Hrubý Rohozec se nachází jen pár kilometrů od Turnova. Sousedí s pivovarem, a i když to na první pohled tak nevypadá, má zhruba 40 místností s původním vybavením, kapli a anglický park.

Zámkem provádí kastelán Jiří Holub, který v něm i jedenáctým rokem bydlí. "Žije se tu hezky. Člověk jde na zámek s tím, že v něm bude bydlet a vyprávět příběhy. Máme štěstí v tom, že nepatříme mezi nejnavštěvovanější místa v Českém ráji, a tak máme na lidi čas a můžeme je s rodem seznámit až do detailu," říká průvodce, který je v létě v Českém ráji a zimu tráví v teple na jižní polokouli.

Současná podoba zámku vznikla na obvodu středověkého hradu. "Základy pochází z doby někdy kolem roku 1280, stál tu hrad, který byl postupně přestavován. Z těch nejznámějších rodů tu sídlili například Markvarticové, Vartenberkové nebo Krajířové z Krajku, kteří do severních Čech přišli z jižních panství," vysvětluje Holub v kapli Nejsvětější Trojice, která dobře ilustruje, jak původní tři podlaží středověkého hradu majitelé přestavěli na modlitebnu a balkon s varhanami.

V 17. století nechal zámek přestavět rod Des Fours (později Des Fours Walderode), který do Čech přišel z Lotrinska. Po třicetileté válce zůstal po rodinách velký majetek za "malý peníz" a to lákalo zahraniční šlechtické rody. "První majitel Mikuláš Des Fours sloužil jako plukovník v armádě Albrechta z Valdštejna, což spunktoval jeho otec Louis, který na dvoře císaře Rudolfa viděl, co se v Česku chystá. Napsal synovi 'hele přijeď do Čech, brzy tu budou volné pozemky', a tak se Mikuláš dostal k válečné kořisti - krásnému místu u řeky Jizery," vysvětluje průvodce začátky působení rodu z francouzsko-belgického pomezí. Po zakladateli panství Mikuláši Des Fours se v trezoru dochoval zub, na kterém už jeho potomci demonstrovali starou rodinnou historii.

Z kaple se přes chodbu s krásnými okny ve stylu art deco prochází do reprezentačních místností rodiny. "Když svítí slunce, hraje to na podlaze všemi barvami, interně tady tomu říkáme diskotéka," směje se Holub.

Rod Des Fours byl na zámku dlouhých 300 let. Většina vybavení ale pochází z období první republiky. Oproti jiným státním zámkům měl Hrubý Rohozec po znárodnění štěstí na kastelány, kteří cenné věci - i přes nařízení jejich likvidace - schovávali na půdu.

Díky osvíceným správcům zámku v období komunismu má Jiří Holub dnes k dispozici veškerou korespondenci a písemnosti z období od roku 1820 do roku 1945. Kromě toho se předposlednímu majiteli před příchodem nacistů podařilo popsat veškerý nábytek a k jednotlivým kusům sepsat i krátkou legendu. "Dnes to tu vypadá přesně tak, jak to tu bylo v jeden den roku 1932. Díky legendám a dochovaným fotografiím interiéru zámku se nám podařilo dohledat 95 procent veškerého vybavení," vysvětluje průvodce, který rád vypráví příběhy až do detailu.

Z pracovny se vchází do společné jídelny s obrazy, vitrínami a krásným visacím lustrem.

V jídelně je prostřeno přesně tak jako v roce 1932, kdy nechal předposlední majitel, rovněž Mikuláš, interiéry vyfotografovat pro pojišťovnu.

Skrz prostřelené dveře je vidět na obraz, který ukazuje vývoj člověka, na jedné straně je mužská fyziognomie, na straně druhé ta ženská. "Co schůdek, to deset let života, je hezké, že to neukazuje jen fyzickou stránku člověka, ale i jeho charakter. Chlapec ve věku deseti let má u sebe opici, protože se předpokládalo, že je stejně zvědavý a hravý. Asi nemusím vysvětlovat, proč má dvacetiletý puberťák vedle sebe tele," směje se Holub.

Prostřelené dveře jsou s Rohozcem hodně spojené. V roce 1945 byla na zámku přestřelka s lupičem Karlem Chloubou, který se v panství snažil ukrýt. Protože se zámek nikdy nerestauroval, jsou tu artefakty po přestřelce. Kulky jsou ve zdi i na stropě. "Lupič nemohl uniknout, a tak se nakonec sám střelil do hlavy. Právě po poslední kulce je tahle díra ve stropě. Na parketách pod kobercem jsou navíc dodnes fleky po krvi, protože krev roky nikdo neuklidil," říká průvodce a s úsměvem dodává, že podle policejních záznamů měl lupič v době sebevraždy rozečtené Jiráskovo Temno.

Ženský apartmán měl celkem pět místností, tři z nich jsou nepřístupné, dnes v nich bydlí kastelán. "Bydlím hned za ložnicí hraběnky. Jediná výhoda je asi ta, že to mám kousek do práce," směje se Holub.

Dohromady je v zámku sto místností, něco ke čtyřiceti je jich vybavených a přístupných. Ve druhém patře jsou soukromé místnosti, kde žili jednotliví majitelé. "Tady žila jedna ze sester našeho posledního majitele, která měla v dětství mozkovou obrnu a byla celý život na vozíku. Také její postel byla jediná, která neměla vysoké čelo. Našli jsme ji náhodou u popelnic," říká průvodce.

Jako zázrakem se dochoval i invalidní vozík z první republiky.

V další části byl pokoj hraběnky, maminky Mikuláše. Z oken je vidět do anglického parku, do údolí Dolánky, které vede až na Hrubou Skálu, a ve středu místnosti je pohodlná židle chaise longue. V době komunismu v zámku chvíli sídlila Přírodovědecká fakulta Univerzity Karlovy a následně UMPRUM. Kvůli prezentaci uměleckých předmětů se většina místností přetřela na bílou barvu, až na tuto. Na stěnách jsou tak ještě původní tapety.

"Hraběnka byla malého vzrůstu a říká se o ní, že měla napoleonský komplex. Byla vzteklá a řídila celou rodinu. Její muž Theodor nejspíš proto umřel velice brzy," usmívá se sympatický průvodce, který studoval cestovní ruch a literaturu v Praze.

Ve výklenku na chodbě byla nápaditě schovaná toaleta, aby to ženy neměly na "malou" moc daleko.

Mikuláš měl celkem tři syny, jen nejstarší z nich přežil druhou světovou válku, protože pracoval pro gestapo. Říká se, že několika lidem zachránil život, protože komolil jejich výpovědi. Před několika lety zemřel a veškerý majetek odkázal o 40 let mladší ženě, která se dnes o zámek soudí. "V 90. letech se mu pro nás záhadným způsobem podařilo i přes Benešovy dekrety získat československé občanství a dnes se řeší, zda má jeho žena na zámek nárok. Soud už trvá skoro 30 let," říká ve zkratce Holub s tím, že historie nikdy není černobílá a je pravděpodobné, že ten, komu poslední hrabě za války pomohl, mu po sametové revoluci zase dopomohl k občanství.

Dětský pokoj je plný dobových hraček a našla se i fotografie Theodora, která malým klukům sloužila jako terč pro vzduchovku.

V pracovně služebné je fotografie Vilemíny Dolejšové, s kterou měl Mikuláš dlouholetý poměr a dvě nemanželské děti. "Fotografii nám darovala vnučka paní Dolejšové, která tu jednou byla na prohlídce. O poměru s hrabětem se dozvěděla až od nás. Vzpomínala, jak jí babička vždycky říkala, kdybych já se víc snažila, mohla jsi být hraběnka," směje se kastelán.

Teprve před osmi lety odhalila půda zámku jedno z dalších tajemství rodiny. Vznešená Leopoldina, sestra Mikuláše, které patřil tento modrý pokoj, se ve Španělsku zamilovala do černocha a měla s ním dítě tmavé pleti. "Pro tehdejší šlechtu to byl skandál, a tak Leopoldinu i s dítětem vydědila. Na půdě jsme našli dopisy, ve kterých si rodina později dopisuje s druhou linií ve Vídni, kam se Leopoldina i s dcerou přestěhovala. Obě žily v nuzných podmínkách," říká Holub.

Druhé patro má spoustu skrytých tajemství i z 19. století. V dlouhé chodbě bývaly pokoje, které při návštěvě využívala rodina vzdáleného příbuzného, rakouského diplomata Heinricha Coudenhove-Kalergiho.

Coudenhove-Kalergi si vzal za manželku Asijku Micuko Aojamu, která byla jednou z prvních Japonek v Evropě. Vdala se do šlechtické rodiny sídlící v českých Poběžovicích.

"Díky ženě je v zámku poměrně velká sbírka japonského umění. Tato soška měla panstvo varovat před zemětřesením. Jakmile cítí vibrace, začne kývat hlavou a vyplazovat jazyk," ukazuje Jiří Holub.

S Micuko měl Heinrich celkem sedm dětí. "Byla plodem japonské feudální společnosti, vychována k tomu být krásná a poslušná, neprojevovat za žádných okolností své city. Uměla kaligrafovat, vázat květiny a hrát na japonskou mandolínu. Pobyt v v Evropě ale po smrti svého chotě nenesla lehce. Byla despotická a měla psychické problémy, což se částečně projevilo i na jejích šesti dětech," dodává kastelán.

Jedním z jejích synů byl i podivný hrabě Hansi, který si liboval v nejrůznějších kuriozitách. "K narozeninám si jednou nechal zhotovit kachlová kamna v nadživotní velikosti, která ho zpodobovala, což se stalo velmi populárním v kuloárech české šlechty, my tu máme malou kopii. Na pražském Pankráci ho zase jednou zastavilo četnictvo, protože měl na místě spolujezdce egyptskou mumii, a on prý musel dokazovat, že je tělo už dlouho bez života," uzavírá průvodce, který od začátku června na zámku znovu vypráví příběhy jednoho (ne)slavného rodu.