Díla tvořící svatovítský poklad spojuje se současným uměním nová výstava, kterou lze od pátku vidět v Jízdárně Pražského hradu. Potrvá do 26. července.

Přehlídku připravili v roli kurátora bývalý ředitel Národní galerie Jiří Fajt (na fotografii) ve spolupráci s architektem Josefem Pleskotem.

Nejvýznamnější artefakty shromážděné za více než 1000 let doplňují díla devíti moderních nebo současných umělců, jako jsou Anselm Kiefer, Gerhard Richter, Joseph Beuys či Magdalena Jetelová. Na snímku je její dílo Vyhnání.

Projekt navazuje na představení svatovítského pokladu před dvěma lety v Drážďanech. Výstava se jmenuje Fragmenty paměti: Svatovítský poklad v zrcadle současného umění.

„Namísto jednoznačných odpovědí nabízí návštěvníkům prostor k zamyšlení nad pamětí, vírou a hodnotami naší civilizace,“ říká Jiří Fajt.

Ze svatovítského pokladu, jehož počátky sahají do časů Přemyslovců, návštěvníci uvidí asi 150 položek nesmírné materiální i duchovní ceny.

Jsou mezi nimi přilbice svatého Václava, vzácné listiny nebo kříž Českého království s ostatky Kristova umučení, který nechal zhotovit Karel IV. Tento zlatý kříž zvaný korunovační (na fotografii) obsahuje úlomky dřeva z kříže, dva trny z Kristovy trnové koruny a hřeb, kterým měl být přikován.

Podle kurátora Fajta sbíral Karel IV. intenzivně ostatky svatých, zejména takzvané pašijové relikvie, což jsou artefakty z Kristova ukřižování. Týkalo se to i korunovačního kříže, jehož původní podobu nechal Karel IV. pozměnit, aby byly relikvie vidět.

Nakolik dramatická byla historie svatovítského pokladu, ukazuje počínání Karlova syna Zikmunda, který musel po obsazení Prahy zaplatit svým žoldákům. „Proto neváhal a sáhl na svatovítský poklad svého otce,“ zmiňuje Fajt.

Nejstarší exponát výstavy, rukopis evangelia sv. Marka, pochází ze 6. století a obsahuje vlastnoruční poznámku Karla IV. z roku 1354. Nejnovější dílo je jen několik let staré.

Staré umění v Jízdárně Pražského hradu doplňují práce Josepha Beuyse, Gerharda Richtera, Anselma Kiefera nebo Edmunda de Waala. Na fotografii je jeho dílo Jsem Inocenc z roku 2010.

Zde si návštěvníci prohlížejí studii k portrétu papeže Inocence X. od anglického malíře Francise Bacona, který žil v letech 1909 až 1992. „Je to vůbec první obraz, který je tady v Česku od Bacona vystavený,“ zdůrazňuje Jiří Fajt.

Fotografický cyklus zdi v Izraeli a na Západním břehu Jordánu od Josefa Koudelky pochází z let 2008 až 2012. Koudelkovi zeď připomněla život za železnou oponou.

Na takzvané nádoby vzpomínek vyryl Edmund de Waal citáty z básnické sbírky Elegie z Duina od Rainera Marii Rilkeho. „Ale zase jako by je hned rozškrábal, takže to jsou jen takové stopy paměti,“ objasňuje Jiří Fajt.

Na fotografii jsou relikviářové busty svatého Václava, svatého Vojtěcha a svatého Víta.

Fragmenty míšeňských porcelánových stolních servisů z 18. století pocházející z pražské židovské rodiny Gustava von Klemperera zakoupil umělec Edmund de Waal v roce 2010 a znovu je nechal zkompletovat. Zlaté žilky označují místa rozlomení i nového začátku.

Zrcadlo od jednoho z nejdražších současných umělců Gerharda Richtera. „Od počátku 90. let se Richter zabývá šedým zrcadlem jako tématem. Znamená pro něj i otázku, co je vlastně realita,“ pokračuje Jiří Fajt.

Jedním z vrcholů výstavy je šestimetrové plátno, které německý malíř Anselm Kiefer nazval Čechy leží u moře a podle nějž později rakouská spisovatelka Ingeborg Bachmann napsala stejnojmennou báseň.

„Kiefer ve své tvorbě řeší kolektivní vinu Němců za to, co provedli lidstvu ve 20. století. Tady mně přijde, že interpretaci je třeba ještě rozšířit o vyhnání Němců,“ uvažuje Jiří Fajt. Na fotografii je detail Kieferova díla.

Přehlídka vrcholí knihovnou s publikacemi věnovanými historii, náboženství i současnému umění. Pocházejí z pozůstalosti německého historika kultury a církevních dějin Franze Machilka, který se narodil v Hustopečích.

Výstava potrvá do 26. července. „Nejedná se jen o kulturní počin, je to událost, která má širší společenský přesah,“ věří kulturní a programová ředitelka Pražského hradu Veronika Wolf.

„Myslím, že na Pražském hradě by se měly dělat všechny výstavní projekty v takové míře závažnosti, aby Pražský hrad byl vždy spoluhráčem té akce, aby byl integrální součástí projektu,“ dodal na čtvrtečním představení přehlídky její architekt Josef Pleskot (vpravo).