V odlehlém horském průsmyku ve východním Turecku překračují cestující z Íránu hranici se směsicí strachu, vyčerpání a úlevy. Dorazili po týdnu poznamenaném válkou a náročné cestě autem nebo vlakem. (Vyfoceno na hranicích v turecké provincii Van, 10. března.)

Hraniční přechod Kapikoy z iránské strany obklopují zasněžené hory. V posledních dnech přejely hranici stovky lidí, nyní je zde stálý proud v obou směrech, protože válka USA a Izraele s Íránem se rozšiřuje po celém regionu. (Dvě sestry, Shaylin (9) a Celine Azizour (11), překročily hranici do Turecka se svou matkou. Cestují z Teheránu do Istanbulu v naději, že se nakonec dostanou do Londýna, vyfoceno 10. března.)

Někteří říkají, že uprchli, protože na jejich města padaly bomby. Jiní se rozhodli odejít poté, co ztratili kontakt s blízkými. Každý má jiný důvod k odchodu – ztráta práce, nemocný příbuzný, kterého musí navštívit, nebo život narušený konfliktem.

Ebrahim Eidi (61) byl nedávno v Teheránu. Podle něj mnoho Íránců vyčkává, zda americko-izraelský útok vládu dostatečně oslabí, aby mohly vypuknout protesty. Část lidí prý věří, že opozici by mohl v takovém případě sjednotit Rezá Pahlaví, syn posledního íránského šáha.

„Lidé čekají, až se něco stane, až dojde k nějaké změně. Chtějí, aby se vláda zcela změnila, a mnoho lidí říká, že čekají na Rezu Pahlavího,“ říká Eidi. On sám opustil Írán před 34 lety, kdy odešel do Nizozemska. Tam pracuje s žadateli o azyl a uprchlíky v táborech.

Do Íránu se Eidi vrací zhruba jednou ročně. Tentokrát, jak řekl, se situace zdála být jiná. Lidé zůstávají v Iránu a vyčkávají, co se bude dít.

Leila (45 let) cestovala opačným směrem - zpět do Íránu. Poté, co ztratila kontakt se svou rodinou v Šírázu, se rozhodla vrátit z Istanbulu, kde příležitostně pomáhá akademikům pracujícím pro německý historický ústav. Plánuje zůstat v Íránu, dokud válka neskončí.

„Jak mohu být v bezpečí, když cítím, že moje rodina je možná v nebezpečí?“ Jeden z jejích bratrů je vážně nemocný a v kómatu, což její obavy ještě zvyšuje. I přes válku je pro ni fyzické setkání s rodinou lepší než čekat v zahraničí.

„Nemohu je ochránit před bombami. Ale cítím, že s nimi musím být a pomáhat, byť možná zemřeme společně,“ říká Leila.

Hamid Shirmohammadzadeh se krátce před válkou musel kvůli vypršení víza vrátit do Íránu. Když byl Teherán napaden, uprchl. V Tokiu si předtím vybudoval nový život.

„Den před začátkem války jsem byl v Teheránu… Pak začaly padat bomby, tak jsem přišel do Turecka,“ říká Shirmohammadzadeh. Jeho manželka, syn a dcera ve věku 9 a 10 let čekají nyní u hranic, zatímco on žádá japonské úřady o pomoc se zajištěním víz pro ně. „Pracoval jsem v Japonsku, platil daně a dodržoval pravidla. Nechápu, proč mi teď nepomáhají.“

Mohammad Soltanzadeh, který žije v Hamburku a pochází z Afghánistánu, byl na návštěvě u příbuzných v íránském Mašhadu. Na cestu po zemi se musel vydat, protože byly zrušené letecké spojení.

„Cesta byla velmi vyčerpávající. Jeli jsme vlakem asi 24 hodin, pak jsme cestovali čtyři hodiny autem a nakonec jsme přijeli taxíkem,“ líčí Soltanzadeh. Mašhad popsal jako klidné město, a to navzdory nepokojům. „Lidé byli trochu smutní a truchlili, ale nebyli ve stresu. Obchody byly otevřené, trhy a nákupní centra fungovaly a lidé pokračovali ve svých činnostech. Život šel dál,“ pokračuje.

Egyptský tovární dělník Mohammad Fauzi (46) překročil hranici z Íránu bez turecké SIM karty, bez místní měny a bez znalosti jazyka. Měl pouze telefonní čísla dvou egyptských přátel v Ankaře a Izmiru – a plán dostat se do Káhiry. „Situace je velmi obtížná, práce se zastavila. Nemůžu pracovat, nemůžu zůstat, protože situace je teď nebezpečná, takže chci jet domů, do své země.“

Yasna (63) překročila hranici z Íránu s manželem a jednou ze svých dcer. Cestují do Antalye na jižním pobřeží Turecka, aby navštívili další dceru, která tam žije s rodinou.

„Přijela jsem za svou dcerou – neviděla jsem ji šest let. Má tam děti a já mám dvě vnoučata. Nevím, co říct o situaci v Íránu, vrátíme se tam,“ je odhodlaná Yasna.