Rabín Simcha Krakowski, který patří k hlavním organizátorům poutí do Leżajska a Lelówa, klade nad hrob cadika Elimelecha nádobu s olejem pro pamětní světlo.

Není úplně jednoduché spočítat, na kdy jarcajt připadá. Svátek je pohyblivý a řídí se podle židovského kalendáře, proto příjezdy chasidů každoročně připadají na jiné termíny, nejčastěji je to někdy v březnu. Navíc rabín Elimelech zemřel 21. dne měsíce adar, který se v židovském přestupném roce objevuje dvakrát, takže se jarcajt může sedmkrát během devatenáctiletého cyklu připomínat dvakrát během jednoho roku.

Poutníci tradičně zapalují tisíce svící, protože k židovským zvykům patří rozsvěcet světlo na památku zemřelých. Na bezpečnost u ohelu dohlížejí polští hasiči a policisté ze zaparkovaných aut.

Původní ohel se šindelovou střechou byl zničen na začátku německé okupace a znovu postaven v roce 1963. O čtvrt století později jej nadace rodiny Nissenbaumů nechala obnovit a rozšířit.

Za druhé světové války byl hřbitov systematicky zničen. Němci vyrvali náhrobky a spolu s cihlami ze synagogy jimi dláždili tržiště. Po roce 1945 chátral dál, náhrobky byly rozkrádány a používány na cesty a dvory. Na místě přežilo asi šedesát matzevot - náhrobních kamenů.

Den před začátkem jarcajtu je hlavní místnost ohelu poloprázdná. Pro Židy den začíná po západu slunce, proto hlavní obřady spojené s výročím Elimelechovy smrti vypuknou až večer a trvají do západu slunce následujícího dne.

První poutníci přicházejí k hrobu rabína Elimelecha, který je autorem knihy Noam Elimelech, kde popsal náboženský a společenský význam cadika jako chasidského vůdce. Podle něj je cadik Božím vyvolencem, skrze jehož oči Bůh hledí na svět. Cadik lidem zprostředkovává Boží milost, odvrací neštěstí a činí zázraky

U hrobu rabína Elimelecha se chasidský poutník modlí z knihy žalmů. Dlouhé nakroucené prameny vlasů po stranách hlavy se nazývají pejzy a souvisejí s tradičním zákazem holit si vlasy mezi spánkem a uchem.

Na hrob rabína Elimelecha házejí zbožní chasidé prosební lístky zvané kvitl, protože věří, že během jarcajtu sestupuje proslulý cadik z nebe a odnáší k Bohu jejich prosby.

Jeden prosebný lístek zavál vítr mezi loňské listí na leżajském hřbitově. Jsou na něm jména jako Baruch, Jechezkel nebo Menachem a vedle nich prosby o zdraví, požehnání v obživě a přání, aby se dočkali radosti, úspěchu nebo vhodného sňatku.

Některé domy v Leżajsku chasidé proměnili v synagogu, rituální lázeň nebo košer jídelnu a jsou v provozu po celý rok.

Na přístupové cestě k ohelu připravují chasidé stánek, kde budou prodávat pamětní mince. Jarcajt je příležitostí pro vybírání příspěvků na nejrůznější charitativní projekty

Plakáty slibují, že se za váš příspěvek přimluví rabín Elimelech v nebi. Dar by měl být násobkem čísla 18, například 36, 180 nebo 720 dolarů, protože osmnáctka je v židovské tradici spojována se slovem chaj, což v hebrejštině znamená živý nebo žijící.

Přístupová cesta do ohelu je rozdělena plotem zakrytým plachtou, aby zbožní chasidé nezahlédli cizí ženy, kterých na pouť přijíždí nesrovnatelně méně než mužů. Chasidé dbají na důsledné oddělování mužů a žen v náboženském prostoru, které má napomáhat soustředění na modlitbu a zachovávat cudnost.

Na Tržním náměstí v centru města jsou velké stany, kde poutníkům zdarma podávají vybrané košer pokrmy, jako jsou gefilte fiš (knedlíčky z mletého rybího masa) nebo kugel (tradiční aškenázské zapečené těstoviny nebo brambory).

Někteří chasidé hledají na leżajském hřbitově náhrobky se jmény svých předků. V roce 1988 byly z dlažby rynku znovu vyzdviženy desítky náhrobků a další se našly při stavbě kruhového objezdu v roce 2001. V létě 2020 bylo na rynku odkryto přibližně sto zachovaných náhrobků a padesát fragmentů, z nichž mnohé si uchovaly původní polychromii.

Židé pokládají na náhrobní kameny kamínky, čímž symbolicky dávají najevo, že na zemřelého nezapomněli. Říká se, že kámen je trvalejší než květina, a proto lépe vyjadřuje stálost vzpomínky.

Mezi obyvateli Leżajsku se traduje legenda, podle níž němečtí okupanti za druhé světové války rozkopali hrob rabína Elimelecha a narazili na jeho tělo v neporušeném stavu. Podle vyprávění Elimelech otevřel oči a přísně se na ně podíval, takže v hrůze utekli a později je postihly nemoci a utrpení.

Večer na začátku jarcajtu se už uvnitř ohelu nedá ani hnout, i když letos kvůli válce na Blízkém východě přijela jen zhruba čtvrtina očekávaných poutníků.

Kniha Noam Elimelech vychází z písemných záznamů cadikových přednášek pořízených jeho žáky. Ty uspořádal jeho syn Elazar a vydal je rok po otcově smrti, protože si Elimelech jejich zveřejnění za svého života nepřál. V knize jsou na zdánlivě náhodných místech hvězdičky, které podle tradice autor vložil záměrně a nesou zvláštní význam.

Kromě prostých chasidů přijíždějí na pouť i významní rabíni nebo pohádkově bohatí obchodníci.

Za soumraku v úterý 10. března letošní jarcajt pomalu končí.

Na rozloučenou s Leżajskem si chasidé dávají kávu a sladkosti a brzy se vydají do svých domovů v Izraeli, Evropě a ve Spojených státech.

Mnozí chasidé zůstávají v Leżajsku jen několik hodin a po dokončení rituálů se vydávají domů nebo navštěvují hroby dalších významných rabínů v polských městech, jako Lelów, Nowy Sącz nebo Krakov.

Jarcajt skončil, taxikáři čekají na poslední klienty, které vozí nejčastěji na letiště Řešov–Jasionka, které se nachází asi čtyřicet kilometrů od Leżajska a slouží zároveň jako jeden z hlavních uzlů vojenské a humanitární pomoci pro válčící Ukrajinu.