Otec Eduarda Marka Antonín se do Prahy přistěhoval z Lipnice, kde byl kovářem. Maminka Františka, rozená Švandelíková, pocházela z Orlických hor.

Eduard se narodil 17. března 1917 na Žižkově. S oblibou prohlašoval, že je starší než Československá republika. Ke svérázné pražské čtvrti a jejím rodákům se celý život hrdě hlásil. (Na snímku Klubu přátel Žižkova je zahrádkářská kolonie Na Červené skále, nyní mezi ulicemi Jeseniovou a Jana Želivského.)

Žižkovákem byl celý život. Když vzpomínal na časy komunistického Československa, často vyprávěl o některých stranických funkcionářích, že byli "v první řadě Žižkováci a pak teprve komunisté". Ilustrovalo to pozitivní přístup k lidem, který byl pro něj typický. Klub přátel Žižkova, jehož byl Eduard členem, mu věnoval vzpomínku na svých facebookových stránkách.

Ke skautingu se Eduard dostal za první republiky. V 17 letech vstoupil do skautského oddílu Legio Angelica, vedeného benediktinským knězem Klementem Methodem (na snímku) v pražských Emauzích.

Oddíl byl složený z kluků, kteří chodili ministrovat do kostela. Eduard ministroval v žižkovském kostele svatého Prokopa.

Přezdívku Hroznýš dostal na táboře od skautek, které kritizoval za špatné loupání brambor. V tu chvíli pro ně byl "hrozný". "Mně se ale přezdívka líbila, protože hroznýš byl hodný had Ká z Mauglího," vyprávěl pro DVTV. (Na snímku stojí Eduard zcela vpravo.)

Rok po vstupu do oddílu složil Eduard skautský slib a stal se rádcem družiny Čápů. Z výprav do Prokopského údolí si pamatoval Jaroslava Foglara, který pod přezdívkou Jestřáb vedl v Praze skautský oddíl Dvojka. (Na snímku jsou skauti v Prokopském údolí v roce 1911 zachycení na fotografii zakladatele českého skautingu Antonína Benjamina Svojsíka.)

V roce 1936 odešel jako dobrovolník na vojnu k 1. leteckému pluku T. G. Masaryka na pražské letiště Kbely. Po základním výcviku absolvoval poddůstojnickou školu v Chebu. S plukem se pak stěhoval do Hradce Králové.

Právě v Hradci Králové ho zastihla mobilizace v září 1938. Pro Paměť národa později vzpomínal, jak se vojáci cítili rozčarovaní postoupením pohraničí nacistickému Německu a obsadili sklad zbraní. "Dneska ale vím, že by to byla bývala zkáza národa. Němci by nás vyvraždili. Myslím, že to bylo správné rozhodnutí," dodal.

Po návratu do civilu začal tajně pomáhat Židům, proti kterým zahájil nacistický režim vyhlazovací kampaň. Doručoval jim peníze a nejrůznější materiální pomoc. Byl ale prozrazen a 8. května 1942 zatčen gestapem. (Na snímku je starý židovský hřbitov na Žižkově.)

Jeho advokát postavil obhajobu na tom, že se Eduard se Židy stýkal jen v obchodních záležitostech. Vysvětloval to tím, že prvorepublikový skaut pracoval v realitní kanceláři. Eduard si tak odseděl jen tři měsíce, přestože mohl skončit v koncentračním táboře. (Na snímku jeho propustka z vězení.)

Po propuštění pracoval jako účetní u obchodní a průmyslové společnosti Bananas. (Na snímku jeho potvrzení o zaměstnání z roku 1944.)

Skautingu se Eduard nehodlal vzdát ani za války, kdy ho nacisté zakázali. Děti vedl tajně, pod hlavičkou Dělnické tělovýchovné jednoty na Žižkově. Skauty tehdy kryl pověřenec protektorátního kuratoria pro výchovu mládeže Josef Langhammer.

V květnu 1945 se Eduard zapojil do Pražského povstání. Podle Ústavu pro studium totalitních režimů působil jako spojka mezi vojenským velitelstvím v Karlíně a policií. Mimo jiné podával telefonická hlášení veliteli povstání, generálovi Karlu Kutlvašrovi, o situaci v Karlíně.

Spolupracoval také při vyzbrojování povstalců na pomoc Českému rozhlasu. (Momentka z bojů o boční vchod do budovy rozhlasu v Balbínově ulici.)

V dokumentárním filmu Moje století vypráví Eduard, jak chtěl k rozhlasu také vyrazit bojovat. Zdržel ho ale policista a rozhodnutému skautovi kvůli tomu odjel poslední náklaďák k rozhlasu.

Nejprve byl Eduard naštvaný, pak ale zjistil, že poslední vůz zasáhli Němci. Nikdo nepřežil. "Takže bych nebyl slavnej, ale mrtvej. Takhle je to lepší," říká ve filmu.

Bezprostředně po válce založil na Žižkově s kamarádem Aloisem Vlachem skautské středisko Pochodeň. Brzy poté byl jmenován okrskovým náčelníkem Junáka v Karlíně. Obnovený skauting ale netrval dlouho, komunisté ho krátce po únorovém puči v roce 1948 znovu zakázali. (Ilustrační foto.)

Po komunistickém převratu se Eduard s manželkou a přáteli od skautů zapojili do protikomunistické odbojové skupiny „Dr. E. Beneš“. Chystali se pomáhat s přechodem hranic na západ, podporovat stíhané novým režimem nebo vydávat a roznášet letáky.

Než mohli svoji činnost pořádně rozjet, pozavírala je začátkem roku 1949 Státní bezpečnost. Jejich případ šel k soudu v době procesu s Miladou Horákovou, kdy ve vykonstruovaných kauzách padaly vysoké, exemplární tresty. Hroznýšovi hrozilo 25 let, ale zarputile zapíral. Nakonec dostal deset let, jeho žena ještě o rok více. Jejich pětiletý syn, Eduard mladší, putoval do dětského domova v Počernicích.

První dva roky trestu strávil Eduard v Horním Slavkově, kde se budovaly lágry a šachty pro těžbu uranu. Pak byl tři měsíce ve věznici na Borech, kde nemusel pracovat. Čas si krátil myšlenkami na skauting. „Představoval jsem si, jak na Rohanském ostrově bude skautské středisko. Sehnal jsem si tužku a na toaletní papír si vše kreslil. Nákresy se mi podařilo propašovat až domů,“ vyprávěl později pro Paměť národa.

Na dalších pět let skončil v Jáchymově, v táboře Mariánská. Uranová ruda odtud putovala do Sovětského svazu v rámci projektu s krycím jménem Chalupa. Informace o těžbě, dodávkách a cenách byly přísně tajné.

Eduard tu pracoval bez ochranných pomůcek na ruční třídírně rudy. Se spoluvězni se snažili míchat ji s kamením tak, aby prošla kontrolou, ale zároveň obsahovala cenné suroviny co nejméně: „Čistej smolinec jsme do Ruska neposílali. Každý týden jely dva vlaky – strašný množství,“ vzpomínal pro Paměť národa.

Několikrát musel do korekce, ke zostřenému trestu. „Na Mariánské byl nějakej Vašíček. To byl vrchní číšník z Plzně, pak se z něj stal nadporučík. Toho potkat znamenalo jít na čtrnáct dní do korekce. Korekci představovala betonová stavba s několika místnostmi, kde nebyla lůžka, jenom beton. Netopilo se tam. Obyčejně nás tam dávali v zimě," líčil Paměti národa.

Ani v lágru nepřestal Hroznýš skautovat. "I slib se tam skládal. Praskly na to troje spodky. Jedny bílý, jedny červený a jedny modrý, abychom mohli mít vlajku, a slib se skládal na vlajku," vzpomínal pro Paměť národa.

Na šachtě si schovával osobní věci v nepromokavém obalu na vojenský obvazový balíček. Například svůj vězeňský deník. Sešit, kam napsal i pohádku pro svého syna, se mu z lágru podařilo propašovat ven.

Po sedmi letech byl v roce 1956 z vězení podmínečně propuštěn. Po návratu domů se živil na stavbách jako dělník.

Když se v roce 1968 začal komunistický režim uvolňovat, podílel se Hroznýš na další obnově skautské organizace v Československu. Jako jeden ze zkušených vedoucích pomáhal zakládat oddíly a budovat organizaci hnutí. Skauti vyjeli na tábory a začali se scházet během roku. V roce 1970 ale komunisté hnutí znovu zakázali.

Během takzvané normalizace v 70. a 80. letech fungovala řada oddílů pod turistickými či vodáckými organizacemi nebo jako mládež Českého svazu ochránců přírody. Některé pokračovaly ve skautském duchu pod hlavičkou Pionýra. Eduard byl jedním z náčelníků ilegálního skautského okrsku na Praze 2.

Přestože byl jako bývalý politický vězeň pod dohledem Státní bezpečnosti, udržoval kontakty se spřátelenými oddíly. Podporoval a navštěvoval například 43. oddíl pražských skautů vedený Petrem Maišaidrem zvaným Kim. Tento oddíl i v komunistické době nosil skautské kroje a jeho členové skládali skautský slib. Eduard si nový kroj nechal ušít v říjnu 1988, protože očekával, že režim brzy padne. Uvedl to později pro stránky Junáka.

I ve vysokém věku zůstával aktivní a v dobré kondici. Překonal rakovinu i dočasné ochrnutí nohou. Pořád byl mezi dětmi a mladými, na besedách i při skautské činnosti. Byl členem čestného Svojsíkova oddílu a Skautského oddílu Velena Fanderlika, tedy sdružení oldskautů zapojených do 3. odboje a exilových skautských organizací.

Za celoživotní službu skautingu obdržel Eduard Marek v roce 2009 nejvyšší skautské vyznamenání, Řád stříbrného vlka. Ten byl zřízen už v roce 1919 a najednou ho může nést jen 12 žijících nositelů. Je obdobou nejvyššího celosvětového skautského vyznamenání Bronzového vlka udělovaného mezinárodním ústředím.

Kromě toho byl Hroznýš držitelem řady dalších vyznamenání - Junáckého kříže Za vlast 1939–45, Za službu vlasti, Medailí povstání 1945, Medailí Zasloužilý bojovník II. stupně či Řádem junácké lilie.

Angažoval se ve Společnosti křesťanů a Židů či Konfederaci politických vězňů ČR. (Na snímku je Eduard Marek u Národního památníku na Vítkově, zcela vpravo.)

Přátelé o Eduardovi říkají, že celý život zůstal mladý. Dokázal to například v červnu 2019, kdy v Paraškole Impact absolvoval tandemový seskok padákem. To mu bylo 102 let. Stal se tak jedním ze tří nejstarších lidí na světě, kteří s padákem seskočili.

V červenci 2019 prezentovali jeho příběh čeští skauti na jamboree v Západní Virginii v USA. Jamboree je celosvětový sraz skautů a skautek organizovaný světovou skautskou organizací (WOSM). Koná se jednou za čtyři roky a účastní se ho kolem 40 tisíc mladých lidí.

V posledních letech psal Eduard Marek své paměti. Žil sám v Praze na Spořilově, teprve po dovršení sta let se přestěhoval do domu s pečovatelskou službou v Braníku. Používal mobilní telefon i počítač, pročtením e-mailové schránky začínal každý den. Měl účet na Facebooku, přes který s přáteli také komunikoval.

Okolí neustále něčím překvapoval. V červenci 2021 dal na své facebookové stránky Ústav sociálních služeb v Praze 4 tuto fotku s textem: "Tento týden se tu v kanceláři jen tak mimoděk stavil pan Marek s tím, že byl před pár dny oceněn Českou atlantickou komisí NATO titulem Plukovník – Velitel." Autor příspěvku dodal, že by mu nejspíš měli v domově s pečovatelskou službou začít salutovat.

Po úrazu z roku 2021 přestal Hroznýš chodit. Dál ho ale navštěvovali přátelé. Zemřel 22. ledna 2022, necelé dva měsíce před 105. narozeninami. Vzpomínku mu věnovala i slovenská prezidentka Zuzana Čaputová, jež mu v roce 2019 předávala ocenění za občanskou statečnost Biela vrana. "Dělejte každý den dobrý skutek a služte své zemi a bližnímu – toto pravidlo Eduard Marek oddaně naplňoval po celý svůj život. Přesto byl vězněn oběma totalitními režimy, nacisty a komunisty za pomoc těm, kteří to nejvíce potřebovali," napsala na svůj Facebook.