Čína a Spojené státy udržovaly vztahy už dávno před druhou světovou válkou. USA na přelomu 19. a 20. století prosazovaly politiku „otevřených dveří“, která měla bránit rozdělení Číny na uzavřené sféry vlivu evropských mocností a Japonska. Během války pak podporovaly Čínu v boji proti Japonsku. Jedním z klíčových momentů bylo setkání na káhirské konferenci v roce 1943, kde americký prezident Franklin D. Roosevelt, britský premiér Winston Churchill a čínský nacionalistický vůdce Čankajšek jednali o válce proti Japonsku a poválečném uspořádání Asie.

Čínou před druhou světovou válkou i po ní zmítala občanská válka mezi komunisty a nacionalisty z Čankajškova Kuomintangu. USA podporovaly druhou zmíněnou stranu. Na snímku je americká první dáma Eleanor Rooseveltová před Bílým domem se Sung Mej-ling, manželkou Čankajška.

Sung byla významná diplomatka a díky vzdělání v USA a výborné angličtině hrála klíčovou roli ve vzájemných vztazích. V USA vystupovala na podporu Číny a v roce 1943 jako první Číňanka promluvila před americkým Kongresem. Na snímku z 22. února 1943 ji prezident Roosevelt s manželkou provázejí po Mount Vernon ve Virginii, historické rezidenci prvního amerického prezidenta George Washingtona.

Po druhé světové válce se čínská občanská válka znovu naplno rozhořela. V letech 1948–1949 nacionalisté utrpěli rozhodující porážky a vláda Čankajškova Kuomintangu se stáhla z pevninské Číny na Tchaj-wan. Tam dál působila pod názvem Čínská republika, zatímco komunisté v Pekingu vyhlásili Čínskou lidovou republiku. Právě odtud pramení dnešní spor: Peking považuje Tchaj-wan za součást svého území, zatímco Tchaj-wan začal později fungovat jako samosprávná demokracie. Čankajšek ostrovu vládl až do své smrti v roce 1975. (Americká první dáma Barbara Eisenhowerová a Čankajšek během státní večeře, kterou uspořádal Čankajšek 18. června 1960 v Tchaj-peji na počest americké návštěvy.)

USA však dál uznávaly Čankajškovu vládu na Tchaj-wanu jako legitimní vládu Číny. V červnu 1960 do Tchaj-peje zavítal prezident Dwight D. Eisenhower. Šlo o první návštěvu úřadujícího amerického prezidenta na Tchaj-wanu - a dosud také jedinou.

Spojené státy nadále Tchaj-wan podporovaly ekonomicky i vojensky. Na snímku Čankajškův jediný biologický syn Ťiang Ťing-kuo s americkým prezidentem Johnem F. Kennedym v roce 1961. Ve vládě Čínské republiky zastával řadu funkcí, v letech 1972 až 1978 působil jako premiér a od roku 1978 až do své smrti v roce 1988 byl jejím prezidentem.

Mezitím prošly dramatickou změnou americké vztahy s komunistickou Čínskou lidovou republikou (ČLR) Mao Ce-tunga. Naprosté nepřátelství a izolace se i pod vlivem rozkolu mezi Pekingem a Moskvou začaly na počátku 70. let měnit ve sbližování. Symbolicky důležitým momentem se stala takzvaná pingpongová diplomacie - v roce 1971 Čínu navštívil americký tým stolních tenistů, první americká delegace oficiálně pozvaná do ČLR od roku 1949. Návštěva pomohla veřejně připravit půdu pro další jednání, včetně tajné cesty Henryho Kissingera do Pekingu. (Pingpongový tým se svými průvodci před pagodou v Letním paláci nedaleko Pekingu v Číně v roce 1971.)

A také přímo pro návštěvu amerického prezidenta Richarda Nixona v Číně v roce 1972. Šlo o jeden z nejvýznamnějších geopolitických obratů 20. století. Sám Nixon označil svou sedmidenní návštěvu za „týden, který změnil svět“. (Prezident Nixon s prvním premiérem Čínské lidové republiky Čou En-lajem - vlevo - a šanghajským vůdcem Komunistické strany Čangem Čchun-čiaoem.)

Výsledkem návštěvy bylo Šanghajské komuniké, které položilo základ pozdější normalizaci vztahů mezi Washingtonem a Pekingem. Spojené státy v něm vzaly na vědomí čínskou pozici, že existuje jen jedna Čína a že Tchaj-wan je její součástí, a uvedly, že tuto pozici nezpochybňují. Zároveň zdůraznily zájem na mírovém řešení tchajwanské otázky. Washington se také zavázal k postupnému snižování americké vojenské přítomnosti na Tchaj-wanu. Vztahy s ostrovem ale nepřerušil a Nixonova administrativa ještě Peking formálně neuznala jako jedinou legitimní vládu Číny. (Prezident Nixon s manželkou a ministrem zahraničí Williamem Rogersem - vpravo - navštívili 24. února 1972 Velkou čínskou zeď.)

Richard Nixon vedle Ťiang Čching, čtvrté manželky čínského komunistického vůdce Mao Ce-tunga a jedné z hlavních iniciátorek kulturní revoluce, která vedla k smrti milionů lidí. Na snímku během představení revoluční opery Červený ženský oddíl ve Velké síni lidu v Pekingu, 22. února 1972.

Ve sbližování s Čínskou lidovou republikou pokračoval i Nixonův nástupce Gerald Ford. (Na snímku s vůdcem čínských komunistů Teng Siao-pchingem v Pekingu, 1975.)

Ford navštívil Čínu v prosinci 1975, kdy se setkal s čínskými vůdci, včetně Mao Ce-tunga. (Ford a Teng Siao-pching v Pekingu během vojenské přehlídky.)

Jeho návštěva byla důležitým krokem pro udržení kontinuity americké zahraniční politiky, přestože k formálnímu navázání plných diplomatických styků došlo až za administrativy Jimmyho Cartera v roce 1979. (Ford a Teng Siao-pching během závěrečného banketu, 1975.)

Jimmy Carter je v dějinách americko-čínských vztahů považován za klíčového státníka. Vztah Washingtonu s Pekingem považoval za nejdůležitější bilaterální vztah na světě. (Teng Siao-pching a Jimmy Carter mávají z balkonu Bílého domu, vedle nich jejich manželky Čuo Lin a Rosalyn Carterová, 1979.)

Jeho administrativa ukončila dlouholetou izolaci komunistické Číny a položila základy moderní spolupráce. USA také ukončily oficiální diplomatické styky s Čínskou republikou na Tchaj-wanu, byť v praxi zůstávají jejím nejdůležitějším spojencem. Za Cartera Kongres také přijal zákon, tzv. Taiwan Relations Act, který Američany k podpoře ostrova zavazuje. (Jimmy Carter s čínským vůdcem Teng Siao-pchingem na jižním trávníku Bílého domu, 1979.)

I po konci svého prezidenství byl Carter v Pekingu vnímán jako přítel Číny, který pomohl začlenit zemi do mezinárodního společenství. (Rosalyn Carterová a  Jimmy Carter při setkání s čínským vůdcem Teng Siao-pchingem v Pekingu, 29. června 1987, tedy už po skončení Carterova mandátu.)

Normalizace vztahů mezi Washingtonem a Pekingem pokračovala i v 80. letech za Ronalda Reagana, kterému se spolupráce s ČLR hodila při snaze oslabit Sovětský svaz. (Americký prezident Ronald Reagan a první dáma Nancy Reaganová mezi sochami slavné terakotové armády v čínském Si-anu, 1984.)

Reagan a čínský premiér Čao C'-jang podepisují v Bílém domě prodloužení dohody o vědě a technologiích o pět let a novou dohodu o průmyslové a technologické spolupráci, snímek z roku 1984.

V roce 1989 nastala krize ve vztazích Washingtonu a Pekingu. Kvůli masakru demonstrantů na pekingském náměstí Nebeského klidu v noci z 3. na 4. června prezident George Bush starší zastavil prodej zbraní do komunistické Číny,  vojenskou spolupráci i některé další programy. Ještě před masakrem přitom Bush Peking navštívil, v únoru 1989 mával Číňanům právě na náměstí Nebeského klidu.

Bushův nástupce Bill Clinton původně sliboval tvrdší přístup vůči komunistické Číně, nakonec se ale během svého mandátu uchýlil k ekonomickému sblížení. (Clinton při projevu k studentům Pekingské univerzity v rámci televizního vystoupení, v němž se věnoval tématu lidských práv, 1998).

Zlomem byl zákon z roku 2000, ve kterém Clinton prosadil tzv. trvalé udělení výhod ČLR, udržování obchodních vztahů s Pekingem tak už každoročně nemusel schvalovat Kongres. Cílem bylo otevřít čínský trh pro americké firmy. (Bill Clinton s rodinou během své návštěvy Číny. V Si-anu je přivítal čínský prezident Ťiang Ce-min, 26. června 1998.)

Čínu několikrát navštívil také George Bush mladší (snímek je z letní olympiády v Pekingu v roce 2008). Za jeho vlády pokračovalo prohlubování ekonomických vztahů, v roce 2008 se Čína stala pro USA největším zahraničním věřitelem. Zároveň se projevovaly neshody v otázkách lidských práv nebo Tchaj-wanu. Peking nicméně zpočátku podpořil Washington ve válce proti terorismu.

Éra Baracka Obamy znamenala znatelný přechod od spolupráce k tvrdší konkurenci, která definovala americko-čínské vztahy i v následujících letech. Peking a Washington se přely v otázkách lidských práv (spory o disidenty, napětí okolo dalajlámy), ale i kvůli kybernetickým útokům a obviněním z krádeží amerického duševního vlastnictví. (Čínský prezident Si Ťin-pching doprovází amerického prezidenta Baracka Obamu při přehlídce čestné stráže během uvítacího ceremoniálu před Velkou síní lidu, 12. listopadu 2014 v Pekingu.)

Ve vztazích s Pekingem se angažoval viceprezident Joe Biden, pozdější prezident. Na snímku s tehdejším viceprezidentem ČLR Si Ťin-pchingem v únoru 2012 v Bílém domě. Ještě téhož roku se Si stal nejvyšším představitelem Komunistické strany Číny, rok nato prezidentem. V dalších letech si vybudoval pozici nejmocnějšího lídra země od časů Mao Ce-tunga.

Jako prezident v letech 2021 až 2025 už Biden Čínu nenavštívil, se Si Ťin-pchingem se ale několikrát setkal mimo Peking. Biden opakovaně označil čínského prezidenta za diktátora, a to i krátce po vzájemných jednáních, což Peking ostře odmítl jako nezodpovědnou politickou provokaci. Vztahy zatěžovala také ruská invaze na Ukrajinu - USA Čínu varovaly před podporou Moskvy a snažily se zabránit obcházení protiruských sankcí. Navzdory napětí se obě strany opakovaně shodly na potřebě stabilizovat vzájemné vztahy. (Americký viceprezident Joe Biden se setkává s čínským prezidentem Si Ťin-pchingem ve Velké síni lidu, 4. prosince 2013 v Pekingu v Číně.)

Současný americký prezident Donald Trump Peking navštívil už během svého prvního mandátu, na snímku z 9. listopadu 2017 se zúčastní uvítacího ceremoniálu v Pekingu po boku čínského prezidenta Si Ťin-pchinga. Přestože návštěva měla okázalý průběh, v následujících letech Trump vůči Číně přitvrdil - rozpoutal obchodní válku, zavedl cla na čínské zboží a prosazoval opatření namířená proti čínským technologickým firmám. Čínu tvrdě kritizoval také během pandemie koronaviru, o kterém opakovaně mluvil jako o „čínském viru“.