Langhans stavěl na preciznosti a reprezentativnosti, jeho snímky měly oficiální nádech. (Ervína Brokešová, 1924.)

Zvláštní důraz kladl na osvětlení, pózy a dokonalou retuš, díky čemuž jeho fotografie působily ušlechtile a formálně. (Vladimír Michajlovič Bechtěrev, psychiatr, lékař, 1912.)

Během existence Langhansova ateliéru byly veškeré negativy portrétovaných osob uchovávány a katalogizovány. (Božena Viková-Kunětická, politička a spisovatelka, 1912.)

Po desetiletí si tak mohli zákazníci nechat udělat fotografie nejen sebe samých, ale i svých předků. (Johanna Neuman-Buska, prasklý negativ, 1895.)

Na základě tohoto pečlivého archivování čítal Ateliér Langhans krátce před druhou světovou válkou téměř dva miliony negativů, převážně skleněných desek. (Vojan Eduard, nedatováno.)

Soubor negativů Langhansova ateliéru byl největším fotografickým archivem té doby. (Antonín Dvořák, 1901.)

Téměř od založení ateliéru v roce 1880 až po jeho likvidaci po roce 1948 byly z obrovského firemního archivu negativů pečlivě vyčleňovány portréty významných lidí. (Karel Kramář, 1907.)

Po komunistickém převratu v únoru 1948 vstoupila v platnost vyhláška o socializaci služeb, pod kterou spadlo i znárodnění Ateliéru Langhans. Dům ve Vodičkově ulici 37 v Praze včetně zařízení studia přešel pod správu státu, respektive jeho Komunálního podniku (později Družstvo Fotografia). (Karel Kramář, 1920.)

Nejvýraznější ztrátou s dopadem na kulturní hodnotu Ateliéru Langhans byla fyzická likvidace obrovského firemního archivu skleněných desek v zimě 1951/52. Všechny desky byly naloženy na kolečka a poté vyvezeny na nákladní vozy, které je přepravily na skládku v Kyjích u Prahy. (Marie Provazníková, 1926.)

Během několika dnů se portréty známých i neznámých osob, včetně význačných mužů a žen, proměnily v tuny skleněných střepů. (Alois Rašín, 1910.)