Historie Čajky odstartovala vlastně v roce 1950, kdy se představil její předchůdce - ZIM s typovým označením GAZ 12.

Ten se stal prvním modelem, který měl být umístěný mezi luxusní limuzíny ZiS a později ZiL a relativně normálně modely GAZ M20 Poběda a později M21 Volha.

Automobil se samonosnou karoserií poháněl řadový šestiválec v kombinaci s třístupňovou manuální převodovkou a pohonem zadních kol.

Ve třech exemplářích vznikl i otevřený faeton, tedy auto se standardními šesti místy k sezení ve třech řadách, ale plátěnou stahovací střechou.

ZIM sloužil dlouho i jako taxi, svézt v něm se tak mohli i normální smrtelníci. Produkce nakonec skončila až v roce 1959 a vzniklo přes 21,5 tisíce kusů.

Nástupcem modelu ZIM se stal GAZ 13 Čajka, v překladu racek. Auto mělo zcela jiné tvary a především rám, k němuž byla karoserie upevněná na 16 místech.

Velké věci se udály i pod kapotou, kam se nastěhoval vidlicový osmiválec s výkonem 143 kW. Automobil s více než dvoutunovou pohotovostní hmotností výrazně zrychlil.

Poháněná byla zadní tuhá náprava, a to přes nový třístupňový automat, který se ovládal prostřednictvím tlačítek.

Vůz měl na délku přes 5,6 metru a rozvor náprav protažený na 3250 mm, uvnitř bylo ve třech řadách místo pro sedm lidí, jakkoliv prostřední sklopná sedátka byla spíše nouzová a vše se soustředilo na cestující v poslední řadě - na fotografii vidíte, kolik místa vzadu při sklopené prostřední řadě sedadel bylo.

Vedle limuzíny existoval opět i otevřený GAZ 13B se šesti místy a plátěnou stahovací střechou.

Kolona otevřeného a dvou uzavřených vozů Čajka nebyla nejen v Sovětském svazu, ale i v dalších socialistických zemích nic neobvyklého.

Leonid Iljič Brežněv (vlevo) v přehlídkovém kabrioletu.

GAZ 13 Čajka nakonec ve výrobě vydržel až do roku 1981 a vzniklo ho jen 3179 kusů.

Automobilka RAF v Rize dokonce Čajky přestavovala do podoby sanitních kombíků. Vznikly ale i dva pohřební speciály a minimálně jeden furgon.

V roce 1977 měla premiéru nová Čajka, logicky se jménem GAZ 14. Ta dostala sice nepoměrně modernější design, ale stále vycházela z rámové konstrukce.

Pod kapotou se usídlil upravený vidlicový osmiválec s výkonem 162 kW a stále třístupňovým automatem. Řadit ale bylo nově možné opět klasickou pákou.

Druhá Čajka ale měla poměrně krátký život. Kvůli perestrojce musela skončit už v roce 1988, vzniklo jen 1120 exemplářů. Veškerá dokumentace k vozu pak byla zničena.

Přehlídkový GAZ 14-05 Čajka se šesti místy k sezení a plátěnou stahovací střechou.

RAF přestavoval i GAZ 14 Čajka na sanitní kombíky.