„Prostě mi (dcera) řekla, že musí odjet do Dakaru,“ vzpomíná Ndiaye. Jednoho večera jí však dcera zavolala: „Mami, odjela jsem do Evropy na piroze a byla bych ráda, kdyby ses za mě modlila.“ Po dvou mučivých týdnech rodina obdržela zprávu, že zemřela v marocké nemocnici. „Nikdy mi nepřinesli její tělo,“ říká a nedokáže potlačit slzy.
(Západ slunce nad pláží známou jako „letiště“, která slouží jako výchozí bod pro migranty snažící se dostat do Evropy přes Atlantik, 10. března 2026, Mbouru.)
6/21
Fallou (vlevo) a Bara (vpravo) přišli v roce 2024 o matku, když se její piroga (dlabaná loď) převrhla. Takovým mladým pozůstalým v Senegalu říkají „ti, kteří zůstali“. Žijí s nesnesitelnou bolestí z vědomí, že jeden z rodičů zemřel nebo je pohřešován poté, co jejich loď zmizela.
(Děti sledují televizi ve svém domě v Mbouru v Senegalu v březnu 2026.)
Počet takových mrtvých, pohřešovaných a jejich dětí se v Senegalu v posledních letech pohybuje minimálně v řádu tisíců, odhadl pro agenturu AFP Saliou Diouf, zakladatel sdružení Boza Fii, které bojuje za uchování památky migrantů.
„Hodně jsem plakal, a pak jsem si řekl, že to byla Boží vůle,“ zašeptal Fallou reportérům přerývaným hlasem. Během vyprávění o matčině smrti se svíjel. V přístavním městě Mbour na západě Senegalu se o utrpení těchto dětí příliš nemluví, protože debata o rozhodnutí jejich rodičů odejít je tabu.
Pirogy často pojmou více než 100 lidí, migranti riskují život a zdraví, aby se dostali do zahraničí, většinou na španělské Kanárské ostrovy. Rodiny se také často bojí svěřovat s příběhy dětí, protože úřady k migrantům přistupují represivně.
„Od té tragédie jsem zmlkl,“ řekl Fallou a vysvětlil, že o tom nemluvil ani se svou babičkou, ani s kamarády, ale pouze s otcem, který od nich odešel, ale stále je navštěvuje. V momentě matčina zmizení se Fallouva rodina rozpadla, otec se vrátil ke své rodině, zatímco děti zůstaly u babičky Ndiaye z matčiny strany. Ta ale kvůli chybějícím penězům musela bratry rozdělit a nejmladšího svěřila do péče kmotrovi.
„Prostě mi (dcera) řekla, že musí odjet do Dakaru,“ vzpomíná Ndiaye. Jednoho večera jí však dcera zavolala: „Mami, odjela jsem do Evropy na piroze a byla bych ráda, kdyby ses za mě modlila.“ Po dvou mučivých týdnech rodina obdržela zprávu, že zemřela v marocké nemocnici. „Nikdy mi nepřinesli její tělo,“ říká a nedokáže potlačit slzy.
(Západ slunce nad pláží známou jako „letiště“, která slouží jako výchozí bod pro migranty snažící se dostat do Evropy přes Atlantik, 10. března 2026, Mbouru.)
„Vidět děti, nevinné lidi, jako jsou oni, jak musí žít bez matky, to vás zasáhne až do morku kostí,“ prohlásila Ndiaye.
V roce 2024 podle organizace Caminando Fronteras zemřelo nebo zmizelo při pokusu dostat se do Španělska po nebezpečné atlantické trase nejméně 10 457 migrantů, což je nejvyšší počet zaznamenaný od roku 2007, kdy organizace začala tyto údaje sledovat.
Lidé prchající ze Senegalu jsou poháněni zoufalstvím a nedostatkem příležitostí, v zemi je vysoká nezaměstnanost a ubývá třeba i ryb, takže tradiční rybářství už tolik lidí neuživí.
Děti se někdy o tragédii rodičů dozví náhle na ulici nebo u sousedů a poté se potýkají s nesnesitelným čekáním, popíráním reality nebo hněvem.
Tvář jedenáctileté Sokhny zaplavuje bolestný pohled, její otec Assane se pohřešuje od roku 2022, kdy jeho piroga u pobřeží shořela. Její matce Fatou Ngom bylo řečeno pouze to, že byl „mezi oběťmi“. Nyní se ona a její tři děti protloukají životem, žijí v jediné místnosti se společným dvorem.
„Někdy v noci má sny, několikrát volá tati,“ vypráví Sokhina matka Fatou Ngom, dcera je podle ní často odtažitá, zejména ve třídě, a ve škole zaostává.
(Fatou Ngom ukazuje fotografii, na které je se svým manželem Assanem Gueyem, který zemřel při cestě do Evropy. Snímek z 9. března.)
„Vždycky na otce myslím, když vidím moře,“ zašeptala Sokhna. Má ve zvyku vyhýbat se procházkám po pláži a kánoím.
Děti se musí vypořádat s břemenem smutku a znovu si vybudovat život v rozpadlých rodinách, často s méně jídlem, rostoucími dluhy a někdy i s předčasným ukončením školní docházky.
Amy Drame jako mnoho dalších matek neřekla svým dětem ve věku 10, 6 a 3 let pravdu. Její manžel jí v srpnu 2024 zavolal z lodi. „Ptal se mě, jak se mají děti, a prosil mě, abych se za něj modlila. To bylo naposledy, co jsem o něm slyšela,“ řekla otřesená.
O měsíc později je úřady informovaly, že piroga ztroskotala u Kapverdských ostrovů a nikdo nepřežil. Žena i přes jeho smrt nadále říká svým dětem, že jejich otec rybaří. (Rodinné snímky v jejich domě, vyfoceno 9. března 2026.)
Senegalská pobočka Diecézní delegace pro migraci (DDM), mezinárodní nevládní organizace, zahájila projekt, jehož cílem je ticho v rodinách prolomit. Fungovat začal v roce 2024 poté, co si pracovníci všimli utrpení manželek pohřešovaných osob. Podporuje přibližně 50 sirotků.
„Zjistili jsme, že mnoho jejich dětí také trpí, i když jiným způsobem, tišeji a s velkým hněvem,“ řekl pro AFP Jordi Balsells, ředitel organizace DDM.
V prosvětleném centru v Mbouru se děti, jejichž otcové-migranti zmizeli, zúčastní terapie, zatímco jejich matky pracují v šicí dílně, aby si přivydělaly.
(Ženy, které přišly o své blízké na moři při pokusu dostat se do Evropy přes Atlantik, se 10. března 2026 účastní kurzu šití v prostorách Diecézní delegace pro migraci.)
Většina dětí má problém o rodinné tragédii mluvit, někteří se snaží realitu popírat a ve skupině navzdory pravdě tvrdí, že rodič například žije v jiném městě. „Musíme začít pojmenovávat to, co se stalo, abychom mohli s dětmi mluvit o vzpomínkách na to, kým byl jejich otec, a pracovat s rodičem, který zůstal,“ řekla AFP psychoterapeutka Katy Faye, na snímku z 10. března.
„Nejdůležitější je, aby se smířily s tím, co se stalo, a aby také věděly, že o tom mohou mluvit bez strachu a studu,“ řekla. Uznává však, že je ještě třeba vykonat mnoho práce: „Když tyto děti opustí tento prostor, tak ať už jsou pak ve škole, nebo na ulici, stále čelí stigmatizaci.“
6/21