Vydáváme se na čtyřdenní jízdu po Česku. Obytné auto si půjčujeme v malé rodinné půjčovně Caravan Adventure, kterou založili tři kamarádi.
Petr Beran, Jakub Janouch a Ondřej Mirovský (zleva doprava) sami jezdili karavanem už několik let a rozhodli se své zkušenosti využít v byznyse. Tři auta půjčují ostatním a když s nimi zákazníci nejezdí, vyrazí s nimi do světa s rodinou sami.
Toto je „garáž“, tedy velký kufr, do kterého se vejde potřebné vybavení na cestu, například stůl, křesla, žebřík, konev na doplňování vody, ale i kola či potraviny. Prostor se dá vytápět, takže v něm lze i spát.
Zde je lahev s plynem na vaření.
Tento kýbl se používá například na mytí nádobí v kempech. V autě je dobré šetřit vodou a mýt nádobí mimo něj a sprchovat se jen krátce. Kýbl se dá jednoduše složit, aby zabíral málo místa.
Zkouším si, jak funguje sprcha. Baterie je schovaná v rozkládací stěně umístěné na toaletě. Nejlepší je svlažit se vodou, pak ji zastavit, namydlit se a rychle se opláchnout. Okénko dodá do „koupelny“ čerstvý vzduch a pomůže ji po sprchování vysušit. Před jízdou se však musí, jako všechna ostatní okénka v obytné části, zavřít, aby nevytvářelo zbytečný odpor vzduchu a nepoškodilo se.
Sedadlo pro řidiče i spolucestujícího lze otočit proti směru jízdy, dobře si na něm pohovět a bavit se s lidmi sedícími za stolem na sedačce.
Po instrukcích, jak se vytahuje markýza, zapaluje sporák, vypouští odpadní voda a čerpá nová, vyjíždíme na cestu po Česku. Auto řídí Klára Hájek Velinská, zkušená karavanistka a bloggerka.
První cesta vede do A.T.C. Autokemp Golf Poděbrady. Noc pro dvě osoby v obytném autě tam stojí 380 korun. V areálu je k dispozici upravená louka, ohniště, restaurace, dětské hřiště, kuchyňka, sprchy, posezení a venkovní stoly na ping-pong.
Obsluha kempu byla milá, prostředí bylo čisté a upravené. „V covidu jsme byli zavření, ale vydávali jsme alespoň jídlo s sebou. Kontakt s lidmi mi velmi chyběl. Po covidu sem přijíždělo mnoho nováčků a měli velké nároky na rychlost obsluhy a šíři poskytovaných služeb, takže to bylo hodně náročné. Nyní se to už trochu usazuje,“ říká správkyně, která by si ráda s rodinou jednou pořídila obytný vůz a jezdila s ním do přírody.
Kdo chce elektřinu, musí si připlatit 150 korun.
Zvlášť se platí také za sprchu.
Pro Kláru začíná kempování v okamžiku, kdy si rozloží stůl a křesílka.
Mě okouzlují „pičutky“ – kroksy nebo jakékoliv boty s gumovou podrážkou na ven po kempu, které zrychlují a zjednodušují přezouvání.
Do auta si nikdo nechce zanášet špínu, a tak se v něm chodí naboso nebo v pantoflích. Bez „pičutek“ je však neustálé přezouvání dosti velká otrava, proto je dobré je mít v základní karavanové výbavě.
Krátce po naší siestě přijíždějí ke svému obytňáku manželé Čítkovi. Vladislav Čítek je majitelem strojírenské firmy VOPSS Řepeč a Jana Čítková je zdravotní sestra. Ve volných chvílích jezdí po Čechách a vyrážejí na kolech či pěšky do přírody kolem.
A začíná družba. Vyměňujeme si občerstvení, začínáme si tykat a za chvíli jdeme na prohlídku jejich motorizovaného domku.
Je luxusní. Obsahuje například minibar na víno a „skleničky“ na oslavy. V obytných autech ale nádobí není skleněné, protože by se snadno rozbilo, ale z plastu. Stejně tak i talíře a misky nejsou z keramiky, ale z takzvaného melaminu podobného svými vlastnostmi plastu. Vždy se musí počítat s tím, že se nepodaří skříňky před jízdou správně zavřít a věci se z nich mohou vysypat.
Voyager měl také dvě televize, kdyby se manželé chtěli každý dívat na jiný program nebo děti na pohádky.
Vladislav Čítek předvádí, jak na cestě sám rád dělá domácí práce. „Vše je jiné, moc mě to na cestě baví. Pro chlapy je takové auto něco jako velký angličák,“ vysvětluje.
A následně názorně ukazuje, co to znamená „jít na letiště“ – téma, které řeší každý karavanista – jak se co nejlépe, nejčistěji a nejekologičtěji zbavit přírodního odpadu, exkrementů.
Po družbě jdeme pěšky kolem Labe do Poděbrad.
Zhlédneme starou vodní elektrárnu.
Kolonádu a staré prvorepublikové domy.
Kolonádu a staré prvorepublikové domy.
Po návratu do kempu si hovíme.
Večer si rozděláváme oheň, opékáme buřty a na popovídání k nám přichází Michal Sixta – správce jedné z největších českých facebookových karavanových skupin Obytňákem křížem krážem.
Vypráví nám například o tom, jak si při koupi velkého obytňáku raději pořídil hned několik světel, aby je rychle namontoval, když nějaké cestou urazí. Jak si dvakrát v cizině zajel do míst, kde pak musel stovky metrů couvat, či jak se málem nevešel do zužující se uličky.
Ráno se seznamujeme s dalšími sousedy. Ivanou a Milošem Kadaňovými, kteří si první obytný vůz koupili už v roce 1983. Nyní mají třetí a jezdí všude po světě. V cizině, nejčastěji ve Španělsku, strávili už 12. sezonu.
Spolu s nimi křižuje svět také čivava Terinka.
Loučíme se, balíme a za pár minut už míříme na druhé místo. Sedačky v obytné části vozu mají pásy, takže jde i cestou sledovat, co se děje ve světě, a projít si e-maily.
Druhým místem našeho pobytu je Duo camp Branžež. Místo, kam za socialismu jezdily hlavně rodiny s dětmi pod stany.
Nyní do něj mnohem častěji jezdí lidé v obytňácích.
Než si ale rozložíme stůl a křesílka, musíme postavit auto na klíny, protože nestojíme na rovné ploše.
Kde je třeba auto podložit, ukazuje malá vodováha.
Na klíny se najíždí pomalu a navigátor hlásí řidiči, zda je třeba ještě maličko přidat, nebo ubrat.
Poté se vydáváme na procházku Českým rájem.
Procházka lesem je v horkém dni osvěžující.
Osvěžující je také občerstvení v restauraci Na krásné vyhlídce s širokým výhledem do kraje.
Na Branžeži se pak osvěžujeme v Komárovském rybníce.
A dlouho do noci si povídáme a po malé večerní procházce kempem usínáme.
Toto je obydlí takzvaných „stáláků“ – lidí, kteří mají pronajaté stání i na několik let, přijedou na něj karavanem, přistaví k němu stan, vybaví ho nábytkem a třeba i malou zahrádkou a jezdí do něj jako na chatu.
Pěstují si tam bylinky, zeleninu v truhlících, okrasné květiny a v květináčích si vytvářejí i malé skalky.
Standa z Jizerských hor právě natírá přistavené lavičky se stolem.
Vladimír Kubla si dopřává ranní cigaretu a rozplývá se nad tím, jaká v kempu panuje pohoda. „Zastavil se tu čas. Lidi tu jsou na sebe hodní. Nikdo nikomu nic nezávidí, známe se a pomáháme si,“ říká.
„Stáláci“, většinou senioři, se hodně navštěvují, o víkendu se dávají dohromady s takzvanými „víkenďáky“, kteří mají také pronajatá místa na dlouho, ale jezdí do kempu jen po práci.
Zde jsou Novákovi. Miluše Nováková si přála jezdit s „boudou“ za autem celý život. Vlastimil Novák jí její sen splnil ke zlaté svatbě.
Vzal starou firemní dodávku a přestavěl ji na obytný vůz. Kromě své práce investoval do zateplení a obložení a další úpravy desítky tisíc korun.
Miluše si vyzdobila stěny obrázkem vyrobeným z talismanů z oblíbených cest k moři.
Pak už stačilo jen přistavět „kuchyňku“, tedy stan s vařičem, a mohli vyjet na svou první cestu.
Nádobí jdu umýt do umývárny, abych šetřila vodu v autě.
O kemp se stará Markéta Forejtová (vlevo), která ho postupně zvelebuje se svou rodinou. Před lety v něm sama začínala jako brigádnice. Pak s manželem koupili restauraci, pak přilehlé pozemky, pak vybudovali umývárnu a toalety a až pak si postavili vlastní dům.
Příjemná rodinná atmosféra je znát na každém kroku. Markétina maminka jezdí své dceři vypomáhat, když je potřeba. Nám například připojovala elektřinu a přebírala od nás peníze za ubytování. Noc pro dvě osoby v obytném autě stála 450 korun (s elektřinou, sprcha se platila zvlášť).
Markétin tchán zase pomáhá s technickými věcmi, například odvozem odpadních vod. „Když je v létě sezona, jezdím třeba i dvakrát denně,“ říká.
Vyrážíme na třetí místo na spaní, do penzionu a kempu Harasov na Kokořínsku.
Cestou se stavujeme na tábořišti U Splávku.
Pro karavanisty je to nejlevnější místo pro kempování. Dnes stojí ubytování pro dva dospělé s obytným autem 300 korun za noc, před pěti lety to bylo třikrát méně. Vybavené je několika venkovními ohništi a užitkovou vodou.
A také dvěma kadibudkami, pánskou a dámskou.
„Měli jsme tu i toitoiky, ale ty už vždy po dvou dnech strašně smrděly, takže jsme se vrátili k suchým záchodům. Jsou mnohem lepší,“ vysvětluje správkyně tábořiště Bohumila Najmanová, která si ubytováváním v přírodě přivydělává k důchodu.
A přijíždíme do Harasova.
Krásné místo u rybníka a skal má nejmoderněji vybavené příslušenství.
Sprcha, toaleta, kuchyňka a elektřina nás vycházejí na 800 korun. Ačkoliv je tato cena na české karavanové poměry vysoká, pokud by byla příjemná obsluha, což bohužel nebyla, nevadilo by nám si ji zaplatit i příště.
Parkujeme u potůčku pod olšemi a vaříme si na místě. Šéfkuchařka Klára připravuje specialitu – špagety se vším, co zbývá v lednici.
Oheň se musí po odstavení hrnců okamžitě vypnout. Mohlo by se na něj jinak zapomenout, což by byl velký průšvih – v nejjemnějším hororovém scénáři by mohl dojít plyn, ve středním by se mohla roztříštit skleněná deska při přivírání plotny a v nejhorším by mohl obytňák začít hořet.
Po pozdním obědě si povídáme až do večera.
Ještě jeden večerní čaj.
Ráno mě čekají klasické ukončovací práce jako je čistění vozu a vynášení toalety.
Přijíždím do „servisu“ – místa, kde se vylévají lejna, vyplachují se nečistoty, vypouští odpadní voda a napouští nová pitná.
Při vylévání záchodu jsem příjemně překvapena tím, že obsah chemické toalety tvoří po vhození tablety pouze modrou vodu. Vše se rozložilo a ani to nesmrdí. Uf.
Záchod se musí ještě vypláchnout, ale pozor. Vždy se do něj musí dát jen hadice s užitkovou vodou, aby se nekontaminoval obsah kohoutku s vodou pitnou.
Pákou se vypustí odpadní voda z mytí nádobí a sprchování. Musí vytéct všechna, což trvá několik minut. Ventil se musí poté pořádně dotáhnout, aby po sobě obytňák nezanechával na silnici stopy, protože nelze vylít dokonale vše, zvlášť když se spěchá.
A teď nás čeká cesta zpět do půjčovny. Půjčení auta na čtyři dny vychází v květnu bez dalších slev na necelých 12 tisíc korun, kdybychom si ho půjčily v červenci a srpnu, zaplatily bychom zhruba 18 tisíc a v listopadu až lednu by nás čtyřdenní dámská jízda vyšla na necelých 10 tisíc korun.
Ačkoliv jsme najely jen 250 kilometrů, zážitky budeme vstřebávat ještě dlouho.
Má kamarádka mě naučila jedno pravidlo. „Zážitek stojí tolik, kolik dalších let na něj vzpomínáš. Když dáš za dovolenou 100 tisíc a vzpomínáš na ni 10 let, stála tě jen 10 tisíc,“ vštěpovala mi. Vím, že na tuto cestu budou vzpomínat celý život, takže byla „za hubičku“.
11/81