„Šel jsem do džungle s ostatními vesničany. Najednou došlo k výbuchu,“ vzpomíná pro agenturu AFP 40letý Ali Hossejn. „Křičel jsem z plných plic,“ líčí událost ze začátku loňského roku, kdy ho pozemní mina při sběru dříví na otop připravila o nohu. (Ali Hossejn v bangladéšské vesnici Ashartoli na hranici s Myanmarem, 19. prosince 2025.)

Sousedé se ho snažili zachránit - zastavit proudící krev. „Zvedli mě, sebrali utrženou nohu a odvezli mě do nemocnice,“ popisuje.

Lékaři Hossajnovi nohu amputovali u kolene. „Moje žena mě musela nosit na zádech,“ ukazuje na strmé svahy kolem svého domu, zatímco vzpomíná na měsíce po výbuchu.

O rok později chodí s protézou a berlí, ale vrátit se ke své práci na kaučukové plantáži nemůže. Denně potřebuje 2,50 dolaru na léky, jeho dva mladí synové tedy převzali jeho dřívější nebezpečnou práci a po škole sbírají dřevo na otop.

Zbraně z cizí války proměnily lesy, farmy a stezky v okolí Ashartoli ve smrtící pasti. (Varování před pozemními minami, 19. prosince.)

Východní hranice Bangladéše s Myanmarem protínající lesy a řeky je dlouhá 271 kilometrů, z nichž většina není nijak označena. Po celé generace ji vesničané den co den překračují, aby nasbírali dřevo na otop nebo obchodovali. (Příslušníci bangladéšské pohraniční stráže v obrněném vozidle, 19. prosince.)

Příběhy podobné tomu Hossajnovu se opakují v celé pohraniční oblasti. (Příslušníci bangladéšské pohraniční stráže při hlídce v okrese Bandarban.)

„Šlápl jsem na hromadu suchého listí a došlo k výbuchu,“ svěřuje se pro změnu 47letý Mohammed Abú Taleb, zatímco se opírá o berli. „Ztratil jsem tím celý svůj život.“

Podle Mezinárodní kampaně za zákaz pozemních min, která podrobně popisuje „masivní“ a rostoucí používání těchto zbraní, je Myanmar v tomto směru nejnebezpečnější zemí na světě. V roce 2024 tam bylo zaznamenáno přes 2 tisíce obětí, dvojnásobek oproti předchozímu roku. (Příslušník bangladéšské pohraniční stráže při kontrole zóny označené červenou vlajkou, oblast je zanesena pozemními minami, 19. prosince.)