Kuponová privatizace byla součástí velké ekonomické transformace, kterou si tehdejší Československo (a později státy samostatně) prošlo po pádu komunistického režimu. Proběhla ve dvou vlnách, z nichž každá měla předkolo a několik kol. Předkolo první privatizace začalo 17. února 1992, tedy přesně před třiceti lety, a trvalo do 31. ledna 1993. Snímek z ledna 1992 zachycuje tisk kuponových knížek ve společnosti Obchodní tiskárny Kolín.

Na fotografii ze září 1991 vidíte, jak vypadala kuponová knížka. Kuponová privatizace představovala jednu z metod velké privatizace, která se týkala velkých firem. Další majetek byl dále "odstátněn" restitucemi, část převedl stát na obce a menší provozovny se prodaly v aukcích v rámci malé privatizace.

Kuponová metoda spočívala v tom, že si široká veřejnost mezi sebe rozdělila část státního majetku pomocí takzvaných investičních kuponů. Ty lidé obdrželi od státu a kupony pak mohli podle svého výběru vyměňovat za akcie zhruba 1700 privatizovaných podniků. Ilustrační snímek ukazuje podobu kuponové knížky.

Tehdejší federální ministr financí Václav Klaus se na snímku z dubna 1992 podepisuje na kuponovou knížku během své autogramiády v obchodním domě Kotva. Právě Klaus byl jedním z architektů kuponové privatizace.

Dalšími hlavními strůjci byli tehdejší Klausův poradce pro ekonomickou reformu a privatizaci Dušan Tříska (zde na snímku z roku 1991)...

... a ministr bez portfeje pro správu národního majetku a jeho privatizaci a taktéž Klausův poradce Tomáš Ježek (vlevo vzadu). "Když jsme se na jedné poradě se zahraničními experty na vládním zámku v Kolodějích procházeli s Dušanem Třískou po parku, vzpomněli jsme si na dětská léta, na potravinové lístky. Tak vznikla myšlenka na nějaké papírky, kupony, za které lidé budou získávat majetek státu," vzpomínal později Ježek.

Každý dospělý občan si mohl zakoupit kuponovou knížku a kolek v hodnotě 1035 korun a tím se zapojit do směny investičních kuponů za akcie podniků. V obou vlnách (druhá se konala už pouze na území Česka od 1. října 1993 do 3. prosince 1994) byl zprivatizován majetek za 367,5 miliardy korun. Snímek zachycuje frontu zájemců před jedním z registračních středisek pro kuponovou privatizaci v Praze.

Knížka obsahovala deset kuponů po 100 bodech. Každý člověk neboli držitel investičních kuponů (DIK) mohl uplatnit poptávku po vybraných akciích v kurzu, který byl stanoven pro příslušné kolo. Lidé na snímku z roku 1994 čekají ve frontě před vchodem do registračního střediska v Ostravě.

Pokud poptávka nepřevyšovala nabídku, akcie byly zájemcům v zaknihované formě připsány na účet ve Středisku cenných papírů. Zbytek akcií dané společnosti postoupil do dalšího kola. Na fotografii z ledna 1993 postávají majitelé kuponových knížek před kanceláří investičního fondu Czech Coupon Invest v pražské Rytířské ulici.

Pokud poptávka převyšovala nabídku, všechny akcie firmy postoupily do dalšího kola. Zbytek akcií po posledním kole zůstal Fondu národního majetku. Na fotografii z ledna 1992 postávají další zájemci před jedním z registračních míst v Praze.

První vlny se zúčastnilo 5,98 milionu občanů a 264 investičních fondů, do druhé vlny se zapojilo 6,16 milionu občanů a 353 fondů. Na snímku z ledna 1992 si muž registruje kuponovou knížku v jednom z pražských středisek.

Občané mohli do akcií investovat buď přímo, nebo prostřednictvím investičních fondů. Na fotografii z ledna 1993 postávají majitelé kuponových knížek před kanceláří investičního fondu Czech Coupon Invest v pražské Rytířské ulici.

Fotografie z Prahy z ledna 1992 opět zachycuje frontu lidí, kteří si chtěli zaregistrovat kuponovou knížku. Kuponová privatizace, která patřila mezi hlavní způsoby přechodu od centrálně plánované ekonomiky k tržnímu hospodářství, má dodnes řadu zastánců i odpůrců.

Například ekonom Evžen Kočenda se v minulosti nechal slyšet, že kuponová privatizace nesplnila svůj účel, kterým bylo odstátnění podniků. Jako klad ale vyzdvihl například to, že privatizace probíhala rychle. "A pokud ji budeme posuzovat jako velký experiment, pak rozhodně měla svoji hodnotu," řekl také. Snímek ze září 1991 ukazuje prodej kuponových knížek na poště v Jindřišské ulici v Praze.

Naopak podle ekonoma Roberta Holmana privatizace umožnila každému občanovi získat kousek státního majetku a naložit s ním podle vlastního uvážení. Nevyplnila se ani obava, že kuponová privatizace vytvoří příliš rozptýlené vlastnictví, uvedl v minulosti. Ilustrační snímek ukazuje podobu kuponové knížky.

Historik Jakub Rákosník z Ústavu hospodářských a sociálních dějin Filozofické fakulty Univerzity Karlovy pro online deník Aktuálně.cz uvedl, že kuponová privatizace byla jen vrcholek celého privatizačního procesu, a nelze ho tedy ani odděleně hodnotit. "Transformaci jako celek bych považoval za úspěšnou, byť s výhradami," řekl. Fronta zájemců před jedním z pražských registračních středisek na snímku z roku 1992.

"Také bych v souvislosti s tím zdůraznil čtyři věci. Zaprvé, daleko temnější a důležitější je období těsně před samotnou privatizací, kdy postkomunističtí manažeři získali obrovský prostor pro machinace. Tam by se naše pozornost při kritice řízení privatizace měla spíš zaměřit. Zadruhé, za problematičtější než kuponovou privatizaci bych považoval model neprůhledného prorůstání bank a průmyslu v 90. letech, který zpomaloval restrukturalizaci a usnadňoval tunelování," popsal Rákosník. Snímek ukazuje podpis Václava Klause v kuponové knížce.

Zatřetí se podle Rákosníka může také zpětně zdát, že šoková terapie, jak o kuponové privatizaci mluví, byla chybou a byla uspěchaná. "Na druhé straně je nutné vzít v potaz, že při postupnější transformaci by společenské napětí bylo silnější a sociální konflikty daleko výraznější. Začtvrté, kuponová privatizace byla v jisté míře nouzovým řešením tam, kde o podniky neměl zájem nějaký silný zahraniční investor. Ani to však nebylo z dlouhodobého hlediska všespásné řešení, jak vidíme na dnešním vysokém odlivu dividend z Česka do zahraničí," doplnil historik. Ilustrační snímek ukazuje podobu kuponové knížky.

Klaus za základní ideu kuponové privatizace označil rychlé oddělení podniků od státu. Tento cíl podle něj splnila. Zde na snímku z roku 1992.

Naopak prezident a někdejší bývalý šéf ČSSD a předseda vlády Miloš Zeman reformu nazval podvodem století. Zde na snímku z roku 1996.

První československý (a později český) prezident Václav Havel na fotografii z prosince 1991 přebírá kuponovou knížku. Havel se ke kuponové privatizaci vyjadřoval neutrálně a výrazně proti ní nevystupoval. Skutečnost, že miliony občanů projevily zájem o investiční kupony, považoval za neformální vyjádření jejich podpory. Na druhou stranu ale například upozorňoval na legislativní nedostatky. V roce 2006 pak v jednom z rozhovorů kritizoval privatizační fondy, protože "mnohé z nich si privatizovaný majetek, který měly spravovat, normálně přivlastnily".

Jsou to právě hlavně podvodné fondy, proč kuponová privatizace dodnes odborníky rozděluje. Mnozí lidé v těchto fondech přišli o akcie, někteří si naopak dobrou investicí pomohli až k několikanásobku průměrné hodnoty. Zájemci o uložení investičních bodů do Harvardských fondů stojí v dlouhé frontě před sídlem společnosti. Snímek z druhé privatizační vlny z prosince 1993.

Právě fondy se staly hybateli a nakonec i vítězi kuponové privatizace. Nejprve se jim díky masivní reklamní kampani (například pověstná "jistota desetinásobku" Harvardských fondů Viktora Koženého) podařilo zlomit počáteční nedůvěru občanů a zajistit jejich masivní účast. Šéf Harvardských fondů Kožený na snímku ze srpna 1993 před sídlem společnosti.

Občané také ve velké míře fondům důvěřovali více než vlastnímu úsudku a svěřili jim své investiční kupony - v první vlně přes 71 procent všech investičních bodů, ve druhé 64 procent. Šéf Harvardských fondů Kožený na snímku ze srpna 1993 před sídlem společnosti.

Výsledkem kuponové privatizace byl stav, kdy většinu takto privatizovaných firem ovládly fondy. Velký podíl měly především fondy zřízené bankami, které byly v té době ještě většinou státní. Jedna z úřadoven Harvardských fondů na snímku z ledna 1992.

Řada fondů a tedy i majetku držitelů investičních kuponů skončila v rukou různých podnikavců, kteří dokázali využívat nedokonalé legislativní úpravy, často na úkor drobných akcionářů. Některé kauzy vytunelovaných společností zaměstnávaly soudy mnoho let. Jedna z úřadoven Harvardských fondů na snímku z ledna 1992.

První velká korupční aféra, která souvisela s privatizací, vypukla v říjnu 1994. Někteří politici ji využili ke zpochybnění celého procesu kuponové metody odstátnění majetku. Kauza se týkala tehdejšího šéfa Centra kupónové privatizace a Střediska cenných papírů Jaroslava Liznera (na snímku z roku 1994).

Skutečné majitele kupony privatizovaných firem přineslo až následné přeskupování akcií v držení fondů a prodej jejich balíků konkrétním zájemcům. Mnoho firem ale bylo kuponovou metodou privatizováno pouze z části, velké balíky akcií vláda prodala formou dražeb, veřejných soutěží nebo přímých prodejů.

Kuponová privatizace dala také vzniknout některým dnes významným firmám, především investiční skupině PPF Petra Kellnera (na snímku). Tehdejší První privatizační fond (dnešní PPF) získal v kuponové privatizaci akcie více než dvou stovek společností.