Náves v Hradištku na počátku třicátých let dvacátého století. Za okupace doznala velkých změn. Zmizela kaplička, která ustoupila stavbě nové dlážděné silnice. Taktéž po rybníku nebylo po válce ani stopy.

Vyhláška vydaná dne 16. června 1942 vyzývala obyvatele Hradištka a dalších obcí k vystěhování, a to nejpozději do 15. září téhož roku. Jako první museli odejít rekreanti, kteří zde neměli trvalé bydliště, dále penzisté a nakonec zemědělci, kteří byli povinni dokončit žňové práce.

Všichni obyvatelé museli před vyklizením zabraného území pro cvičiště SS nejprve sklidit veškerou úrodu, uklidit domy a pak odejít.

Hranice vojenského cvičiště SS „Böhmen“.

Dvojice fotografií z let 1937 a 1946 ukazuje proměnu Hradištka během války. Obec přetnula dlážděná silnice (1), na konci Hradištka směrem na Pikovice vyrostl koncentrační tábor (2). Za hospodářskými budovami zámku a v Podkově jsou patrné ubytovny pro vojáky (3) a budova dnešních tiskáren (4). Důstojnický dům, tzv. „Führerheim“, vznikl propojením dvou vil, s tanečním sálem, kinem, kasinem a jídelnou (5). Naproti němu mělo být postaveno koupaliště (6). Nedaleko odsud bydlel i velitel ženijní školy Emil Klein se svou rodinou. Foto: Josef Dvořák

Emil Klein – velitel ženijní školy Hradištko a klíčová osoba v kauze hledání tzv. štěchovického archivu. Po válce byl odsouzen na 20 let odnětí svobody.

Budování cvičiště vyžadovalo dostatek pracovních sil, proto byl na podzim roku 1942 právě v těchto místech postaven pracovně-výchovný tábor, tzv. „Arbeitserziehungslager“, který sloužil jako vězení pro totálně nasazené Čechy v Německu či v Protektorátu obviněných ze sabotáže při práci. O rok později byl tábor rozšířen a změněn na pobočku koncentračního tábora Flossenbürg. Byli sem umístěni političtí vězni cizích národností, především Francouzi, Poláci, Rusové a Španělé, ale také němečtí kriminální zločinci a homosexuálové. Na snímku: Kreslená mapa koncentračního tábora na Hradišťku.

Dva dřevěné baráky, kterým se říkalo blok A a B, obývalo v koncentračním táboře Hradištko kolem pěti set vězňů.

Dokument o stavu vězňů pochází ze sbírek Národního archivu ČR. K sekci věnované koncentračnímu táboře Hradištko se v něm uvádí : "Hradištko: Říšští Němci 143, Belgičané 4, Francouzi 156, Italové 11, Poláci 40, Portugalci 1, Rusové 58 Švýcaři 1, Španělé 27, Osoby bez státní příslušnosti 1, Celkem 442 árijských vězňů".

Na podzim roku 1942 byl na konci Hradištka při cestě do Pikovic postaven pracovně-výchovný tábor, tzv. 'Arbeitserziehungslager', který sloužil jako vězení pro totálně nasazené Čechy, kteří uprchli ze svých pracovišť v Německu nebo byli obviněni ze sabotáže při práci. Projekt tábora vypracovala pražská firma Ing. Josef Kratochvíl a O. Panuš a náklady na výstavbu se vyšplhaly téměř na dva miliony protektorátních korun. Dřevěný barákový tábor měl kapacitu 500 vězňů. Dále zde stály ještě další dřevěné budovy, kuchyň se skladem a marodka (revír). Na snímku je pohled na prostor tábora od jihovýchodu. Řada chat v popředí byla postavena před válkou pražskými rekreanty. Dva dřevěné baráky vpravo obývalo kolem pěti set vězňů. Archivní snímek, nedatováno.

Nacistický koncentrační tábor Hradištko na Benešovsku. Archivní snímek, nedatováno (pravděpodobně poválečné období).

Velitelem tábora byl SS-Oberscharführer Alfred Kuss, dozorce z koncentračních táborů Buchenwald a Flossenbürg a táborovou samosprávu měli na starost němečtí kriminální zločinci, tzv. „kápové“, kteří v krutosti předčili i vojáky SS.

Tábor byl obehnán dvojím drátěným plotem s několika řadami ostnatých drátů. V každém rohu stála strážní věž, kde nepřetržitě hlídkovala ozbrojená stráž vojáků SS.

Pekelné nasazení vězňů tábora na otrockou práci pro nacistickou Třetí říši přibližuje úryvek z knihy Jeana Geoffroye "Au temps de Crématoires": "V Hradištku bylo na dvacet komand: pozemní práce, pomoc zedníkům, zahradnické práce, vykládka vagónů v železničních stanicích a nákladních člunů na Vltavě. (...)".

Chatrné dřevěné baráky před zimou příliš nechránily. Ve dvou blocích se tísnilo až na 500 vězňů, nedatováno (pravděpodobně poválečné období).

Úryvek z knihy Jeana Geoffroye "Au temps de Crématoires": "V létě se pracovalo 12 hodin. Na staveništi jsme byli od šesti od rána do sedmi do večera s úmorným sluncem v zádech s hodinovou přestávkou, kdy nám bylo dovoleno sníst polévku, kterou nám přinesli až na místo. (...)".

Z vyprávění Jaromíra Schütze, který se v táboře ocitl jako vězeň a které přibližuje životní útrapy a režim zdejších vězňů: "Program byl asi takový: ráno byla rozcvička, takže se běhalo kolem baráků. Potom jsme vypili černou kávu a snědli kousek chleba. V poledne byla čistá polévka a večer něco k večeři, když byly brambory, tak jsme je snědli i se slupkami. Lehko jsme dostali úplavici, ale žádné léky tu neexistovaly. Pracovali jsme na silnicích, bourali jsme chaty a také jsme kopali ve skále. V táboře byla voda na mytí jen studená. Nejhorší byly šatní vši. Pořád po nás lezly, nekousaly, to ne, ale pořád lezly. Vyměnili jsme si prádlo za čisté, ale ani to nepomohlo ... "Jak postupovala východní fronta, potřebovali Němci přesouvat vězně z koncentráků do táborů na západě. Pracovní tábor jsme tedy připravovali pro politické vězně. Museli jsme zesilovat ploty z ostnatého drátu natřikrát. Pak jsme ty vězně, kteří přišli po nás, viděli. Měli pruhované obleky a čísla a vlaječky podle národností. My jsme měli hlad, ale oni ještě větší. Když jsme šli po tom place, kde stáli a hlídal je jeden ozbrojený německý voják, položili jsme jim kousky chleba na zem, aby to ten voják neviděl, a očima jsme jim dávali znamení.". Snímek, který byl pořízený pravděpodobně pro německé propagandistické účely, nedatováno.

Vzhledem k fyzicky vysilující deseti- až dvanáctihodinové práci byla strava v táboře nedostatečná, podle některých výpovědí dokonce menší než v koncentračním táboře Buchenwald. Vězni trpěli hladem a podvýživou. Před koncem války byly na popud stráží z řad SS, které samy měly hlad, organizovány „žebravé výpravy“ do domů místních obyvatel. Ilustrační fotografie

Úryvek z knihy J. Geoffroye: „Au temps des Crématoires", který přibližuje podmínky v táboře: "Každý blok byl rozdělen na devět cimer. Každou cimru měl na starost jeden dozorce, tedy německý zločinec, odsouzený podle trestního práva, který byl sám podřízen kápovi bloku a ten zase veliteli celého tábora."

Úryvek z knihy J. Geoffroye: „Au temps des Crématoires", který přibližuje podmínky v táboře: "V zimě jsme pracovali od svítání do večera. Práce byla méně vyčerpávající, ale zima byla v českých končinách neoblomná. Nemohli jsme se nikde ohřát a v lednu 1945 bylo až dvacet stupňů pod nulou. Neměli jsme ponožky a do dřeváků jsme si dávali papír nebo cáry látky a pod pruhované košile sáčky cementu v papíru, abychom se ochránili před zimou.". Na snímku: Nacistický koncentrační tábor Hradištko - vězni při práci. Archivní snímek, nedatováno.

Úryvek z knihy J. Geoffroye „Au temps des Crématoires“ pojednávající o tísnivém strádání francouzských vězňů, které sužoval v táboře neustálý hlad: „Ve smetí jsme hledali zbytky zeleniny, košťály ze zelí, a zejména slupky z brambor, kterých se Němcům a Polákům dostávalo do sytosti a vůbec nemysleli na to, jak je úsporně škrabat. Dělali jsme polévky z kopřiv a servírovali jsme velké talíře s pampeliškami, které jsme nijak nedochucovali a které nás zachránily od věčného hladu.“. Na snímku: Ilustrační fotografie

Nacistický koncentrační tábor Hradištko. Archivní snímek, nedatováno (pravděpodobně poválečné období).

Ze vzpomínek V. Kouřimského popisující vyhladovělost zahraničních vězňů tábora: „Jednou jsme rekonstruovali stodolu v Pikovicích, kde jsme dělali podkrovní byty. Vytáhl jsem si k svačině namazaný chleba a dva francouzští vězni to viděli. Úplně jim klesly ruce, ale neloudili. Tak jsem jim kus chleba položil za cihly. Francouzi taky jedli sedmikrásky a pampelišky, aby se zasytili. Jediná odkvetlá tady nezůstala.“. Na snímku: Nacistický koncentrační tábor Hradištko - vězni při práci. Archivní snímek, nedatováno.

Mezi střípky smutných osudů vězňů vyčnívá příběh patnáctileté Marcely Hurtové z Měchenic a osmnáctiletého Théa Thomase, mezi nimiž se i v době neustálého strachu ze smrti zrodil milostný cit. „Když jsem v roce 1944 dokončila v Davli školu, bylo mi čtrnáct let a nastoupila jsem do práce v Měchenicích na traťové správě. Na nádraží přijížděl každý den nákladák se skupinou tak dvaceti vězňů z koncentračního tábora z Hradištka, kteří z vagónů vykládali materiál a zase nakládali to, co se vyrobilo v davelských tunelech. Jednou jsem si všimla v železničním kiosku, kam se chodili občerstvit a kde jsme jim dávali jídlo, které pro ně místní obyvatelé uvařili. Byla tam řada mladých vězňů. A mezi nimi byl jeden Francouz, takový tmavý, hubený a okatý. Jmenoval se Théo, ale všichni jsme mu říkali Lucky. V lednu roku 1945 slavil osmnáctiny, tak jsme mu udělali dort a připravili dárky k oslavě. Měl takovou radost, až se dojetím rozplakal. Ten den nad námi létali Američani a já mu říkala, že tím letadlem píšu na nebi „Lucky – 18“. A když jsem měla v únoru patnáctiny, udělal zase on oslavu mně. Dostala jsem od něj bačkůrky ze zajetí klacku a látky i malou miniaturu Davle. Jako ve špíně třeba z modelíny model lodí, tak on udělal z rozbitých krabiček a dřívek model Davle. Doma jsem dostala strašnou práci. A ještě mi nakreslil obrázek, kde byla Sněhurka s trpaslíky a napsal tam: tvá Luckyho a Sněhurka měla moji tvář. Byla to nádherná kresba. V březnu jsem od Théa dostala milostný dopis. Plánoval, že až bude po válce, vezme si mě za ženu a odveze do Francie. To už jsme se ale neviděli. Jednoho dne přijel prázdný vlak bez vězňů a my jsme pochopili, že je odvezli na pochod smrti. Théo mi slíbil, že mi napíše první dopis z Francie, ale ten nikdy nepřišel. Jeho rodiče mi později napsali z Francie zprávu o jeho smrti na pochodu smrti. S Thémem jsme se znovu setkali až v roce 1966, to už jsem byla rozvedená a měla dvě děti. Přijel za mnou do Davle s kyticí růží a já mu přišla naproti na most přes Vltavu. Od té doby jsme si psali a občas se viděli při mých návštěvách Francie. Dodnes spolu vzpomínáme na chvíle štěstí. Sešli jsme se i k Vánocům nebo k narozeninám. Jsme jako staří dobří přátelé, kteří nikdy nezapomenou.“ Z vyprávění Marcely Hurtové. Na snímku: Marcela a Théo, Koláž

Nedatovaná fotografie u jednoho z baráků koncentračního tábora na Hradišťku, nedatováno (pravděpodobně poválečné období).

Úryvek z knihy R. Tessoneaua „Jacques, l'ami d'Achille", který přibližuje nuzné útravy vězňů v táboře: „Usnout bylo velmi těžké, skoro nemožné. Spát se dalo jen dvě tři hodiny, když byl chlad nejpronikavější a paralyzoval žravost štěnic. Večer co večer jsme pořádali obligátní odvšivovací seanci, během níž každý z nás usmrtil na sta parazitů, ale i tak se nám po těle hemžilo neuvěřitelné množství blech, štěnic a vší. Byl jsem celý pokrytý skvrnami, avšak i na kůži rozškrábané do krve se držely vši. Malý kousek mýdla, příděl na celý měsíc, nestačil ani na týden. Často jsme neměli ani odvahu strčit ruce do ledové vody. Každý den umírali kamarádi na následky zavšivení nebo infekce."

Na snímku: Kolik odsouzených zde stálo a čekalo na svůj ortel? Ve vile (uprostřed) byl ubytován velitel tábora Alfred Kuss, nedatováno (pravděpodobně poválečné období).

Velitel tábora SS-Oberscharführer Alfred Kuss, který obýval vilu pražských rekreantů.

Vila, kde byl ubytován velitel tábora Alfred Kuss. Archivní snímek, nedatováno.

Záběr na interiér interiér pracovny velitele tábora. Archivní snímek, nedatováno.

Z vyprávění Jaromíra Schütze, které přibližuje fungování zdravotní táborové služby pro vězně: Na léto nás poslali do pobočky tábora v Krhanicích, ubytování bylo v bývalém hostinci. Odtud jsme docházeli přes Sázavu do Lešan, kde jsme stavěli střelnici. Na podzim nás převeleli zpátky do Hradištka a v tu dobu jsem onemocněl s levou nohou. Měl jsem otevřenou ránu na lýtku, tak jsem se dostal na marodku. Přišel mě zkontrolovat velitel a konstatoval, že jsem simulant. Doktor mi pak ale řekl: "Měl jsi štěstí, za chvíli by ti tu nohu uřízli.". Na snímku: Nacistický koncentrační tábor Hradištko - záběr na pravděpodobně místní lékárenskou sekci, nedatováno.

Kuchyně personálu tábora. Archivní snímek, nedatováno.

Nacistický koncentrační tábor Hradištko - vězni při práci. Archivní snímek, nedatováno.

Úryvek z knihy J. Geoffroye „Au temps de Crématoires", který podává svědectví o nelehkých hygienických a životních podmínkách vězňů v táboře: "Úryvek z knihy J. Geoffroye „Au temps de Crématoires", který podává svědectví o nelehkých hygienických a životních podmínkách vězňů v táboře...". Na snímku: Umývárna a sprchový prostor, která patrně sloužila jen německému personálu tábora. Archivní snímek, nedatováno.

Úryvek z knihy J. Geoffroye „Au temps de Crématoires", který podává svědectví o nelehkých hygienických a životních podmínkách vězňů v táboře: "V německých táborech se kladl zásadní důraz na odvšivování. V Buchenwaldu jsme vši neměli, protože tam byla celková hygienická situace daleko lepší. Ale na Hradištku všude visely nápisy s výhružnými slovy: „Eine laus, dein tot! (Jediná veš je tvoje smrt!)" Každý večer po práci probíhala odvšivovací vizita. Jeden vězeň po druhém si nahý stoupl na stoličku a velitel cimry a jeho pomocník prohlíželi každý záhyb našeho těla pomocí dřevěné hole, kterou nadzvedávali naše končetiny. Jiný z pomocníků mezitím prohlížel naše hadry. Tuto prohlídku jsme podstupovali každý večer a byl to jeden z nejhorších momentů celého dne. Když jsme se vrátili z práce, byli jsme vyčerpaní k smrti. Kápové se usilovně snažili tyto seance prodlužovat, jak to jen šlo, a mučit nás tím. Bili nás, když objevili hodně vší (i když jsme proti tomu nemohli nic dělat). A bili nás znovu, když jsme nechali nějakou veš utéct. Během poslední zimy bylo už vší tolik, že bylo jasné, že ani každodenní ohledávání nestačí. Množily se v matracích a dekách. Naše vyhlídky na kruté mlácení se tedy každým dnem zvyšovaly. Strašně jsme se báli prohlídek vší. Jejich vidina nás pronásledovala jako noční můra.". Na snímku: Ilustrační koláž z inscenovaných fotografií

Nacistický koncentrační tábor Hradištko - vězni při práci. Archivní snímek, nedatováno.

Nacistický koncentrační tábor Hradištko na Benešovsku. Archivní snímek, nedatováno (pravděpodobně poválečné období).

Foto dělníka z prostoru koncentračního tábora Hradišťko, foto pořízeno po válce, archiv L. Haškové.

V koncentračním táboře Hradištko byli po válce vězněni němečtí zajatci a čeští kolaboranti, a to až do června 1946. Poté byl tábor zrušen a rozebrán. Archivní snímek, nedatováno (pravděpodobně poválečné období).

Dubnový masakr vězňů tábora v roce 1945. V důsledku tušení blížící se porážky Němců byly na Hradišťku koncem února roku 1945 ukončeny všechny probíhající stavební práce a vězni byli nasazeni na kopání zákopů v Třebsíně a v zalesněné rokli Dušno. Strážní službu v táboře převzali příslušníci ženijních praporů divizí „Germania“ a „Das Reich“, jejichž velitelem byl SS-Sturmbannführer Erwin Lange. Tento fanatik využil nepřítomnosti velitele tábora Alfreda Kuse a zosnoval plán na likvidaci vězňů. Chtěl tak splnit Hitlerův zvrácený rozkaz, že se vězni nesmějí dostat do rukou nepřátelských mocností. Jako záminku k vraždění si vymyslel fiktivní pokus o útěk z tábora a následně i několik dalších smyšlených, nikým neprokázaných přestupků. To Langemu stačilo jako důkaz o chystané vzpouře. Skupina stovky vězňů, převážně Francouzů, se v pondělí 9. dubna 1945 vydává jako každé ráno do Třebsína kopat protitankový příkop. Když vyjdou na Závist, zavelí důstojník SS poprvé zlověstný povel „Hinlegen! Kopf runter!“. Nejděsivější okamžiky svého života popsal Jean Ménez takto: „Mladí junkerři se stejně jako při výcviku staví do řady na jedné straně. Všichni pak jednotně nabíjejí své zbraně. Přichází stručný rozkaz: ‚Hinlegen!‘ Zbraně třeskají. Mám hlavu přilepenou k zemi a neodvažím se ani hnout. Ještě stále je u živu jeden ze zavražděných – ‚Aufstehen!‘ Hrou do zad každého z nás junkerři ujišťují, že nikdo nezůstal ležet na zemi. Hromadné střílení vězňů se odehrálo i třetí den 11. dubna. Nechtěnými svědky události byli zaměstnanci polesí Hradištko, kteří o všem vypovídali při policejním vyšetřování v roce 1965. Dělník Smetana vyryl na místě, kde ležel jeden ze zastřelených vězňů, do kůry stromu kříž. Na snímku: Poválečný snímek místa, kde došlo k dubnovému masakru části vězňů tábora.

Tváře dvou francouzských vězňů lágru Hradištko, kterým se fatálně stala osudnou krutovláda nacistických zločinců. Abbé Gabriel Gay (1911-1945), oblíbený kněz z Nantua, se v prosinci 1943 dobrovolně vydal do rukou nepřátel, aby poskytl útěchu svým farníkům. Po věznění v Compiègne, Buchenwaldu a Flossenbürgu byl transportován na Hradišťko, kde navázal korespondenční vztah se štěchovickým farářem Aloisem Bětíkem. Zemřel hrdinskou smrtí 11. dubna 1945 během pochodu smrti, kdy se dobrovolně připojil ke skupině zraněných, kteří byli popraveni. Maurice Clisson, otec čtyř dětí, založil ve Francii odbojovou skupinu pomáhající výsadkářům. Po zatčení v srpnu 1943 podstoupil mučivé výslechy, aniž by kohokoli ze své 30členné skupiny zradil. Prošel věznicí v Poitiers, tábory Compiègne, Buchenwald a Flossenbürg, než byl 4. března 1944 deportován na Hradišťko. Stal se jednou ze 49 obětí zastřelených na jaře 1945 na rozkaz Erwina Langeho.Na koláži archivních snímků: Francouzský farář Gabriel Gay a francouzský vedoucí odbojové skupiny Maurice Clisson.

Ze vzpomínek Jeana Méneze: „Ráno 9. dubna ještě před budíčkem se nedaleko baráků ozývají výstřely z pušek. Tušili jsme, že se blíží nějaké nebezpečí. Tahle neblahá domněnka se nám brzy potvrdila. Naši obvyklí hlídači, kteří se k nám chovali celkem slušně, byli vystřídáni mladými SS. Napětí sílí a my vidíme přijíždět skupiny mladých vojáků, kteří mají na starost pracovní komanda. Chovají se popudlivě, ale nám ze všeho nejvíce nahání strach jejich nervózní pohledy. Co představuje taková nabýkající vojenská skupina pro nás už dlouhá léta víme. Zůstáváme sedět na svých místech. Jsme o naprosté zbytečnosti odporu přesvědčeni, ale přesto si říkáme: ‚Co když je to naposledy?‘. Na snímku: Na místě, kde ležel jeden ze zastřelených vězňů, byl vyryt do kůry stromu kříž, který je dodnes patrný.

Úryvek z knihy J. Menèze „Mémoires de captivité 1943 – 1945“ zachycující vzpomínky na osudný masakr v dubnu 1945: „Další den ráno po probdělé noci nám hvizd Paulovy píšťaly nahnal strach. Jak proběhne dnešní den? Vrátí se mladí junkeři? Kolik mrtvých napočítáme dnes? A kteří z nás to budou? (…) Hustá mlha způsobuje, že nevidíme na krok, když opouštíme brány tábora. Jdeme skrz les a pak se objeví cedule Závist, místo, kde se včera odehrál ten strašný masakr. Scénář se opakuje. Důstojník SS v čele řady se zastavuje na kraji silnice. Junkeři zastávají stejnou pozici jako včera. A důstojník zase zařve: „Hinlegen!“ Když zazněly první výstřely, byl jsem už na zemi spolu s Théem a dvěma dalšími druhy. „Aufstehen!“ „Hinlegen!“ Střelba z pušek se ozývá z houští. „Aufstehen!“ „Auf Marsch! ...Odcházíme, aniž bychom měli ponětí, kolik našich kamarádů bylo zabito. Slyšíme jen sténání zraněných. Ale ne dlouho, za chvíli je dorazí střelou z pušek. Nakonec vycházíme z lesa. Včera masakr skončil v tomto bodě, ale dnes jde o masakr daleko horší. „Hinlegen!“ Tentokrát pušky míří do zástupu zepředu. K zemi padají dvě těla. Jeden SS k nim přichází, zamíří na hlavu a dvakrát vystřelí. „Aufstehen!“ „Auf Marsch!“ Při odchodu míjíme rozstřílená těla.". Jako připomínka obětí dubnového masakru byl po osvobození vztyčen dřevěný kříž s věncem z ostnatého drátu z koncentračního tábora. Zde se každoročně koná pietní akt u příležitosti výročí konce druhé světové války.Na snímku: Nedatovaný snímek z nedávné minulosti zachycující pietní setkání na uctění obětí masakru vězňů.

Úryvek z knihy J. Menèze „Mémoires de captivité 1943 – 1945“ obsahující vzpomínku na dubnový masakr vězňů tábora: „Hinlegen!“ Očekávám napjatě tento rozkaz a když přijde, ihned klesnu k zemi a zabořím obličej hluboko do země. Střelba z pušek je ohlušující. Zdá se, že je delší než ostatní dny. „Aufstehen!“ Když jsem vstal a rozhlédl se okolo sebe, viděl jsem, že jen asi 12 je zraněných, ale naštěstí mohli pokračovat v cestě. „Aufmarsch!“ Náš zástup se sune kupředu. Vzadu je situace horší. Zranění se snaží navzdory strašné bolesti pokračovat v chůzi. Zůstat na nohou je otázka života a smrti.". Na snímku: Snímek pietního místa, které upomíná na lokaci, kde došlo k dubnovému masakru části vězňů tábora. Nedatováno

Na snímku: Detail pamětní desky, které upomíná na dubnový masakr části vězňů lágru Hradištko. Nedatováno

Ve stínu nacistické brutality se strašnické krematorium stalo svědkem pozoruhodného vzdoru proti totalitě. František Suchý starší, ředitel zařízení, společně s patnáctiletým synem Františkem odmítli vykonat přímé rozkazy okupační moci. Místo anonymní likvidace ostatků popravených vězňů z koncentračního tábora Hradištko do kompostu riskovali životy celé rodiny pro zachování lidské důstojnosti. V naprostém utajení zaznamenávali údaje o všech obětech, které prošly krematoriem - o politických vězních z pankrácké sekyrárny i deportovaných z Hradištka. Celkem takto uchovali ostatky 2 200 osob. S neobyčejnou péčí ukládali popel každého zemřelého do samostatných uren, které dodnes spočívají v areálu krematoria jako svědectví nebývalé odvahy. Jejich tichý, ale hluboce lidský odpor vůči nacistické mašinérii poskytl pozůstalým neocenitelný dar - místo, kde mohou uctít památku svých blízkých, po jejichž osudech mnozí desítky let marně pátrali. Na koláži snímků ve směru zleva doprava: Budova Strašnického krematoria v Praze 10; ilustrační snímek kremační pece; František Suchý st. spolu s manželkou; Výkaz ze studií s fotografií Františka Suchého ml.

Na snímku: Setkání rodin vězňů, kteří prošli koncentračním táborem Hraďištko na pietním místě v areálu Strašnického krematoria v Praze; duben 2022.

V průsečíku historie a osobní iniciativy stojí pozoruhodný výzkum Unaie Eguii, baskického pedagoga, který během pandemie odhalil zapomenuté osudy španělských republikánů zavlečených do koncentračního tábora Hradištko. Jeho detektivní práce propojila geograficky i historicky vzdálené body – od Baskicka přes francouzské internační tábory až po Protektorát Čechy a Morava. Symbolem tohoto tragického putování se stal Anjel Lekuona, jehož životní trasu můžeme sledovat od narození v Busturii (1913) přes boj ve španělské občanské válce, francouzský exil, až po deportaci do koncentračních táborů Buchenwald, Flossenbürg a nakonec Hradištko, kde byl popraven pouhé týdny před koncem války. Díky statečnosti ředitele strašnického krematoria Františka Suchého byly jeho identifikované ostatky uchovány v urně č. 62559, nikoli anonymně zlikvidovány, jak nařizovali nacisté.Dokumentární film "Popel" režiséra Oiera Plazy, mapující toto mimořádné bádání, bude uveden 14. dubna 2025 v 17 hodin v Hradištku a následující den v pražském kině Dlabačov pro pozvané diváky.

Anjel Lekuona, narozený roku 1913 v baskické Busturii, byl jedním z řady španělských vězňů, jenž zanechal po sobě stopu, kterou Unai Eguia postupně rekonstruoval z fragmentů svědectví a archivních dokumentů. Po prohraném boji proti Frankovi uprchl mladý republikán do Francie, kde jej později zatklo gestapo. Klíčovým zdrojem informací o jeho posledních dnech se stal dopis jeho přítele Gregoire Urangy, který popsal jejich utrpení v Hradištku. Když Lekuona, vyčerpaný zánětem pohrudnice, padl při příchodu do tábora, Uranga ho podpíral, aby unikl pozornosti dozorců. V dubnu 1945 dohlíželi na vězně šestnáctiletí nacističtí kadeti, kteří se "bavili" popravami. Lekuona se stal jednou z jejich obětí pouhé týdny před osvobozením. Díky tomuto výzkumu V pondělí 14. dubna přijede s Unaiem do Hradištka stočlenná delegace ze Španělska na odhalení pamětní desky, kde budou poprvé zveřejněna jména obětí, které zastřelili nacisti ve dnech 9., 10. a 11. dubna 1945. Na snímku: Archivní fotografie Anjela Lekuona, kteří byl jedním ze španělských vězňů, pro které se stal pobyt v koncentračním táboře fatálně osudným.