to ten klasický americký small talk na party. „Co děláš, jak se máš?“ A jdeš dál k dalšímu člověkovi a ten znova „jak se máš, co děláš“ a bla bla bla. A to už ve mně kypělo a říkala jsem si: „Ježíš, vy snad nejste ani lidé.“

Foto: Eliška Podzimková/eliskap.com

Ukázka z tvorby Elišky Podzimkové.

Čili rychle zpátky do té Prahy, kde se každý má špatně a stěžuje si.

Ale zase na druhou stranu tu mám kamarády odmalička, a ti mi fakt chyběli. Kdybych v New Yorku vydržela déle, asi to překousnu. Ale řekla jsem si: „Hele, proč se mám tady trápit, když vždycky přijedu na léto domů a pak se mi nechce zpátky do New Yorku? Takhle to nemá být - a tak to nebude.“

A co je pro vás inspirativnější? New York, nebo ta - jak vy říkáte - pohádkovější Praha? Přitom samotný bílý papír vás neinspiruje, potřebujete kreslit na fotky...

Ono se to asi časem mění. Dřív jsem byla úplně zarytá v New Yorku, teď je to zase spíš příroda... Byli jsme nedávno v Normandii na útesech, a to byla jedna velká inspirace. Takže jde o to, kam se zrovna nachomýtnu. Ale jestli mám porovnávat Praha – New York, tak to je něco úplně jiného. Podívejte se v Praze na všechny ty věžičky...

Takže vám ještě nezevšedněla?

To ne, akorát je to složitější zasahovat do fotky Prahy kresbou, protože čára toho kýče je tu daleko blíž než v New Yorku, který je robustní, ohromný a vlastně docela čistý. Má jasné barvy...

Už pracujete na tom průvodci po New Yorku? 

Ještě ne.

A bude průvodce po Praze?

No, také se na to chystám. Ale nevím úplně, jestli jsem schopná se podívat na Prahu stejnýma očima jako na New York, protože tady žiju.

Když vidím vaše obrázky, říkám si, že byste byla ideální pro politické kampaně. Umím si představit, že byste billboardy s politickými tvářemi povznesla výše. Nedostala jste žádnou nabídku? A za kolik milionů byste do toho šla?

Ježíšmarjá, já se snažím být ve svých pracích dost apolitická. Nabídka nepřišla a asi bych si to dlouho rozmýšlela. A samozřejmě by záleželo na tom, o koho se jedná.  Teď nedokážu říct...

Umíte si představit třeba, pro kterého prezidentského kandidáta byste byla schopná pracovat?

Teď aktuálně? V téhle politické situaci? Nevím...

Na dětské onkologii o smrti nemluví

Asi zatím se neobjevil ten pravý. Snažíte se šířit osvětu ohledně dětských onkologických onemocnění. Vy sama jste si tím prošla, měla jste rakovinu v šestnácti letech. Jak se s tím člověk v těch letech srovnává?

Mně to všechno dochází až teď zpětně. Člověk trošku vyzraje, ale v těch šestnácti...

Mně se líbí, jak se u toho smějete.

No vždyť... Proč ne. Mně to dalo do života hrozně moc. I když to bude znít blbě, já jsem za to skoro až vděčná. Ale v těch šestnácti jsem fakt netušila, která bije a co se se mnou děje. Máma byla strašně nešťastná, celou tou situací, a já jsem vlastně moc nevěděla proč.

Jenom jsem si v hlavě řekla, že jsem nemocná, že se budu léčit dlouho a že se prostě vyléčím. Že je to taková horší chřipka. Jinak jsem to prostě nebrala. Přístup na dětské onkologii byl fakt skvělý v tom, že oni v podstatě nepoužívají slovo rakovina, když to není nutné. Nemluví o smrti. To se pak řeší až s rodiči, když už je to fakt špatné. Vůbec se neotvírá tahle kapitola, takže k vám přistupují jako k nemocnému, který se teď bude léčit, léčit, léčit. Vysvětlí vám všechno od hlavy k patě, řeknou, co se děje s vaším tělem... A vy pak nemáte proč myslet na to, že by to mělo skončit špatně.

Je zvláštní, že úplně jinak vlastně reaguje veřejnost. 

Ano.

Zakladatel dětské onkologie v Česku Josef Koutecký říká, že když on zakládal dětskou onkologii, tak na rakovinu umíralo 97 % procent dětí, zatímco dneska se jich 90 % vyléčí. 

Ano.

Proč slovo rakovina i přes tato pozitivní čísla zůstává stále tím strašákem?

Za to mohou filmy a média. Proto se snažím o tu osvětu. Nedělá mi problém o tom s kýmkoli mluvit. Když se mě někdo na něco zeptá, tak mu prostě odpovím, vysvětlím mu, jak je to doopravdy. A to, že v každém filmu někdo umře na rakovinu nebo nás v médiích provázejí zprávy o tom, že ten a ten zpěvák dostal rakovinu a špatné, špatné, špatné, tak jak jinak by společnost měla reagovat? Už jenom to slovo rakovina je prostě hrozný strašák.

Já jsem nedávno - z jiných důvodů - ležela s malou dcerou v motolské nemocnici a seznámila jsem se tam s terapeutkou, která pracuje právě pro dětskou onkologii. Vyprávěla mi, že to zásadní, o co se snaží, je dokázat veřejnosti, že i ti malí onkologičtí pacienti jsou normální, krásní lidé, na které se ostatní můžou koukat. Ale zkušenost je taková, že lidé vidí holohlavé dítě a odvrátí zrak. Změní se to nějak?

Já jsem s tímhle bohudík neměla špatnou zkušenost. Nebo tedy vlastně jen jednu, a to hrozně bizarní. Ale právě díky spolupráci s paní doktorkou Hrdličkovou se dostávám do takovýchto story, kdy jsou lidé na tyhle děti hnusní a dívají se na ně dalekohledem z okna. To jsou ujetosti. A vůbec to člověk nechápe.

Jakmile má člověk roušku, nemá vlasy a vypadá tak, jak vypadá, lidé ho prostě berou tak, že má nějakou strašnou nemoc, kterou můžou dostat, a potřebují vědět, co se děje... To samé se děje dětem ve škole. Občas slýcháme od pacientů, že místo toho, aby je ve škole podpořili, dochází naopak k šikaně. Je to neskutečné, ale je to tak.

Přiznat sexuální orientaci

Vy jste velmi otevřený člověk. Myslíte si, že bychom potřebovali osvětu i třeba ohledně sexuální orientace? Vy sama máte přítelkyni, nemáte žádný problém o tom mluvit. A když se člověk na vás dívá a čte, co o tom říkáte, má pocit, že to je vlastně úplně jednoduché téma. Ale ve skutečnosti se tím mnozí strašně trápí, je to několik let, co se zasebevraždil šestnáctiletý kluk právě kvůli tlaku okolí na to, že je homosexuál...

Jo, jo, to je v podstatě skoro to samé. Připadá mi ale, že se teď posledních pár let posouváme a je to lepší a lepší. Ale zase – bydlím v Praze. Nevím, jak je to mimo. Mám neskutečné štěstí. My jsme s Julií nikdy nemusely takový problém řešit. Je pravda, že mě v tomhle samozřejmě strašně otevřel New York.

Dá se to srovnat, jak se dělá takový coming out v New Yorku a jak v Praze a na českém venkově?

Po návratu do Prahy jsem si řekla, že když to jde v New Yorku, proč by to nešlo i tady. A vlastně to všechno dobře dopadlo, ale těch případů asi bude plno a společnost to bere tak, jak to bere...

Jak to společnosti vysvětlit? Má pravdu Czeslaw Walek, který pořádá Prague Parade, že láska je jen jedna?

Přesně tak. Já to beru tak, že člověk se může zamilovat do osobnosti a není důležité, kterého je pohlaví.

yvarpzumanzesanyknalc

Reklama