Německá automobilka NSU v roce 1964 zabudovala Wankelův motor do skromného kupé na bází lidového vozítka Prinz.

Motor byl jako u Volkswagenu Brouk uložený vzadu, kde vynikla jeho kompaktní stavba.

Cestovní model Ro 80 z roku 1967 byl první a také jediný vůz střední třídy navržený od začátku pro Wankelův motor.

Elegantní tvary navrhl Claus Luthe, který později zásadně ovlivnil design automobilů BMW.

V kabině se netypický pohon dal poznat podle otáčkoměru cejchovaného do 8000/min.

Lehký motor byl uložen podélně před předními koly, jež optimálně zatížil pro dobrý záběr.

K velkým zastáncům rotačního motoru patřil Mercedes-Benz, v mediálním archivu má dodnes řadu kreseb a schémat.

K dosažení velkého výkonu postavil motor se čtyřmi rotory. Musel ovšem oželet ideální vedení sacích kanálů ze stran. Sání vedené po obvodu bylo méně účinné.

Schéma názorně ukazuje, že v každé komoře probíhají současně tři cykly. To přispívá k vysokému výkonu na litr objemu.

Jediný oficiálně představený Mercedes s rotačním motorem byl aerodynamický kocept C111 z roku 1969.

Motor byl uložený za sedadly. Karoserie nabízela dost místa pro pozdější nahrazení Wankelu dieselovým osmiválcem, s nímž C111 v roce 1979 dosáhl rychlosti 404 km/h.

Citroën upravil na Wankelův pohon model GS. V této verzi jich prodal jen 837. Později je od zákazníků vykoupil a sešrotoval.

Nejdéle se rotačnímu motoru věnuje Mazda. Nejúspěšnější bylo kupé RX-7 z osmdesátých let.

K vyhlášeným jízdním vlastnostem přispívalo, že motor byl uložený až za předními koly a poháněl kola zadní.

Poslední typ RX-8 s protisměrně otevíranými dveřmi Mazda prodávala do roku 2011.